II.ÚS 1767/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1767/21 ze dne 8. 11. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Ježkovou, advokátkou se sídlem K. J. Erbena 1266, Nová Paka, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 6. května 2021 č. j. 22 Co 83/2021-1739, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 2. července 2021, jehož vady byly na výzvu Ústavního soudu odstraněny podáním ze dne 20. srpna 2021, navrhl stěžovatel postupem dle § 72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí s tím, že jím mělo být zasaženo do celé řady jeho ústavně zaručených práv dle Listiny základních práv a svobod, Ústavy České republiky, Úmluvy o ochraně lidských práva a svobod a Úmluvy o právech dítěte. Oproti původně vadnému návrhu je v petitu podání, jímž byly odstraněny vady původního návrhu, napaden toliko výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (tj. nikoli prvostupňové rozhodnutí). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí plyne, že stěžovatel podal u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí návrh na úpravu dosavadního asistovaného styku s jeho nezletilou dcerou E., když v mezidobí od posledního soudního rozhodnutí z listopadu 2018 došlo ke změně poměrů. Podstatou návrhu bylo především navýšení rozsahu styku s nezletilou dcerou a změna formy styku na styk neasistovaný. Matka s návrhem zčásti nesouhlasila, jelikož měla za to, že závažná duševní porucha, kterou stěžovatel trpí, není v úplné remisi a je léčbou pouze kompenzována. Z obsahu napadeného rozhodnutí se jeví, že hlavní výhradou matky bylo vyloučení varianty přespávání nezletilé dcery u stěžovatele. Soud prvního stupně provedl ve věci rozsáhlé dokazování, návrhu stěžovatele částečně vyhověl a rozsudkem ze dne 16. února 2021 č. j. 16 P 24/2015-1711 rozhodl tak, že změnil formu styku z asistované na neasistovanou, avšak při zachování jeho dosavadního rozsahu (tj. jednou za 14 dní v sobotu od 9. hodiny do 19. hodiny). Soud prvního stupně provedenou změnu ve formě styku hodnotil jako souladnou se zájmy nezletilé a jejími názory, které byly zjištěny během několika odborných pohovorů na specializovaném pracovišti s tím, že tato forma odpovídá fázi obnovování přímých a osobních kontaktů mezi nezletilou a stěžovatelem po zlepšení (stabilizaci) jeho zdravotního stavu. Žádnému z účastníků soud prvního stupně nepřiznal náhradu nákladů řízení (§ 23 z.ř.s). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť neshledal odvolání důvodným (výrok I), a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud došel k závěru, že soud prvního stupně v řádně provedeném dokazování zjistil rozhodný skutkový stav, ze kterého vyvodil odpovídající právní závěry. Odvolací soud doplnil dokazování zprávou opatrovníka z května 2021 o recentním průběhu styku mezi stěžovatelem a nezletilou, který již na základě mimosoudní dohody rodičů nezletilé probíhal od října 2020 do května 2021 (tj. do rozhodnutí odvolacího soudu) v neasistované formě (spolu se stěžovatelem přebírali nezletilou od matky případně toliko stěžovatelovi rodiče). Odvolací soud v napadeném rozhodnutí uzavřel, že ve smyslu § 888 občanského zákoníku musí být styk dítěte s rodičem, který jej nemá v péči, především v zájmu dítěte. Přitom zrekapituloval historii duševního onemocnění stěžovatele a ochrannou psychiatrickou léčbu, kterou na základě soudního rozhodnutí absolvoval, a vyhodnotil dopady takto zpřetrhaných vztahů mezi stěžovatelem a nezletilou do života a vývoje nezletilé, a uzavřel, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně je plně v souladu se zájmy nezletilé. Nejlepší zájem dítěte je dle odvolacího soudu hodnoticím kritériem v obdobných věcech také ve smyslu "mezinárodněprávní ochrany dětí" a judikatury Ústavního soudu. Rozhodnutí soudu prvního stupně označil odvolací soud za adekvátní zjištěným individuálním okolnostem případu, kdy nezletilá (též s ohledem na její nízký věk) bude spíše pozvolna obnovovat vztah se stěžovatelem a budovat si k němu důvěru. Této fázi styku si nezletilá bude nejprve nějaký čas přivykat. Proto odvolací soud odmítl argumentaci stěžovatele, která byla založena na tvrzení o "normálních" či "běžných" okolnostech mezi ním jakožto otcem a nezletilou dcerou. 3. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává mnoha údajně porušených ústavně garantovaných práv, mimo jiné práva na spravedlivý proces, práva na ochranu soukromého a rodinného života před neoprávněnými zásahy, práva na péči o dítě a jeho výchovu a práva na výkon rodičovské zodpovědnosti. To vše však bez jakékoli bližší ústavněprávní argumentace. Z pohledu věcných argumentů představuje ústavní stížnost především sled námitek, které již byly vyřešeny v řízení před obecnými soudy. 4. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). 5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadeným rozhodnutím, a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 6. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a řízení před Ústavním soudem není pokračováním řízení před obecnými soudy, nýbrž zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod zaručených mu ústavním pořádkem. 7. Stěžovatel věcně polemizuje s rozhodnutími obecných soudů v rovině podústavního práva a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Dle názoru Ústavního soudu se však obecné soudy s věcí obsáhle a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Napadené rozhodnutí považuje Ústavní soud za kvalitně zpracované a zcela přiměřeným způsobem odůvodněné, zejm. co do logiky a podrobnosti argumentace. Provedené dokazování, jehož těžiště správně spočívalo v řízení před soudem prvního stupně, se jeví jako dostatečné, zejm. v rozsahu objasňování zájmů nezletilé a jejích názorů (nicméně soudy neopominuly ani poměry stěžovatele a matky nezletilé). Skutková zjištění se jeví jako přiléhavá a plynoucí z provedeného dokazování. Ani právnímu posouzení nelze z ústavněprávního pohledu cokoli vytknout. Napadené rozhodnutí není výrazem soudní libovůle, zejména nepředstavuje žádný interpretační či aplikační exces, ani se nejeví jako nikterak (natož neústavně) extrémní z pohledu obecných požadavků spravedlnosti, což by byl stav, kdy by Ústavní soud mohl být i při zohlednění zásady minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů povolán ke kasačnímu zásahu. Subjektivní vnímání stěžovatele, který (obecně) označuje i dřívější rozhodnutí soudů ve věci péče o nezletilou dceru jako nepřesvědčivá či nenápomocná, na tomto závěru nemůže ničeho změnit. Obecné soudy přihlédly k individuálním okolnostem dané věci a rozhodly v souladu s jimi zjištěnými zájmy nezletilé, k jejímž názorům též vhodně přihlédly. V poměrech projednávané věci tak nevykazuje další řešení podmínek styku stěžovatele s nezletilou ze strany Ústavního soudu potřebnou ústavní dimenzi. 8. Jen na okraj věci Ústavní soud zdůrazňuje, že aktuální rozsah styku mezi stěžovatelem a nezletilou je určitým mezistupněm, z povahy věci přechodným, který se bude nadále vyvíjet zejména v závislosti na tom, jak se stěžovateli podaří s nezletilou navázat (co možná nejkvalitnější a nejfunkčnější) vztah. Ústavní soud nemá žádné výhrady k závěru odvolacího soudu, že s ohledem na prokázané okolnosti věci nelze rozsah či další podmínky soudy aprobovaného styku hodnotit prizmaty "obvyklosti" či "běžnosti". Vztah mezi nezletilou a stěžovatelem se v současnosti nejeví jako "běžný" rodičovský vztah. Byť má stěžovatel pravděpodobně za to, že dřívější okolnosti bránící obvyklému styku s nezletilou dcerou na jeho straně pominuly, nelze přehlédnout, jak správně zdůraznil odvolací soud, že odstranění či zahlazení dopadů těchto okolností může u nezletilé v takto útlém věku být procesem pozvolnějšího rázu. Nadměr