II.ÚS 1789/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1789/23 ze dne 5. 12. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. Ing. Danielem Prouzou, Ph.D., advokátem, sídlem Krajinská 251/16, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2023 č. j. 3 Tdo 1013/2022-589, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2022 sp. zn. 9 To 193/2022 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. dubna 2022 č. j. 21 T 178/2021-480, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), spáchaného ve stadiu pokusu, a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Těch se podle obvodního soudu dopustil tak, že na veřejně přístupném prostranství (tzv. fitparku) napadl s dosud nezjištěným spolupachatelem cvičící poškozené poté, co jeden z nich uštědřil dva pohlavky malé intenzity stěžovatelovu nezletilému synovi (trpícího tzv. Touretteovým syndromem) v souvislosti s jeho nevhodným chováním vůči poškozenému a jeho matce. Po přivolání stěžovatele na místo došlo okamžitě k napadení uvedeného poškozeného, a to především silnými údery pěstí a kopy do hlavy za neustálého nadávání. Druhého poškozeného udeřil stěžovatel dvakrát pěstí a varoval jej, aby se do "vendety" proti prvnímu poškozenému nemíchal. Prvnímu poškozenému způsobili pachatelé zranění vyžadující lékařské ošetření a omezující jej v obvyklém způsobu života pod dobu 3 týdnů, přičemž vedeným útokem došlo k ohrožení mozku, jakožto důležitého orgánu, k jehož vážnému poranění nedošlo především díky obraně poškozeného. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Zároveň byla stěžovateli uložena povinnost během zkušební doby nahradit poškozeným vzniklou újmu. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě svědeckých výpovědí. Jde-li o intenzitu útoku, resp. hrozící následek, vyšel soud jednak ze znaleckých posudků, které však v úplnosti neodpovídaly ostatním důkazům. Z nich bylo (navzdory tvrzení znalců) zjištěno, že poškozený se útoku bránil, neboť na jeho předloktí vznikla podlitina i přes 4 vrstvy oblečení. To podle soudu dokládá intenzitu kopů. Směřovaly-li zároveň do spánkové oblasti hlavy, jde o ohrožení důležitého orgánu, s čímž musel být stěžovatel srozuměn. 3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením zamítl. Městský soud se zcela ztotožnil se skutkovými a právními závěry obvodního soudu. Dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu a bylo namístě zamítnout další důkazní návrhy obhajoby pro nadbytečnost. Především šlo o návrh na provedení znaleckého posudku k hodnocení tzv. specifické věrohodnosti poškozeného. Městský soud dospěl s odkazem na ustálenou judikaturu k závěru, že znalcům z oblasti psychologie nepřísluší hodnotit specifickou věrohodnost vypovídající osoby. Soud se rovněž ztotožnil s hodnocením ohrožení poškozeného vážnou újmou na zdraví. 4. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Mezi závěry soudů nižších stupňů a obsahem provedených důkazů neshledal žádný relevantní rozpor. Jednání stěžovatele soudy kvalifikovaly v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že stěžovatel musel alespoň předpokládat, že popsaným útokem může dojít k vážnému zranění mozku. Nedošlo k němu výhradně v důsledku okolností nezávislých na stěžovatelově vůli (zejména obrany poškozeného). II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že soudy neprokázaly naplnění všech znaků uvedeného zvlášť závažného zločinu, zejména subjektivní stránky. Ze samotných znaleckých posudků vyplynulo, že útok byl veden střední intenzitou (ač mohl vypadat "vizuálně dramaticky") a poškozenému nehrozilo nebezpečí vzniku těžké újmy. Tyto skutečnosti však soudy ignorovaly a bez důkazní opory dovodily závěr opačný. Vedle okolností objektivní povahy (mechanismus vedení útoku) soudy při hodnocení úmyslu stěžovatele nesprávně posoudily rovněž okolnosti subjektivní. Celý incident vznikl z důvodu jednání poškozeného, který "výchovně" zpohlavkoval stěžovatelova syna. Stěžovatel svůj útok nestupňoval "prolomením" obrany poškozeného a intenzitu útoku korigoval. Nejvyšší soud však tuto skutečnost odmítl zohlednit. Soudy tak podle stěžovatele dovozovaly z důkazů závěry, o kterých tyto důkazy nevypovídaly. Dále ignorovaly alternativní a s důkazy korespondující verzi skutkového děje. 6. Navíc stěžovatel namítá, že s výše uplatněnými námitkami se soudy dostatečně nevypořádaly a svou odlišnou argumentaci nedokázaly přesvědčivě odůvodnit. Argumentace soudů musí přitom odpovídat úrovni a rozsahu argumentace předestřené účastníkem řízení. 7. Konečně stěžovatel namítá, že soudy opomněly jako důkaz provést předložený znalecký posudek. S tímto důkazním návrhem se zároveň nijak nevypořádaly. Tento posudek není pro danou věc bezvýznamný, neboť popisoval problematické aspekty výpovědi poškozeného. I kdyby se znalec vyjadřoval k otázkám, které mu nepřísluší, nemůže to znamenat úplné ignorování takového důkazu, který může být důležitý pro vyhodnocení situace tvrzení proti tvrzení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 10. Podle Ústavního soudu stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje ve skutkové polemice s orgány činnými v trestním řízení a nereflektuje skutečnost, že soudy se s jím uplatněnými námitkami řádně vypořádaly. Snaží se tak stavět Ústavní soud do role, která mu nepřísluší. Ústavní soud dospěl k závěru, že se soudy zabývaly všemi pro danou věc relevantními skutečnostmi a svá zjištění následně promítly do svých úvah o naplnění znaků skutkové podstaty těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu. 11. Skutečnost, že soudy "slepě" nepřebraly závěry soudních znalců, nejen není porušením stěžovatelových ústavních práv, ale naopak je řádným naplněním ústavních zásad nezávislosti soudního rozhodování a volného hodnocení důkazů. Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že v souladu s procesní zásadou iudex peritus peritorum je to právě a jen soudce, kdo rozhoduje nejen o věci samé, ale rovněž i o vedení řízení a v jeho rámci o potřebě znaleckého zkoumání, rozsahu znaleckého úkolu a rovněž i o relevanci závěrů z něj vyplývajících v souhrnu provedených důkazů při tvorbě skutkových a následně i právních závěrů. Znalecké posudky, ať už jakkoliv relevantní pro posouzení odborné stránky věci, jsou tudíž vždy toliko podkladem pro rozhodnutí soudce, který je v konečném důsledku nad všemi znalci (srov. např. usnesení ze dne 4. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4463/12, usnesení ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1415/20 nebo usnesení ze dne 30. 5. 2022 sp. zn. IV. ÚS 252/22; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Vysloví-li znalec svou domněnku o hodnocení ostatních důkazů nebo výkladu práv