II.ÚS 1797/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1797/22 ze dne 18. 7. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. Š., zastoupeného Mgr. Robertem Kabátem, Ph.D., advokátem, sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2022, č. j. 30 Cdo 2005/2021-534, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2020, č. j. 35 Co 310/2020-490, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. června 2020, č. j. 15 C 51/2019-430, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, proti stěžovateli bylo dne 18. 1. 2010 zahájeno trestní stíhání pro zločin zpronevěry. Krajský soud v Ústí nad Labem v trestním řízení vedeném pod sp. zn. 49 T 14/2010 stěžovatele dvakrát obžaloby zprostil, jeho rozsudky k odvolání státního zástupce zrušil Vrchní soud v Praze a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem následně stěžovatele shledal vinným, jeho rozsudek k odvolání stěžovatele zrušil Vrchní soud v Praze a nově sám rozhodl, že stěžovatel je vinen. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud zrušil rozsudek vrchního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vrchní soud v Praze poté vydal v čase dva rozsudky, kterými stěžovatele obžaloby zprostil. První z nich zrušil Nejvyšší soud a věc vrátil vrchnímu soudu s pokynem řídit se závazným právním názorem dovolacího soudu. Druhý z nich je rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2019, č. j. 6 To 39/2016-2189, který téhož dne nabyl právní moci, a stěžovatel jím byl zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. 3. Stěžovatel se obrátil na Ministerstvo spravedlnosti a následně na soud s žalobou o náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ("zákon o odpovědnosti státu"). Stěžovatel samostatnou žalobou uplatnil proti ČR - Ministerstvu spravedlnosti nárok za náhradu újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního stíhání. Obvodní soud pro Prahu 2 o tomto nároku vedl řízení vedené pod sp. zn. 15 C 51/2019. V něm soud konstatoval, že délka trestního stíhání stěžovatele byla naprosto nepřiměřená a přiznal mu odškodnění v částce 211 456,80 Kč s příslušenstvím. K odvolání ČR - Ministerstva spravedlnosti Městský soud v Praze částku odškodnění snížil a pravomocně přiznal stěžovateli odškodnění v částce 167 700 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel rozhodnutí obecných soudů vydaná v tomto řízení napadl samostatnou ústavní stížností, o níž probíhá řízení pod sp. zn. III. ÚS 1798/22. 4. V nyní posuzované věci o nároku stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 12. 6. 2020, č. j. 15 C 51/2019-430, uložil ČR - Ministerstvu spravedlnosti (v původním řízení vystupovalo jako žalovaný, nyní jako vedlejší účastník) povinnost zaplatit stěžovateli 150 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), povinnost zaslat stěžovateli úřední omluvný dopis opatřený podpisem ministra spravedlnosti s omluvou specifikovaného znění (výrok II.), žalobu zamítl co do částky 750 000 Kč s přísl. a ohledně zákonného úroku z prodlení z částky 94 534,20 Kč od 9. 4. 2019 do zaplacení (výrok III.) a současně žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení ve výši 43 264,50 Kč (výrok IV.) 5. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 150 000 Kč s příslušenstvím a dále ve výrocích II a III, ve vyhovujícím výroku I jej co do zaplacení úroku z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 150 000 Kč od 9. 4. 2019 do 18. 8. 2020 změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 6. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 12. 4. 2022, č. j. 30 Cdo 2005/2021-534, odmítl. 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti připomíná délku a průběh svého nezákonného trestního stíhání. Namítá, že obecné soudy nesprávně od vypočtené výše nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným trestním stíháním odečetly část již dříve přiznaného zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního stíhání. S takovým postupem stěžovatel nesouhlasí a domnívá se, že tak obecné soudy učinily v rozporu s judikaturou. Stěžovatel napadá i výběr srovnávaných případů, které obecné soudy pro komparaci s jeho věcí vybraly. Podle jeho názoru je jeho věc natolik jedinečná, že žádný srovnatelný případ v dosavadní soudní praxi neexistuje. Soud prvního stupně navíc vybraný rozsudek neprovedl jako důkaz, ale na rozhodnutí ze své praxe, které hodlá ve stěžovatelově případu zohlednit, upozornil až po provedeném dokazování bezprostředně před odročením jednání za účelem vyhlášení rozsudku. 8. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný. 9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. 10. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud v projednávaném případě takový zásah neshledal. 11. Ústavní soud se k otázce odškodňování nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, která tvoří jádro předložené ústavní stížnosti, již mnohokrát vyjádřil (za všechny srov. např. nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. II. ÚS 2175/16). Jeho přístup vychází z teze, že trestní stíhání (a to zejména trestní stíhání, které trvá po mnoho let a je ukončené konstatováním, že se skutek nestal, nebo nebyl trestným činem) představuje velmi závažný zásah do právní sféry jednotlivce. Nárok na náhradu škody v případě nezákonně vedeného trestního stíhání přitom neplyne jen z čl. 36 odst. 3 Listiny, ale přímo z principů materiálního právního státu. Ústavní soud si však je současně vědom okolnosti, že určení spravedlivé výše zadostiučinění je velmi obtížné a že tyto těžkosti plynou již ze samotné podstaty věci, totiž z nutnosti přepočítávat nemajetkovou újmu na peníze. Zhodnocení intenzity újmy závisí na jedinečných okolnostech případu a vzpírá se jednoduchému "tabulkovému přístupu". Na druhé straně je však nutno zajistit, aby i zadostiučinění za majetkovou újmu způsobenou státem bylo přiznáváno s respektem k principu rovnosti před zákonem a aby se jednotlivcům ve srovnatelných případech dostalo srovnatelné právní ochrany. 12. Obecné soudy přitom ve svém postupu vyšly z judikatury Nejvyššího soudu (zejména rozsudku ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010 a ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011), která stanoví základní kritéria pro srovnávání případů a určování výše peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním. Těmi jsou povaha trestní věci, celková délka trestního řízení a následky v osobní sféře poškozeného. Existence odpovědnostního předpokladu představované vznikem nemajetkové, morální újmy, se na základě samotného faktu proběhlého trestního stíhání automaticky nepresumuje (na rozdíl od nepřiměřené délky řízení), ale zpravidla musí být prokázána. 13. V přezkoumávaném řízení obecné soudy citovanou judikaturu rekapitulovaly a poté rovněž na daný případ aplikovaly. Nalézací soud zvolil přípa