II.ÚS 1803/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1803/22 ze dne 20. 4. 2023 N 68/117 SbNU 343 Extrémní nespravedlnost způsobená poškozeným vadným procesním postupem soudu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavních stížností stěžovatelů 1. O. B., 2. P. C., 3. P. H., 4. M. H., 5. O. H., 6. M. I., 7. R. J., 8. M. L., 9. A. M., 10. R. M., 11. Z. P., 12. J. P., 13. J. P., 14. J. T., 15. I. Z., 16. I. M., 17. P. T., všech zastoupených Mgr. Petrem Kaustou, advokátem, sídlem Čs. legií 1719/5, Ostrava - Moravská Ostrava, směřujících proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 5. 2022 č. j. 3 To 83/2021-8652, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, takto: I. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 5. 2022 č. j. 3 To 83/2021-8652 bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Toto rozhodnutí se ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Nadepsaní stěžovatelé a stěžovatelky se ústavními stížnostmi domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci (dále také jako "odvolací soud"), kterým bylo odmítnuto pro neoprávněnost navrhovatelů jejich odvolání proti prvostupňovému rozsudku ve věci samé, podané prostřednictvím společného zmocněnce Mgr. Petra Kausty. Jsou přesvědčeni, že obecný soud svým postupem porušil jejich právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Plénum Ústavního soudu rozhodlo usnesením ze dne 20. 9. 2022 sp. zn. II. ÚS 1803/22 o spojení všech ústavních stížností (II. ÚS 1803/22, I. ÚS 1805/22, III. ÚS 1808/22, II. ÚS 1809/22, III. ÚS 1810/22, III. ÚS 1811/22, IV. ÚS 1812/22, IV. ÚS 1814/22, II. ÚS 1816/22, IV. ÚS 1818/22, III. ÚS 1820/22, I. ÚS 1821/22, II. ÚS 1822/22, III. ÚS 1823/22, IV. ÚS 1826/22, I. ÚS 1843/22, IV. ÚS 1863/22) ke společnému řízení, vedenému nadále pod sp. zn. II. ÚS 1803/22. 3. Z ústavních stížností a přiloženého napadeného rozhodnutí a vyžádaných částí spisu zjistil Ústavní soud především následující skutečnosti. 4. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 12. 9. 2017 č. j. 31 T 6/2006-5162 (dále také jako "rozsudek ve věci samé") byly dvě fyzické osoby uznány vinnými zvlášť závažným zločinem podvodu, kterého se ve zkratce měly dopustit tím, že v letech 2000 až 2001 nabízely právnickým a fyzickým osobám za úplatu přísliby finančních úvěrů, ačkoliv věděly, že k poskytnutí takových úvěrů nemají dostatek prostředků. Celková škoda přesáhla 55 milionů Kč, počet poškozených překročil 1 200. Trest odsouzeným uložen nebyl, neboť na ně mezitím dopadla amnestie prezidenta republiky, rozsudek nicméně obsahuje výrok o náhradě škody poškozeným. 5. Řízení ve věci v prvním stupni probíhalo před krajským soudem mezi lety 2006 až 2017. Po celou dobu předseda senátu zcela ignoroval oprávnění poškozených a příslušná ustanovení trestního řádu upravující postup pro uplatnění práv poškozených. Poškozené dokonce o průběhu řízení či konání hlavních líčení vůbec neinformoval. 6. K písemnému vyhotovení rozsudku ve věci samé došlo až 15. 11. 2019. Bezprostředně předtím rozhodl předseda senátu krajského soudu usnesením ze dne 14. 11. 2019 č. j. 31 T 6/2006-5547 (dále také jako "usnesení o poškozených") o tom, že poškození mohou podle § 44 odst. 2 trestního řádu svá práva nadále v trestním řízení uplatňovat pouze prostřednictvím šesti jím určených společných zmocněnců, advokátů JUDr. Janoška, Mgr. Ježka, Mgr. Horkého, Mgr. Kausty a Mgr. Krásného a advokátky Mgr. Horké. Ke každému z nich byla usnesením o poškozených napevno přiřazena konkrétní část (skupina) poškozených, přičemž šlo pouze o ty poškozené, kteří v průběhu přípravného řízení trestního navrhli, aby v případném odsuzujícím rozsudku byla odsouzeným uložena povinnost nahradit jim způsobenou škodu. Proti usnesení o poškozených nebyl opravný prostředek přípustný. Krajský soud svůj postup stručně odůvodnil tím, že si poškození dosud nezvolili společného zmocněnce k zastupování svých práv, a také z "pragmatických důvodů, aby bylo lze vůbec doručit v rozumných časových intervalech meritorní rozhodnutí". Poškozeným rozsudek ve věci samé nebyl doručen, mohli jej obdržet pouze prostřednictvím společných zmocněnců. 7. Společný zmocněnec JUDr. Janošek krajskému soudu sdělil, že jako společný zmocněnec poškozených určený soudem podle § 44 odst. 2 trestního řádu je povinen poškozené zastupovat pouze na základě plné moci. Jelikož žádnou takovou plnou moc neobdržel, odmítl poškozené zastupovat. Společní zmocněnci Mgr. Horký a Mgr. Horká požádali krajský soud o vysvětlení, zda došlo k jejich určení na základě § 44 odst. 2 či § 51a odst. 4 trestního řádu. Na oba přípisy krajský soud nijak nereagoval. Všichni společní zmocněnci s výjimkou JUDr. Janoška následně podali za jim přiřazené poškozené (nikoliv nutně za všechny - záleželo rovněž na projevu vůle poškozených) odvolání proti rozsudku ve věci samé. 8. Vrchní soud v Olomouci odvolání poškozených (celkem šlo o 564 fyzických a právnických osob) podle § 253 odst. 1 trestního řádu napadeným usnesením zamítl. V odůvodnění rozsáhle kritizoval postup předsedy senátu nalézacího soudu ve vztahu k poškozeným a označil jej za rozporný se zákonem i relevantní judikaturou. Vysvětlil, že existuje zásadní rozdíl mezi rozhodnutím o výběru společného zmocněnce poškozených podle § 44 odst. 2 a § 51a trestního řádu. V prvním případě by měl předseda senátu vyzvat poškozené k výběru společného zmocněnce, a teprve pokud se poškození na volbě (maximálně šesti) společných zmocněnců neshodnou, vybere je z poškozenými "předvybrané" skupiny opatřením předseda senátu sám. Každý poškozený si pak z tohoto okruhu zvolí společného zmocněnce, který jej poté musí na základě udělené plné moci zastupovat. Předseda senátu krajského soudu v usnesení o poškozených určil šest společných zmocněnců poškozených výslovně právě na základě § 44 odst. 2 trestního řádu, zjevně ale přitom porušil předestřené základní podmínky předvídané tímto ustanovením. Odvolací soud přípisem ze dne 7. 3. 2022 vyzval společné zmocněnce, aby soudu sdělili, zda si je poškození zvolili a tuto skutečnost potvrdili dohodami o uzavření plných mocí s poškozenými. Vybraní společní zmocněnci odpověděli, že takovými plnými mocemi nedisponují a poškození si je nezvolili, zastupují je přímo na základě výroku usnesení o poškozených. 9. Po posouzení uvedených skutečností odvolací soud uzavřel, že poškození si v rozporu s § 44 odst. 2 trestního řádu společné zmocněnce nezvolili a neudělili jim plné moci. Nemohou proto v daném řízení vůbec uplatňovat procesní práva poškozených, a to včetně práva na podání odvolání podle § 246 trestního řádu. Podaná odvolání proto napadeným usnesením zamítl pro neoprávněnost navrhovatelů. II. Argumentace stěžovatele (stěžovatelů) 10. Stěžovateli ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 1803/22 měli odsouzení způsobit škodu 8 320 Kč, kterou řádně v přípravném řízení přihlásil do trestního řízení. Rozsudkem ve věci samé mu byla přiznána náhrada škody ve výši 7 320 Kč, ve zbytku byl odkázán na občanskoprávní řízení. Rozsudek mu krajský soud nedoručil. Usnesením o poškozených byl stěžovateli určen společný zmocněnec Mgr. Kausta, který stěžovatele informoval o vydání usnesení o poškozených a rozsudku ve věci samé. Sdělil zároveň stěžovateli, že za něj podal blanketní odvolání proti rozsudku ve věci samé, a požádal jej o pokyn, zda si přeje v odvolacím řízení pokračovat, či si odvolání za svou osobu přeje vzít zpět. Stěžovatel na podání odvolání trval a tuto svou vůli v dopise společnému zmocněnci zřetelně vyjádřil. Mgr. Kausta proto odvolání za stěžovatele doplnil a měl jej za splňující veškeré zákonné podmínky. 11. Mgr. Kausta následně reagoval na výzvu (přípis) odvolacího soudu týkající se jím "zastoupených" poškozených (srov. shora). Z výzvy nevyplývalo, že by odvolací soud nějak zpochybňoval oprávněnost určení společných zmocněnců, a ani po obdržení odpovědi odvolací soud nevyzval Mgr. Kaustu k odstranění údajných vad podání, což stěžovatel považuje za rozporné s nálezem ze dne 15. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 3144/14 (N 4/76 SbNU 81). Z něj plyne, že pokud někdo zastupuje účastníka (občanskoprávního) soudního řízení bez předložené plné moci, jde o odstranitelný nedostatek podmínky řízení, který může být zhojen v soudem stanovené lhůtě. Stěžovatel je přesvědčen, že dal dostatečně jasně najevo svou vůli, aby jeho společný zmocněnec odvolání podal. Rozhodnutí odvolacího soudu podle něj ignoruje práva poškozených a v podstatě mu odpírá přístup k odvolacímu soudu. Přitom bez společného zmocněnce by se nedozvěděl nejen o rozsudku ve věci samé, ale ani o napadeném usnesení, které bylo paradoxně opět doručováno pouze (dle toho samého soudu) neoprávněným společným zmocněncům. Odvolací soud p