II.ÚS 1812/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1812/24 ze dne 19. 3. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky Lenky Platichové, zastoupené JUDr. Miloslavou Coufalovou, advokátkou, sídlem Neštěmická 779/4, Ústí nad Labem, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. dubna 2024 č. j. 4 As 253/2023-53, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Ústeckého kraje, sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení napadeného rozsudku s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená zejména v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 35 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 2. odst. 3 Ústavy. Dále také "[p]ro případ úspěchu uplatňuje stěžovatelka náhradu soudního poplatku a nákladů právního zastoupení". 2. Městský úřad Lovosice rozhodnutím ze dne 2. 11. 2021 č. j. ODSH - 38545/2021 zn. MULO - 34849/2021, rozhodl podle § 28 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, o tom, že stěžovatelka není účastníkem společného územního a stavebního řízení vedeného ke stavbě: "Zástavba rozvojové plochy č. 4 J., parcely č. X1, X2, X3, st. X4; SO - Komunikace a zpevněné plochy" na pozemcích parc. č. X5, X2, X6, X7, X8, X1, X9, X10, X11 a X12, vše v k. ú. J. (dále též "stavba komunikace"). 3. Odvolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí zamítl vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 10. 1. 2022 č. j. KUUK/004048/2022/UPS. 4. O žalobě stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 14. 6. 2023 č. j. 141 A 2/2022-48 tak, že ji zamítl (výrok I), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). 5. Ke kasační stížnosti stěžovatelky rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem, že se kasační stížnost zamítá (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II). Nejvyšší správní soud shledal, že v postupu a rozhodnutích správních orgánů ani krajského soudu neshledal nic nezákonného, účelového ani neobjektivního. Vzhledem k parametrům stavby komunikace, jejímu umístění, vzdálenosti mezi stavbou komunikace a nemovitostmi stěžovatelky a malému množství imisí s ohledem na nízkou intenzitu plánovaného provozu dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že stavba komunikace nebude mít za následek přímé dotčení práv stěžovatelky. S ohledem na izolaci nemovitostí stěžovatelky od stavby komunikace stromy na pozemku parc. č. X13 k. ú. J. má Nejvyšší správní soud za to, že stavba komunikace nebude představovat ani stěžovatelkou popisované narušení její dosavadní pohody bydlení. S přihlédnutím k závěrům ohledně nemožnosti přímého dotčení práv stěžovatelky stavbou komunikace a obsahu závazného stanoviska Agentury ochrany přírody a krajiny ze dne 20. 7. 2020, podle kterého záměr stavby komunikace není v rozporu s posláním CHKO České středohoří a navrhované stavební práce nemají nepříznivý dopad na další zákonné zájmy ochrany přírody a krajiny v lokalitě, Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovatelce ani v tom, že správní orgány usilují o to, aby byla "němý svědek" devastace prostředí, kde žije, a snaží se znemožnit jí hájit její práva. Nedošlo ke stěžovatelkou tvrzenému porušení jejího práva na příznivé životní prostředí. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka ve velmi obsáhlé ústavní stížnosti zejména tvrdí, že napadený rozsudek potvrdil vyloučení stěžovatelky z účastenství v řízení bez toho, aby napadené rozhodnutí mělo pro takový závěr transparentní a přezkoumatelnou oporu ve shromážděných podkladech (analýzy, stanoviska, podklady). Napadený rozsudek se opírá spíše o právní úvahy soudu, než o reálné posouzení situace v území. Stěžovatelka výslovně namítá, že její nemovitosti jsou tak blízko plánované stavby komunikace, že mohou být přímo dotčena její práva. Má za to, že měření vzdálenosti, o které se opíral napadený rozsudek, bylo netransparentní a nepřezkoumatelné, nebylo zřejmé, kdo měřil, za jakých okolností a na jaké spojnici. Stěžovatelce při kontrolním měření vyšlo, že na nejkratší spojnici je komunikace vzdálena ne 60 metrů, jak tvrdí správní orgány a správní soudy, ale cca 28 metrů od pozemku stěžovatelky. Zásah do kvality prostředí má podle stěžovatelky potenci přímého dotčení jejích práv a opačný názor nelze, podle jejího názoru, opřít jen o závazná stanoviska dotčených orgánů. Napadené rozhodnutí vychází pro účely účastenství stěžovatelky v řízení z úvahy, že pro posouzení možnosti přímého dotčení práv stěžovatelky je rozhodující pouze vliv povolované stavby komunikace, nikoliv vliv zástavby, pro kterou je komunikace určena. Stěžovatelka toto považuje ve vztahu k posouzení možnosti přímého dotčení jejích práv (pro účely jejího účastenství v řízení) za úvahu, která je nesprávná. A konečně pro účely účastenství může být záměrem zasaženo do práv stěžovatelky mimo jiné i v důsledku znehodnocení životního prostředí v lokalitě, ve které se její nemovitosti nachází, přičemž má za to, že záměr stavby komunikace měl být předmětem zjišťovacího řízení v rámci posuzování vlivů na životní prostředí (tzv. EIA), a to z důvodu blízkosti Evropsky významné lokality Košťálov. III. Vyjádření správních soudů, vedlejšího účastníka a replika stěžovatelky 7. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření Nejvyššímu správnímu soudu, krajskému soudu a vedlejšímu účastníkovi. 8. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření uvedl, že napadený rozsudek nepředstavuje stěžovatelkou namítané porušení jejích práv chráněných ústavním pořádkem, přičemž v podrobnostech se vypořádal konkrétně s její stížnostní argumentací, když zdůraznil, že v napadeném rozsudku vyhodnotil zjištěné skutečnosti ve vztahu k účastenství stěžovatelky jednotlivě i v souvislostech (zároveň ovšem v mezích jí uplatněných kasačních námitek). 9. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že klíčové bylo posouzení, zda stěžovatelka mohla být stavbou komunikace přímo dotčena na svých právech. Nešlo přitom o dotčení stěžovatelky celkovou zástavbou dané rozvojové plochy, nýbrž výhradně stavbou komunikace a zpevněných ploch, neboť nic jiného stavební úřad v řízení, do nějž chtěla stěžovatelka vstoupit, neřešil. Správními orgány zjištěný skutkový stav shledal krajský soud dostatečným. Krajský soud shrnul, že napadený rozsudek pokládá za správný, řádně odůvodněný a ústavně konformní. 10. Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že otázku přímého dotčení práv stěžovatelky je třeba hodnotit výlučně ve vazbě na předmětnou stavbu komunikace a nikoli ve vazbě na širší developerský projekt, jemuž povolení pozemní komunikace a zpevněných ploch předchází. Oddělené povolování dopravní (stejně jako technické) infrastruktury před povolením navazující zástavby dané lokality je v České republice zcela běžnou praxí, a ani v případě projednávaného stavebního záměru rozhodně nebylo úmyslem cestou tzv. "salámové metody" jakkoli omezit stěžovatelku na jejích právech. S ohledem na výše uvedené zastává názor, že předmětná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 11. Stěžovatelka ve své replice na výše uvedená vyjádření reagovala konstatováním, že je přesvědčena, že pro rozhodnutí o jejím účastenství jsou rozhodné v podstatě jen dvě věci. Za prvé to, zda bylo prokázáno, že je vlastníkem nějakých nemovitostí v okolí zamýšlené stavby a za druhé to, zda se jedná o mezující nemovitosti se stavbou nebo případně o nemovitosti vzdálenější, které ale mohou být povolovanou stavbou přímo dotčeny. Stěžovatelka tvrdila (a trvá na tom), že je mezujícím sousedem a pro případ opačného názoru trvala a trvá na tom, že její nemovitosti "přímo dotčeny" stavbou být mohou. Dále setrvala na své argumentaci uvedené v ústavní stížnosti. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Pro