II.ÚS 1764/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1764/24 ze dne 10. 7. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky V. S., zastoupené P. H., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 6. června 2024 č. j. 29 Co 186/2020-1599 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 6. června 2024 č. j. 29 Co 186/2020-1602, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, a Krajské nemocnice Liberec a. s., sídlem Husova 10, Liberec, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud rozhodl o její věci přednostně, tedy mimo pořadí, v jakém její ústavní stížnost k Ústavnímu soudu došla (§ 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 3. Pro případ, že by měl Ústavní soud za to, že stěžovatelka nezmocnila advokáta k podání ústavní stížnosti, a že advokát bez výslovného zmocnění není oprávněn ústavní stížnost podat, stěžovatelka navrhla, aby jí Ústavní soud ustanovil pro řízení před Ústavním soudem k zastupování zástupce z řad advokátů. 4. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v předmětné věci se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala po vedlejší účastnici jako žalované zaplacení částky 1 457 670 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady újmy na zdraví. Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 25. 11. 2019 č. j. 19 C 295/2014-764 žalobu stěžovatelky zamítl. Proti rozsudku okresního soudu podaly stěžovatelka i vedlejší účastnice odvolání. 5. V průběhu odvolacího řízení podal opatrovník stěžovatelky návrh na zproštění z funkce opatrovníka a syn stěžovatelky podnět ke zproštění ustanovení opatrovníka a o zastoupení stěžovatelky. Stěžovatelka dále v zastoupení opatrovníkem podala návrh na přerušení řízení. 6. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením ze dne 6. 6. 2024 č. j. 29 Co 186/2020-1599 rozhodl, že návrh opatrovníka stěžovatelky na jeho zproštění z funkce opatrovníka se zamítá (výrok I.), a že zastoupení stěžovatelky J. H., synem stěžovatelky ("dále jen "syn stěžovatelky"), se nepřipouští (výrok II.). 7. Krajský soud dále napadeným usnesením ze dne 6. 6. 2024 č. j. 29 Co 186/2020-1602 rozhodl, že návrh stěžovatelky na přerušení tohoto řízení do rozhodnutí o opravných prostředcích proti usnesení o odložení podnětu k zahájení trestního řízení sp. zn. KRPL-27817-26/TČ- 2014-180571 se zamítá. II. Argumentace stěžovatelky 8. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí především proti rozhodnutí, kterým krajský soud nevyhověl podnětu jejího syna a návrhu jejího opatrovníka na zproštění z funkce opatrovníka. Ustanovený opatrovník navrhl své zproštění podle § 20 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o advokacii"), jednak pro střet zájmů zjištěný ze skutečností, které mu stěžovatelka sama telefonicky sdělila. Opatrovník dále návrh odůvodnil tím, že dne 2. 6. 2024 dodatečně zjistil, že jeho zájmy jsou v rozporu se zájmy stěžovatelky, neboť na něj syn stěžovatelky podal trestní oznámení pro neoznámení trestného činu, a zároveň podal na opatrovníka stížnost k České advokátní komoře (dále jen "ČAK"), kde tvrdí, že opatrovník se nechce nechat zprostit opatrovnictví i když k němu stěžovatelka ani její syn nemají důvěru. Krajský soud nevyhověním návrhu na přerušení řízení ustanoveného opatrovníka vystavil dalšímu střetu zájmů a ignoroval tak samotnou podstatu institutu střetu zájmů. Tvrdí-li stěžovatelka, že je obětí pokusu o vraždu, a její syn dal na ustanoveného opatrovníka stížnost k ČAK a trestní oznámení pro neoznámení vraždy, je opatrovník diskvalifikován. Opatrovník nemůže zastupovat řádně zájmy stěžovatelky, když ho její syn viní z toho, že ji nezastupuje řádně, protože neoznamuje pokus o její vraždu a čelí proto trestnímu stíhání. Formální střet zájmů zde proto existuje. Stěžovatelka poukazuje na to, že § 20 zákona o advokacii nedává advokátovi na vybranou, advokát musí soudu navrhnout své zproštění a soud nemá volbu. Důvody střetu zájmů jsou přitom stanoveny na ochranu klienta. 9. Nevyhoví-li soud žádosti o zproštění opatrovníka z funkce, nutí opatrovníka vystupovat před soudem a tím poruší jeho právo nebýt nucen upřednostňovat zájmy stěžovatelky a jednat tak proti svým zájmům. Jednal-li opatrovník ve střetu zájmů, nebyla stěžovatelka řádně zastoupena. Soud však měl na tuto skutečnost jiný pohled, protože ustanovením opatrovníka se zbavil obstrukcí syna stěžovatelky. Krajský soud tak k újmě stěžovatelky nezajistil, aby mohla jednat před soudem podle své volby sama nebo prostřednictvím opatrovníka, který by plně hájil její zájmy (u kterého nemá pochybnosti). Tím je stěžovatelce v řízení odepřen přístup k soudu a právo na spravedlivý proces, neboť stěžovatelka nemůže před soudem jednat sama ani prostřednictvím svého syna, kterému dala plnou moc. 10. Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud nepřerušil řízení do doby, kdy by stěžovatelka prostřednictvím osoby, která není ve střetu zájmů, uplatnila v trestním řízením všechna tvrzení a důkazy a mohla je poté použít i v civilním řízení. Stěžovatelka z důvodu procesního postupu, který zvolila v trestním řízení, nemůže svému opatrovníkovi sdělovat všechny skutečnosti, které považuje za trestněprávně relevantní a které nemůže uplatnit v civilním řízení, aby nezmařila trestní řízení. Přerušil-li by soud podle návrhu civilní řízení do konečného odložení trestního oznámení nebo ukončení trestního řízení, těmito vadami by civilní řízení nezatížil. Okresní soud sice žalobu stěžovatelky zamítl, neboť léčba stěžovatelky nebyla jednáním vedoucím k usmrcení, stále však je věc prošetřována v trestním řízení a není o ní definitivně rozhodnuto. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a dospěl k závěru, že ve vztahu k napadenému usnesení krajského soudu ze dne 6. 6. 2024 č. j. 29 Co 186/2020-1602, kterým nebylo vyhověno návrhu stěžovatelky na přerušení řízení, tomu tak není. 12. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. 13. Ústavní stížnost lze zpravidla podat až po pravomocném rozhodnutí o věci samé, tj. proti konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím, a nikoli proti dílčím procesním rozhodnutím, i když jsou sama o sobě pravomocná, protože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá [srov. např. usnesení ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587)]. Jako nepřípustné proto Ústavní soud opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti procesním rozhodnutím soudu upravujícím průběh řízení [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. 14. Usnesení o přerušení či nepřerušení řízení je rozhodnutím procesní povahy, nikoliv rozhodnutím ve věci samé, a jako takové zpravidla ani není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv. Napadené usnesení o nevyhovění návrhu stěžovatelky na přerušení řízení je právě takovým rozhodnutím, které nemá charakter konečného meritorního rozhodnutí ve věci. Jeho důsledkem je toliko pokračování řízení, ve kterém je meritorně rozhodováno. 15. Podle názoru Ústavního soudu nelze v nyní posuzované věci v této fázi řízení konstatovat zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky a tím de facto předjímat, jaký bude další postup soudu v dané věci (srov. usnesení ze dne 13. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 1199/17, ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 1275/17, usnesení ze dne 11. 4. 2018 sp. zn. I. ÚS 1105/18 či usnesení ze dne 26. 8. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2