II.ÚS 1777/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1777/23 ze dne 13. 9. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bohumila Brychty, soudního exekutora, sídlem Nádražní 486, Týniště nad Orlicí, zastoupeného Mgr. Matějem Košťálem, LL.M., advokátem, sídlem Velké náměstí 149, Hradec Králové, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. dubna 2023 č. j. 65 EXE 54/2019-301, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníka řízení, a Marca Safariho a Petry Safari, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 3 odst. 1, čl. 9 odst. 1, čl. 11, čl. 26 odst. 1 a odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh se podává, že stěžovatel jako soudní exekutor při výkonu své činnosti vydal dne 2. 3. 2023 příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 194 EX 7/19-165, jímž rozhodl, že vedlejší účastnici (tj. povinné v exekuční věci) uložil povinnost uhradit náklady exekuce v celkové výši 428 945 Kč (výrok I), uložil jí povinnost nahradit náklady vedlejšího účastníka (tj. oprávněného v exekuční věci) v celkové výši 81 009,50 Kč (výrok II) a rozhodl, že výše zaplacené zálohy na náklady exekuce od oprávněného činí 0 Kč (výrok III). 3. O námitkách vedlejší účastnice rozhodl Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") tak, že příkaz k úhradě nákladů exekuce ve výroku I změnil tak, že odměna soudního exekutora činí celkem 109 731,90 Kč a ve výroku II změnil tak, že náhrada nákladů oprávněného za právní zastoupení činí celkem 33 759 Kč (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení o námitkách (výroky II a III). Obvodní soud tedy ponížil odměnu soudního exekutora na 25 %, a to s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3507/13, když shledal, že s ohledem na plnění ze strany povinné a rozsah činnosti soudního exekutora, kdy tento s ohledem na plnění povinné nemusel vyvíjet nijak složitou ani namáhavou činnost, nicméně činnost v průběhu exekuce vyvíjel, bylo nutno přistoupit ke snížení odměny soudního exekutora. Naopak nepřisvědčil povinné v tom, že jsou zde takové důvody, které by odůvodňovaly snížení odměny soudního exekutora na nulu. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv v tom, že napadené rozhodnutí je, při absenci prezentace konkrétních úvah soudu ve prospěch a neprospěch přezkoumávaného příkazu k úhradě a vypořádání se se stěžovatelem uvedenými relevantními skutečnostmi pro posouzení jeho nároku, neúplné a nepředvídatelné a vykazuje znaky libovůle a svévole. Nerespektuje povinnost soudu vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo. Nepřiměřenost snížení odměny stěžovatel shledává v tom, že s ohledem na výši oprávněnému přiznaného výživného, procesní aktivitu povinné a dále uvedená specifika případu ve věci vykonal, aby byl uspokojen nárok oprávněného, značně nadstandardní počet z velké části i zcela netypických úkonů. Toto exekuční řízení se tedy jak svým rozsahem, tak škálou řešených právních problémů značně vymyká a je exekučním řízením atypicky složitým. Je tak nepochybné, že se nejednalo o věc jednoduchou, ale naopak značně náročnou. Tím, že ani náznakem obvodní soud nepodrobil napadené rozhodnutí testu přiměřenosti, došlo k situaci, že je stěžovatel jako soudní exekutor diskriminován oproti zástupci oprávněného, jemuž byly přiznány náklady řízení za jednotlivé úkony v plné výši. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. 8. Směřuje-li ústavní stížnost (jako v nyní posuzované věci) jen proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech exekuce, takový spor zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05]; proto v předchozím odůvodnění zmíněné "kvalifikované vady" musí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní úrovně věci. O ústavněprávní dimenzi jde tudíž pouze ve výjimečných případech, a to především v těch, kdy úvaha soudu je důsledkem zřejmé libovůle, jeho rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno, případně kdy nákladový výrok se ocitá ve zřejmé kolizi s celkovým průběhem a výsledkem řízení. Více než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, resp. nákladů exekuce, tj. problematiky vůči předmětu řízení před obecnými soudy podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, když úkolem Ústavního soudu je posoudit dodržení ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení při výpočtu nákladů a odměny soudního exekutora, nikoli však účetním a revizním způsobem, ale z hlediska ústavněprávního. 9. Ve vztahu k rozhodnutím o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce se požadavkem na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí Ústavní soud zabýval např. v nálezech ze dne 2. 11. 2004 sp. zn. IV. ÚS 630/03 (N 162/35 SbNU 215), ze dne 31. 8. 2005 sp. zn. II. ÚS 336/05 (N 170/38 SbNU 361) či ze dne 10. 3. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2701/07 (N 52/48 SbNU 599). Nemá-li soudní rozhodnutí nést znaky libovůle, je soud vždy povinen vypořádat se nejen se všemi výhradami, které byly v námitkách proti příkazu soudního exekutora (ze strany povinného v exekučním řízení) uplatněny, ale též je povinen zohlednit vyjádření (výhrady proti námitkám) uplatněná ze strany ostatních subjektů, jejichž práv se dané rozhodnutí týká, tj. oprávněného a soudního exekutora. 10. Z hlediska ústavněprávního je rovněž významné, že proti rozhodnutí soudu o námitkách není přípustný opravný prostředek. Jedná-li se totiž o řízení jednoinstanční, od obecného soudu je nutno vyžadovat zvláštní pečlivost, neboť na případná pochybení či nesrovnalosti již žádný z účastníků řízení následně nemůže v řádném procesu reagovat