II.ÚS 1773/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1773/22 ze dne 26. 7. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelek a) Saša - Sun s.r.o. a b) Zdeněk - Sun s.r.o, obě sídlem Tovární 629, Chomutov, společně zastoupených Mgr. Radkem Salajkou, LL.M., advokátem se sídlem Hlubočepská 1156/38b, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. května 2022 č. j. 1 As 361/2021-113, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. listopadu 2021, č. j. 30 A 98/2020-257, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti 1. Stěžovatelky se v ústavní stížnosti domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro tvrzený zásah do svého základního práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 26 Listiny. 2. Společnosti Zdeněk - Sun s.r.o. a Saša - Sun s.r.o. (stěžovatelky) jsou obě právnickými osobami podnikajícími v oblasti solární energetiky. Energetický regulační úřad (dále jen "žalovaný" nebo také "ERÚ") dne 31. 12. 2010 vyhověl svými rozhodnutími žádostem obou stěžovatelek o udělení licence na výrobu elektřiny v jejich solárních elektrárnách, přičemž obě tato rozhodnutí nabyla právní moci téhož dne. Posléze, na základě podnětu Policie ČR, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, ze dne 21. 6. 2011, rozhodl ERÚ dne 14. 10. 2013 o povolení obnovy licenčního řízení z důvodu, že z podnětu vyplývaly závažné pochybnosti o pravdivosti revizních zpráv předložených v licenčním řízení. Nové (obnovené) licenční řízení bylo následně zastaveno usnesením ze dne 24. 5. 2019. 3. Dne 8. 10. 2019 Rada ERÚ jako druhoinstanční orgán v rámci zkráceného přezkumného řízení rozhodnutím ze dne 8. 10. 2019, ve věci stěžovatelky a) pod č. j. 09802-3/2019-ERU, ve věci stěžovatelky b) pod č. j. 09803-3/2019-ERU, rozhodla o zrušení shora uvedených usnesení o zastavení licenčního řízení a vrátila věc ERÚ k novému projednání (dále jen "přezkumná rozhodnutí"). Obě žalobkyně podaly proti výše uvedeným přezkumným rozhodnutím rozklad. Rada ERÚ ve věci stěžovatelky a) rozhodnutím ze dne 7. 4. 2020, č. j. 09802-10/2019-ERU, a ve věci stěžovatelky b) rozhodnutím ze dne 21. 4. 2020, č. j. 09803-10/2019-ERU je zamítla (dále jen "rozhodnutí o rozkladech"). Všechna v tomto bodě uvedená rozhodnutí napadly stěžovatelky žalobou u Krajského soudu v Brně. 4. Krajský soud v Brně v napadeném rozsudku konstatoval, že rozhodnutí o rozkladech jsou nicotná, neboť Rada ERÚ rozhodla o opravném prostředku (rozkladu) při existenci zákonné úpravy upravující nepřípustnost opravného prostředku (tj. vylučující podání rozkladu). Ve vztahu k nicotnosti uvedených rozhodnutí soud odkázal na svou předchozí rozhodovací praxi ve skutkově stejném případě, konkrétně rozsudek ze dne 27. 5. 2020, č. j. 31 A 17/2019 - 127 (který byl následně potvrzen rozsudkem kasačního soudu ze dne 3. 3. 2022, č. j. 3 As 220/2020 - 30) a rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu 29. 7. 2009, č. j. 3 As 1/2009 - 171, týkající se Rady Českého telekomunikačního úřadu (dále jen "ČTÚ"). V tomto rozsahu tedy stěžovatelkám vyhověl a vyslovil nicotnost obou rozhodnutí o rozkladu. 5. Ve zbytku (v rozsahu směřujícím proti přezkumným rozhodnutím) však krajský soud žaloby zamítl. Žalobou napadená přezkumná rozhodnutí byla vydána v rámci dvouměsíční subjektivní lhůty pro vydání rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení dle § 96 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, přičemž okamžik dozvědění se o skutečnostech odůvodňujících jeho zahájení navázal na formalizovaný interní podnět směřující k Radě ERÚ ze dne 12. 8. 2019. Soud dále konstatoval, že trestní soudy nejsou povolány k závaznému výkladu norem správního práva, a správní orgány proto nejsou závěry trestních soudů v tomto směru vázány. Soud posuzoval rovněž samotná přezkumná rozhodnutí. Dospěl k závěru, že ta jsou zákonná; obnova řízení může být založena na pozdějším zjištění, že doklady předložené v původním řízení jsou nepravdivé a byly pravděpodobně zfalšovány. Rovněž nedovodil povinnost správních orgánů dodané podklady v tomto ohledu podrobně zkoumat. 6. Stěžovatelky brojily proti zamítavému výroku kasační stížností. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku uvedl, že došlo ke správnému obsazení senátu před krajským soudem, a lhůta pro vydání pro vydání rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení byla krajským soudem vyložena správně. Námitce, že za "příslušný správní orgán" je tak nutno považovat ERÚ jako celek, nikoliv toliko Radu ERÚ, nepřisvědčil, neboť je v přímém rozporu s formulací § 96 odst. 1 správního řádu, a ve svém důsledku popírá existenci subjektivní a objektivní lhůty pro vydání přezkumného rozhodnutí, které slučuje do jedné. 7. Stěžovatelky brojí ústavní stížností rovněž proti způsobu stanovení okamžiku rozhodného pro běh lhůty pro vydání rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení. Setrvaly na názoru, že vnitřní členění ERÚ je pro posouzení této otázky nerozhodné. E-mailová komunikaci mezi zaměstnancem ERÚ a Radou ERÚ je nerozhodná, pročež je počátek běhu lhůty konstruován správními soudy uměle. Komunikaci v rámci správního orgánu měla být dle stěžovatelek jako důkaz vyhodnocena jinak. Dále považovaly za nepřípadné odmítnutí kasační námitky pro nepřípustnost, pokud byla vznesena poprvé až před Nejvyšším správním soudem - nicméně tato námitka reagovala právě na v průběhu vzniklou změnu ustálené judikatury, a proto neměla být fakticky odmítnuta podle § 104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního ("s. ř. s."), jako uplatněná "pozdě". II. Hodnocení ústavní stížnosti 8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. 9. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. 11. Předně Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 12. Napadená rozhodnutí Ústavní soud posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody, a tedy není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Je tedy povinností Nejvyššího správního soudu interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v