II.ÚS 1801/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1801/24 ze dne 31. 7. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Česká televize, sídlem Na Hřebenech II 1132/4, Praha 4 - Podolí, zastoupené JUDr. Daliborem Kalcsem, advokátem, sídlem Resslova 956, Hradec Králové, proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. dubna 2024 č. j. 17 C 42/2024-45, za účasti Okresního soudu v Kolíně, jako účastníka řízení, a Petra Jakoubka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 odst. 1 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud v Kolíně (dále jen "okresní soud") zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala po vedlejším účastníkovi jako žalovaném zaplacení částky 945 Kč s úrokem z prodlení ve výši 71,23 Kč a částky 87 Kč (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Okresní soud poukázal na to, že podle § 2 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 348/2005 Sb."), se televizní poplatek platí ze zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání bez ohledu na způsob příjmu. Podle § 3 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb., je poplatníkem televizního poplatku fyzická osoba nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. Citovaný zákon v § 3 odst. 4 stanoví vyvratitelnou právní domněnku, podle které se fyzická osoba nebo právnická osoba, která není přihlášena v evidenci poplatníků rozhlasového poplatku nebo v evidenci poplatníků televizního poplatku, ale je odběratelem elektřiny připojeným k distribuční soustavě, považuje za poplatníka rozhlasového a televizního poplatku s povinností platit poplatky, pokud Českému rozhlasu nebo České televizi po jejich písemné výzvě neoznámí písemným čestným prohlášením opak, a to s účinností od marného uplynutí lhůty třiceti dnů ode dne doručení této výzvy. Podle důvodové zprávy k návrhu zákona č. 348/2005 Sb., je konstrukt zařazující osobu odebírající elektrickou energii mezi poplatníky televizního poplatku vyvratitelnou právní domněnkou. V tomto řízení bylo prokázáno, že vedlejší účastník v rozhodné době nevlastnil televizní přijímač, čímž byla domněnka vyvrácena a vedlejší účastník proto není poplatníkem ve smyslu 3 odst. 2 citovaného zákona. Okresní soud proto žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), když plně úspěšný vedlejší účastník žádné náklady řízení nepožadoval. II. Argumentace stěžovatelky 3. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že okresní soud v průběhu soudního řízení, zejména v průběhu soudního jednání, nepolemizoval s jí předloženými důkazy. Zejména nezpochybnil vznik povinnosti vedlejšího účastníka hradit stěžovatelce televizní poplatky. Zástupce stěžovatelky proto měl za to, že soud žalobní nárok považuje za řádně prokázaný. Soud se ke stěžovatelkou navrženým důkazům nevyjádřil ani v odůvodnění rozsudku. Stěžovatelce tak není znám postup okresního soudu při hodnocení důkazů, když se soud nevyjádřil k tomu, z jakého důvodu nepovažuje listinné důkazy navržené stěžovatelkou za skutečnosti prokazující vznik poplatkové povinnosti vedlejšího účastníka. Soud nepoměřoval tyto důkazy s výpovědí vedlejšího účastníka a výrok rozsudku opřel toliko o tvrzení vedlejšího účastníka, byť získané formou výslechu. 4. Výsledek soudního řízení byl pro stěžovatelku neočekávaný, neboť vedlejší účastník byl v průběhu soudního jednání pasivní. Měl-li soud za to, že předkládané důkazy nepostačují k prokázání žalobou uplatněného nároku, měl s ohledem na neexistenci opravného prostředku stěžovatelku o tom uvědomit v době, kdy se k takovým závěrům ještě mohla relevantně vyjádřit nebo procesně jinak reagovat. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezu ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 [(N 59/52 SbNU 583); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], podle kterého by soud měl vést řízení způsobem, aby účastníci nebyli překvapeni hodnocením provedených důkazů a nebyli až v době vyhlášení rozhodnutí postaveni před situaci, v níž již není možné nabídnout soudu další důkazy, které by byly způsobilé názor soudu o skutkovém základu spolehlivě změnit. Stěžovatelka má za to, že v předmětném řízení se okresní soud odchýlil od běžné rozhodovací praxe obecných soudů, známé stěžovatelce z toho, že vede souběžně stovky soudních sporů s obdobným skutkovým základem, i když tyto spory nejsou judikovány vyššími soudy (neboť většinou jde o ,,bagatelní" spory). Jiné hodnocení důkazů by proto mělo být soudem řádně odůvodněno. Stěžovatelka namítá, že princip volného hodnocení důkazů nemůže pokrýt postup soudu, při němž důkazy předložené stěžovatelkou nebyly vůbec hodnoceny, a byly-li hodnoceny, stěžovatelce není známo jak. Stěžovatelka podotýká, že tato ústavní stížnost nesměřuje proti závěrům, k nimž dospěl okresní soud při posuzování skutkového stavu a hmotněprávní úpravy práv a povinností vztahujících se k televizním poplatkům. Touto stížností je napadáno vedení soudního řízení, kdy soud nehodnotil důkazy předložené stěžovatelkou, neodůvodnil, proč jsou důkazy nedostatečné nebo jakou tvrzenou skutkovou okolnost důkazy neprokazují, čímž nebyl stěžovatelce poskytnut prostor na procesní reakci za současné absence řádných i mimořádných opravných prostředků proti tomuto rozhodnutí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný již k dispozici neměla, neboť proti napadenému rozsudku okresního soudu není přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 8. Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v její právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, jako je tomu právě v nyní posuzované věci, kdy předmětem sporu je částka jistiny ve výši 945 Kč, kterou lze i ve světle judikat