II.ÚS 1765/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1765/23 ze dne 26. 9. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Bohumila Parkána, zastoupeného Mgr. Helenou Martínkovou, advokátkou, sídlem Palackého 351, Tábor, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2023 č. j. 21 Cdo 2810/2022-511 a ze dne 28. dubna 2023 č. j. 21 Cdo 3373/2022-461, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Ladislava Slaby a obchodní společnosti Autoopravna Kouba s. r. o., sídlem Rybova Lhota ev. č. 140, Skalice, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny a že porušen byl i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Táboře (dále jen "okresní soud") sp. zn. 7 C 5/2017 se podává, že uvedený soud rozsudkem ze dne 25. 11. 2021 č. j. 7 C 5/2017-431 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel na vedlejším účastníkovi Ladislavu Slabovi domáhal zaplacení částky 67 356 Kč s příslušenstvím (výrok I), řízení o zaplacení částky 611 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok II), zastavil i řízení o vzájemném návrhu vedlejšího účastníka na zaplacení částky 24 908 Kč s příslušenstvím (výrok III), stěžovateli uložil nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 143 009,90 Kč (výrok IV) a vedlejšímu účastníkovi uložil jednak nahradit stěžovateli náklady řízení o vzájemném návrhu ve výši 26 111,80 Kč (výrok V), jednak zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 1 000 Kč (výrok VI). 3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 31. 3. 2022 č. j. 15 Co 56/2022-475 rozsudek okresního soudu v napadených výrocích I a IV potvrdil a rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení v částce 12 644 Kč. 4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením č. j. 21 Cdo 2810/2022-511 podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl a stěžovateli uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 584 Kč. Dospěl totiž k závěru, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť stěžovatel uplatnil jiný důvod než ten, který je jako jediný přípustný uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. a z jeho námitek nevyplývají rozhodné právní otázky, na jejichž řešení by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo; bylo-li napadeno i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, dovolání není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 5. Z vyžádaného spisu okresního soudu sp. zn. 24 C 185/2018 se podává, že uvedený soud rozsudkem ze dne 9. 12. 2021 č. j. 24 C 185/2018-396 uložil vedlejší účastnici obchodní společnosti Autoopravna Kouba s. r. o. zaplatit stěžovateli částku 1 465 Kč s příslušenstvím, v částce 30 539 Kč s příslušenstvím stěžovatelovu žalobu zamítl a vedlejší účastnici uložil nahradit stěžovateli náklady řízení v částce 111 672,45 Kč. Předtím, a to částečným rozsudkem ze dne 10. 6. 2019 č. j. 24 C 185/2018-170 (ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 17. 10. 2019 č. j. 15 Co 314/2019-193) uložil okresní soud vedlejší účastnici povinnost (a to z titulu náhrady mzdy při okamžitém zrušení pracovního poměru) zaplatit stěžovateli částku 26 800 Kč a částečným rozsudkem okresního soudu ze dne 12. 3. 2020 č. j. 24 C 185/2018-220 zastavil řízení co do částky 58,30 EUR s příslušenstvím (představující část stěžovatelova nároku na zaplacení zahraničního stravného). 6. K odvolání obou účastníků krajský soud rozsudkem ze dne 21. 4. 2022 č. j. 15 Co 74/2022-436 rozsudek okresního soudu potvrdil a vedlejší účastnici uložil nahradit stěžovateli náklady odvolacího řízení v částce 9 872 Kč. 7. Napadeným usnesením č. j. 21 Cdo 3373/2022-461 Nejvyšší soudu stěžovatelovo dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, a to z důvodů prakticky totožných jako ve svém usnesení, které je uvedeno výše, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. II. Stěžovatelova argumentace 8. Stěžovatel uvádí, že ústavní stížnost podává proti dvěma rozhodnutím Nejvyššího soudu, neboť v obou věcech šlo o identickou otázku, kterou je, zda má jako řidič kamionu nárok na odměnu i za přestávky v práci, které jsou vynucené situací a jež neslouží k odpočinku mezi jednotlivými jízdami předepsanému právními předpisy. Nejvyššímu soudu vytýká, že jeho dovolání "odbyl" vyjádřením, že není napadeno právní posouzení věci, ale skutková zjištění soudů nižších stupňů, a vyjadřuje přesvědčení, že má právo na přiměřenou odměnu i za přestávky při řízení vozidla nad rámec povinných přestávek určených nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 561/2006 ze dne 15. března 2006 o harmonizaci některých předpisů v sociální oblasti týkajících se silniční dopravy, o změně nařízení Rady (EHS) č. 3821/85 a (ES) č. 2135/98 a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 3820/85, resp. nařízením vlády č. 589/2006 Sb., kterým se stanoví odchylná úprava pracovní doby a doby odpočinku zaměstnanců v dopravě, ve znění pozdějších předpisů, je-li v této době k dispozici zaměstnavateli a nachází se u vozidla nebo ve vozidle a nemůže-li z důvodů, které neovlivní, vykonávat svou práci. 9. K tomu stěžovatel doplňuje, že předmětem ústavní stížnosti zůstaly přesčasové hodiny, které odpracoval pro vedlejší účastníky v rámci jeho výkonu práce, a že soudy dospěly k závěru, že má právo na odměnu za řízení vozidla, nakládku, vykládku, ostatní práce a povinné technické přestávky, ale že za ostatní přestávky vyvolané nezávisle na jeho vůli toto právo nemá. Jde o dobu, kdy čekal v pořadí na vykládku či nakládku vozidla, na jeho odtah a opravu, a o dobu technické kontroly nebo čekání ve frontě. Podle stěžovatele je výklad výše uvedených předpisů nesprávný, poškozující všechny řidiče kamionové dopravy. Právní závěr, podle kterého ostatní přestávky nespadají do pracovní doby, stěžovatel považuje za chybný, přičemž poukazuje na metodiku Ministerstva dopravy, článek 4 uvedeného nařízení, judikaturu Evropského soudního dvora a směrnici Evropského parlamentu a Rady 2002/15/ES ze dne 11. března 2002 o úpravě pracovní doby osob vykonávajících mobilní činnosti v silniční dopravě. 10. Diskriminačním pak stěžovatel shledává názor Nejvyššího soudu, podle něhož nelze vycházet z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2021 sp. zn. II. ÚS 1854/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na adrese https://nalus.usoud.cz), neboť není možné srovnávat práci hasiče a řidiče; podle jeho názoru je postavení řidiče obdobné. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. proti napadeným usnesením žádný takový prostředek již k dispozici neměl. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde,