II.ÚS 1788/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1788/24 ze dne 30. 10. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany S. (jedná se o pseudonym), t. č. ve Věznici Opava, zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2024 č. j. 4 Tdo 140/2024-866, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. září 2023 č. j. 3 To 41/2023-752 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 16. června 2023 č. j. 28 T 3/2023-642, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") byla stěžovatelka uznána vinnou zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. c), i) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se dopustila (zkráceně uvedeno) tím, že fyzicky napadla svého cca pětitýdenního syna Patrika (jedná se o pseudonym) s úmyslem ho usmrtit, neboť chlapeček neustále plakal a ona ho nebyla schopna utišit, a to tím způsobem, že ho nejprve udeřila do hlavy nejméně střední intenzitou, poté ho opakovaně rdousila rukama v oblasti krku a následně mu ponořila dýchací otvory pod vodní hladinu, v důsledku čehož nezletilý utrpěl soubor v rozsudku vyjmenovaných úrazových změn na těle a poškození vnitřních orgánů, a to včetně otoku mozku, který byl bezprostřední příčinou jeho smrti. Za to byla stěžovatelka podle § 140 odst. 3 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody ve výměře osmnácti let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. 3. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné zdůraznil, že v rozhodnou dobu byla na místě činu prokazatelně pouze stěžovatelka, novorozenec a její další dvě nezletilé děti (Pavel a Eva /jedná se o pseudonymy/). Na základě učiněných skutkových zjištění uzavřel, že vytýkaného jednání se mohla dopustit toliko stěžovatelka, případně hypoteticky některé z jejích dvou nezletilých dětí. Dodal však, že pro takové podezření ve vztahu k nezletilým dětem chybí jakékoli další důkazy, naopak bylo dostatečně prokázáno, že pachatelkou je stěžovatelka. Ač výslech nezletilých dětí zvažoval, dospěl k závěru, že s ohledem na jejich věk (Pavlovi bylo v době spáchání činu devět let, Evě pět let) a situaci, ve které se nacházely, by jejich výslech nebyl vhodný. 4. Odvolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") shora označeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jako nedůvodné zamítl. V odůvodnění odvolání a následně u veřejného zasedání stěžovatelka navrhla výslech nezletilého Pavla v procesním postavení svědka. Vrchní soud se ztotožnil s názorem krajského soudu, že výslech jmenovaného nezletilého by k věci nic nepřinesl, a to s ohledem prokázaný skutek bez důvodných pochybností, jakož i objasnění všech rozhodných okolností pro ukládání trestu. 5. Dovolání stěžovatelky proti usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Po posouzení věci konstatoval, že absence výslechu nezletilého Pavla v žádném případě nepředstavovala opomenutý důkaz způsobilý založit dovolací přezkum. Poukázal na to, že stěžovatelka tento návrh formulovala až v odvolání proti rozsudku krajského soudu a vrchní soud na něj v odůvodnění svého usnesení transparentně reagoval. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že rozhodující soudy náležitě nezjistily skutkový stav věci a neprovedly jí navrhované důkazy. Za zásadní pochybení považuje, že nebyl řádně vyslechnut její nezletilý syn Pavel, který byl podle všeho přítomen v místnosti, kde se vše odehrálo. Je toho mínění, že jeho výslech je jediným důkazem, který má schopnost změnit skutkový stav zjištěný soudem. Ač souhlasí s tím, že výslech by byl pro nezletilého zátěží, je toho názoru, že tuto zátěž lze citlivým přístupem zásadně zmírnit. Nelze podle ní krátit práva obhajoby v důsledku nepodložené úvahy, že by výslech nic nepřinesl. III. Vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení 7. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení a vedlejší účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. 8. Nejvyšší soud ve svém vyjádření zdůraznil, že při úvahách o tom, zda lze absenci výslechu staršího syna obviněné považovat za opomenutý důkaz, vzal v úvahu skutečnost, že podle závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, zemřel cca měsíční novorozenec v důsledku hostilního jednání druhé osoby, které spočívalo hned ve třech různých a na sebe navazujících mechanismech útoku. Znalci konstatovali, že fatální zranění hlavy vznikla u miminka působením tupého zevního násilí nejméně střední, spíše však velké intenzity, komplex poranění na jeho krku vzhledem k formaci kožních oděrek označili za typické známky rdoušení a nález bělavé pěny v jeho průdušnici a průduškách jednoznačně přičetli jeho tonutí. Stěžovatelka se v rámci své obhajoby snažila poranění hlavy dítěte vysvětlit svou neobratností při jeho chování v náruči a tišení (nezamýšlený a nechtěný úder jeho hlavičkou o zárubeň při procházení dveřmi), eventuálně jeho razantním odložením či spíše odhozením na postel. Odborné závěry znalců však v tomto směru její obhajobu podle Nejvyššího soudu bezpečně vyvrátily. Pokud jde o stopy po rdoušení, uchýlila se k polemice, kdy zjištěné oděrky na jeho krku i na jiných částech těla vznikly a jak byly vlastně staré, čímž fakticky připustila, že její čerstvě narozený syn mohl být vystaven fyzickému ubližování v podstatě od chvíle, kdy přišel na svět. Neposkytla ani žádné vlastní "hodnověrné" vysvětlení, jakým způsobem se do dýchacích cest chlapečka dostalo tak významné množství vody, aby znalci konstatovali jeho tonutí před smrtí. Nejvyšší soud setrval na svém závěru, že výpověď nezletilého Pavla, jakkoli by měl rámcově potvrdit skutkové verze nabízené stěžovatelkou, by stěží mohla zpochybnit objektivní nálezy patologických změn na tělíčku a v organismu jeho mladšího zesnulého bratra i na ně navazující závěry soudních znalců k příčinám jeho úmrtí. K obhajobě naznačující, že to nemusela být nutně stěžovatelka, kdo se dopustil vytýkaného jednání, odkázal na odůvodnění rozsudku krajského soudu, který logicky vyložil, proč za jedinou osobu, která přichází v úvahu jako pachatel řešeného trestného činu, považuje právě a jen stěžovatelku, kdy provedeným dokazováním (zejména znaleckými posudky) byl dostatečně objasněn i její motiv k násilnému činu. 9. Vrchní soud plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu s tím, že rozhodující soudy se důvody neprovedení dalších navržených důkazů včetně výslechu nezletilého Pavla řádně a dostatečně zabývaly. 10. Krajský soud odkázal na odůvodnění všech napadených rozhodnutí s tím, že otázkou, zda by nebylo vhodné vyslechnout jako svědky i nezletilé děti stěžovatelky, se zabýval z vlastní pohnutky a dospěl k závěru, že nikoliv, a to s ohledem na jejich věk a situaci, ve které se v době rozhodování nacházely. Vycházel přitom i ze zprávy Oddělení sociálně právní ochrany dětí a prevence Městského úřadu v X. 11. Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření konstatovalo, že rozhodující soudy se námitkou opomenutých důkazů dostatečným způsobem zabývaly a na odůvodnění napadených rozhodnutí v plném rozsahu odkázalo. 12. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci nesouhlasí s nadbytečným vyslýcháním nezletilého Pavla, kterému bylo v rozhodné době devět let. Dodalo, že obě nezletilé děti stěžovatelky byly umístěny mimo její vliv v době jejího trestního stíhání, začaly ve všech směrech prospívat a není žádný zájem