II.ÚS 1763/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1763/22 ze dne 11. 10. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. D., zastoupené Mgr. Tomášem Maxou, advokátem se sídlem Petrská 1136/12, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 30. června 2021, č. j. 5 T 111/2019-519, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. října 2021, č. j. 4 To 435/2021-542, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2022, č. j. 8 Tdo 160/2022-592, za účasti Okresního soudu ve Strakonicích, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 7. 2022, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá dle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušení v záhlaví vymezených rozhodnutí Okresního soudu ve Strakonicích (dále jen "nalézací soud"), Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu, neboť je názoru, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 39 Listiny a také ustanovení čl. 40 odst. 2 Listiny. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Napadeným rozsudkem nalézacího soudu byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dle § 147 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a dle § 147 odst. 1 trestního zákoníku byla za tento přečin odsouzena k trestu odnětí svobody na šest měsíců, se stanovením podmíněného odkladu trestu odnětí svobody v délce osmnácti měsíců dle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku. Nalézací soud taktéž uložil stěžovatelce povinnost dle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zaplatit poškozené - zdravotní pojišťovně - škodu ve výši 291 333 Kč a poškozenému P. K. částku 143 561 Kč jako náhradu bolestného a částku 1 250 Kč jako náhradu nákladů vynaložených na stanovení výše bolestného. Se zbytkem uplatněných nároků poškozených odkázal dle § 229 odst. 2 trestního řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. Poškozeného P. K. nalézací soud odkázal dle § 229 odst. 1 trestního řádu s uplatněním nároku na náhradu nákladů spojených s jeho péčí, ušlým ziskem, nemajetkovou újmou a cestovních nákladů na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Skutek, kladený stěžovatelce za vinu, spočíval, stručně řečeno, v tom, že dne 30. 4. 2019 okolo 8:00 hodin jako řidička osobního automobilu tovární značky Škoda Fabia při vjíždění na hlavní silnici z vedlejší silnice nerespektovala dopravní značku "dej přednost v jízdě", nedala přednost zprava po hlavní silnici přijíždějícímu motocyklu značky KTM, pohybujícímu se rychlostí převyšující nejvyšší povolenou rychlost 50 km/h v daném úseku, konkrétně 95 +- 10 km/h, v důsledku čehož byl řidič nucen náhle snížit rychlost a prudce brzdit, kvůli čemuž upadl s motocyklem na pravý bok, dále se sunul a kolidoval s automobilem stěžovatelky, v důsledku čehož utrpěl četná zranění, zejména zlomeniny, které ho omezovaly v obvyklém způsobu života po dobu výrazně delší šesti měsíců (dále jen "předmětný skutek"). 4. Stěžovatelka podala proti tomuto rozsudku nalézacího soudu odvolání směřující do všech jeho výroků, na jehož podkladě vydal odvolací soud své napadené usnesení. Jím dle § 256 trestního řádu zamítl odvolání jako nedůvodné. 5. Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl svým napadeným usnesením dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. III. Argumentace stěžovatelky a dalších účastníků řízení, obsah spisu 6. Stěžovatelka po stručné rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy předkládá vlastní námitky proti napadeným rozhodnutím, jimž vytýká: 1) nepřiměřené rozšíření trestní represe; 2) porušení práva na spravedlivý proces; 3) porušení pravidla in dubio pro reo. Podstatu každé z těchto námitek lze přiblížit následovně: 7. Ad 1) stěžovatelka obecným soudům vytýká, že jí kladou za vinu nepředpokládání dvojnásobného překročení povolené rychlosti ze strany řidiče motocyklu. Stěžovatelka odmítá přenášení důsledků porušení pravidel silničního provozu z řidiče motocyklu na její osobu s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2278/07 a sp. zn. IV. ÚS 3159/15. Stěžovatelka má za to, že dodržela potřebnou míru opatrnosti, neboť měla rozhled na 80 m, který dostačuje na splnění povinnosti dát přednost v jízdě. Dále doplňuje, že s ohledem na princip omezené důvěry nemohla předvídat dvojnásobnou rychlost řidiče motocyklu. Tu nemohla ani dle závěrů znaleckého posudku rozpoznat. Zavinění stěžovatelky údajně spočívá v připravení se o potenciální možnost rozpoznání zvýšené rychlosti motocyklu. 8. Dále stěžovatelka namítá, že obecné soudy nepřípustně dovozují, že pokud došlo k dopravní nehodě, muselo nutně dojít k zanedbání potřebné opatrnosti. S tímto stěžovatelka nesouhlasí s poukázáním na nález sp. zn. IV. ÚS 3159/15. Dále rozporuje neužití principu omezené důvěry Nejvyšším soudem, který jej neaplikoval, neboť v daném případě měla stěžovatelka povinnost dbát zvýšené opatrnosti. S tím stěžovatelka nesouhlasí, neboť tato povinnost není zákonem stanovena. 9. Ad 2) stěžovatelka zdůrazňuje, že Nejvyšší soud rozhodl v rozporu se svou judikaturou. Ten se od vlastní judikatury neodůvodněně odchýlil v rozhodnutí o zamítnutí dovolání. Nevypořádal se tak s právní argumentací stěžovatelky. V podrobnostech odkazuje stěžovatelka na své dovolání. 10. Ad 3) stěžovatelka shledává porušení pravidla in dubio pro reo, neboť obecné soudy při svém rozhodování vycházely z rychlosti motocyklu, jež byla stanovena středovou hodnotou s rozmezím +/- 10 km/h. V situaci, kdy nebylo postaveno na jisto, jakou rychlostí se řidič motocyklu pohyboval, nezvolily hodnotu pro stěžovatelku příznivější. 11. Ústavní soud si vyžádal vyjádření nalézacího soudu, odvolacího soudu, Nejvyššího soudu a vedlejších účastníků řízení a rovněž spisový materiál. 12. Nalézací soud a odvolací soud ve svých vyjádřeních v podstatě odkázaly na svá napadená rozhodnutí, za nimiž si stojí. 13. Nejvyšší soud ve svém vyjádření připomněl dokazování provedené nalézacím soudem. Následně poukázal na nesrovnalosti ve stěžovatelčině podání a ztotožnil se se závěry nalézacího soudu. 14. Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření uvedlo, že stěžovatelka opakuje námitky uplatněné v předchozím řízení, na něž reagovalo ve vyjádření k dovolání ze dne 16. 2. 2022. Podrobněji již toto vyjádření doplňovat nebude. 15. Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresní státní zastupitelství ve Strakonicích se svých postavení vedlejšího účastníka konkludentně vzdaly. 16. Z obsahu spisu Ústavní soud ověřil průběh řízení tak, jak byl zrekapitulován výše a seznámil se s obsahem dovolání a v něm obsažených judikaturních argumentů, na které odkazuje stěžovatelka ve své stížnosti. Vzhledem k tomu, že ostatní účastníci řízení ve svých vyjádřeních neuvedli nic, co by stěžovatelce nebylo známo již v původním řízení, upustil Ústavní soud v zájmu rychlosti od zaslání jejich vyjádření stěžovatelce k replice, neboť pro jeho rozhodnutí tato vyjádření nebyla podstatná. IV. Posouzení Ústavním soudem 17. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ. 18