II.ÚS 1775/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1775/23 ze dne 25. 7. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti M. P., zastoupené Mgr. Pavlem Černým, advokátem, sídlem Údolní 567/33, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2023 č. j. 30 Cdo 299/2023-202, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2021 č. j. 35 Co 69/2021-156 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. prosince 2020 č. j. 18 C 153/2018-93, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva životního prostředí, sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů plyne, že se stěžovatelka před obecnými soudy domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 1 440 000 Kč za nesprávný úřední postup v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem"). Způsobená újma měla spočívat v dlouhodobém nezákonném znečištění ovzduší v místě jejího bydliště v X a souvisejícím poškození zdraví. Stěžovatelka trpí rakovinou plic a psychickými útrapami spojenými s úmrtím manžela v důsledku rakoviny plic a chronické obstrukční plicní nemoci. Podle stěžovatelky újma vznikla následkem nepřijetí účinných opatření ke snížení znečištění ovzduší v místě jejího bydliště pod úroveň emisních limitů. Konkrétněji stěžovatelka poukazovala na nevydání akčního plánu podle § 7 odst. 11 zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, pro území Ostrava Radvanice a Bartovice a nevydání programu zlepšování kvality ovzduší pro aglomeraci Ostrava/Karviná/ Frýdek-Místek podle § 9 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší. 2. Stěžovatelka se nejprve obrátila na Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud"), který však její žalobu zamítl. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shledal její odvolání neopodstatněným a rozsudek obvodního soudu potvrdil. Městský soud tak rozhodl především proto, že stěžovatelka neprokázala příčinnou souvislost mezi vzniklou újmou a tvrzeným nesprávným úředním postupem. Městský soud odkázal na komplexitu příčin znečištěného ovzduší, z nichž některé nemůže stát bezprostředně ovlivnit. Současně konstatoval, že v řízení bylo prokázáno, že konkrétní vliv polétavého prachu PM10 a PM 2,5 a benzo(a)pyrenu na vznik rakoviny nelze vůbec stanovit. Otázkou dílčího promlčení stěžovatelčina nároku se městský soud s ohledem na výše uvedené nezabýval. 3. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl. Toto usnesení ovšem zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 24. ledna 2023 sp. zn. I. ÚS 3226/21, neboť Nejvyšší soud založil své odmítavé usnesení na závěrech, které z dovolání stěžovatelky nevyplývaly. Nejvyšší soud poté o stěžovatelčině dovolání rozhodl znovu a i tentokrát je odmítl. Dospěl k závěru, že se stěžovatelka v dovolání vymezila proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, což představuje nezpůsobilý dovolací důvod. 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhuje zrušení v návětí uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na příznivé životní prostředí podle čl. 35 odst. 1 Listiny, na ochranu zdraví podle čl. 31 Listiny a právo na soukromí podle čl. 7 Listiny. Stěžovatelka namítla, že Nejvyšší soud opětovně odmítl její dovolání na základě nesprávné interpretace textu, aniž by byl skutečně naplněn důvod nepřípustnosti dovolání. Stěžovatelka v dovolání nepolemizuje se skutkovými zjištěními obecných soudů, nýbrž rozporuje právní závěry těchto soudů ohledně příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou. Postupem Nejvyššího soudu tak podle stěžovatelky došlo k odepření spravedlnosti a také k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy v důsledku ignorování nálezu Ústavního soudu. 5. Dále stěžovatelka brojila proti závěrům městského a obvodního soudu. Odvolací soud se podle ní nevypořádal s námitkou, podle níž nesprávný úřední postup nespočívá jen v nevydání konkrétních správních aktů, ale i v samotném dlouhodobém nezajištění účinných opatření, které by vedly ke snížení znečištění ovzduší pod úroveň imisních limitů. Podle českého i unijního práva je pak nutné dosáhnout stavu nepřekračování imisních limitů v co možná nejkratší době. Stěžovatelka odkázala na judikaturu Soudního dvora EU, která danou lhůtu blíže vymezuje. Konečně stěžovatelka namítla, že obecné soudy nezohlednily, že její újma představuje zásah do jejího práva na soukromý a rodinný život (čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva"). Nesprávně posoudily, zda se v jejím případě jedná o zásah do práva soukromoprávní povahy, což ovlivňuje aplikovatelnost vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy stěžovatelky. S odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") pak stěžovatelka uvedla, že kdyby soudy vzaly v potaz závěry plynoucí z Úmluvy a navazující judikatury ESLP, nemohly by dospět k závěru o neprokázání příčinné souvislosti. Požadavek, aby stěžovatelka prokázala, že k újmě došlo výhradně v důsledku nesprávného úředního postupu vedlejší účastnice řízení, považuje za nesplnitelný a neudržitelný. Je rozporný se zásadou, podle níž právo po nikom nemůže vyžadovat splnění nesplnitelného, a s praxí ESLP. Podle té je údajně dostatečným důkazem pro prokázání příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti státu a vznikem újmy na zdraví epidemiologická studie, z níž vyplývá zvýšená pravděpodobnost vzniku daného onemocnění v předmětné lokalitě. 6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 7. Ústavní soud nejprve hodnotil námitku odepření spravedlnosti ze strany Nejvyššího soudu. V této otázce je Ústavní soud podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vázán nosnými důvody dřívějšího nálezu ze dne 24. ledna 2023 sp. zn. I. ÚS 3226/21, který byl v projednávaném případě přijat. V tomto nálezu Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud svým prvním usnesením o odmítnutí stěžovatelčina dovolání porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu a přístup k soudu. Nejvyšší soud měl za to, že se stěžovatelka ve svém dovolání domáhala přehodnocení skutkového stavu, což nemohlo založit přípustnost dovolání. Daný závěr podle Nejvyššího soudu vyplýval z tvrzení stěžovatelky, že v místě jejího bydliště nedošlo ke snížení imisí a tím ani ke zlepšení životního prostředí. Obecné soudy oproti tomu uzavřely, že ve věci sice nebyla přijata zákonem předvídaná opatření směřující ke zlepšení životního prostředí, nicméně byla přijata opatření jiná, která vedla ke stejnému výsledku, tedy ke zlepšení životního prostředí. Ústavní soud ve jmenovaném nálezu vyložil dovolací námitku stěžovatelky jinak a uzavřel, že "Nejvyšší soud staví své odmítavé usnesení na závěrech, které z tvrzení stěžovatelky obsažených v dovolání nevyplývají." (bod 24 citovaného nálezu). Ústavní soud dodal: 26. Konstatoval-li Nejvyšší soud, že právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení toho, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit, nelze proti tomuto závěru z ústavněprávního hlediska ničeho namítat. Je především na Nejvyšším soudu, aby zvážil, zda stěžovatelkou namítaná epidemiologická studie může potvrdit či vyloučit vztah příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a tvrzeným nesprávným úředním postupem. 8. Ústavní soud v intencích nosných důvodů nálezu sp. zn. I. ÚS 3226/21 přezkoumal nové, ústavní stížností nyní napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání. Neshledal přitom důvod pro opětovný zásah do rozhodování Nejvyššího soudu. Také ve svém novém rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že se stěžovatelka v dovolání fakticky vymezuje proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, a uplatňuje tak nezpůsobilý dovolací důvod. Dovodil to ovšem z jiné části stěžovatelčiny argumentace. 9. Nejvyšší soud skutečně ani v rozhodnutí, které následovalo po vydání kasačního nálezu Ústavního soudu, nezodpověděl otázku, zda lze v daném případě prokázat příčinnou souvislost prostřednictvím epidemiologických studií, které prokazují zvýšení rizika onemocněním rakovinou plic oproti oblastem, kde k překračování imisních limitů nedochází. Nejvyšší soud se totiž neztotožnil se skutkovým předpokladem tvrzení stě