II.ÚS 1816/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1816/23 ze dne 14. 11. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele P. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, právně zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Poštovní 39/2, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2023, č. j. 14 To 18/2023-60, a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 8. prosince 2022, č. j. 1 PP 39/2022-49, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností se stěžovatel podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatel byl pravomocně odsouzen za zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců. Stěžovatel požádal o podmíněné propuštění z výkonu trestu po vykonání jedné třetiny uloženého trestu. Okresní soud jeho žádost napadeným usnesením ze dne 8. 12. 2022, č. j. 1 PP 39/2022-49, zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel nesplňuje druhou zákonnou podmínku pro podmíněné propuštění, a to podmínku polepšení. Okresní soud uvedl, že hodnocení stěžovatele ve výkonu trestu je sice kladné, avšak průměrné, nijak pozitivně nevybočující z obvyklého rámce. Okresní soud považuje za významné, že stěžovatel není "typickým pachatelem", kteří tvoří většinu odsouzených. Je zjevně inteligentní, o čemž svědčí i způsob provedení trestného činu, za který byl odsouzen. Nelze proto předpokládat, že se ve vězení bude chovat způsobem v rozporu s vězeňskými normami a normami společenského chování. Podle názoru okresního soudu je důležitým aspektem nápravy odsouzeného získání náhledu nad trestnou činností. Stěžovatel však ve své výpovědi svou trestnou činnost bagatelizoval a v zásadě popíral. Tvrdil, že se snažil poškozené pouze pomoci. Teprve v závěrečné řeči, v reakci na svého obhájce, své vyjádření upravil. Okresní soud pochybuje o tom, že by se stěžovatel za tak krátkou dobu ve výkonu trestu napravil, když z jeho vyjádření nevyplývá jakýkoliv náhled na trestnou činnost. Stěžovatel před soudem neprojevil sebemenší známku lítosti nad poškozenou, a proto okresní soud shledal, že se dosud nenapravil. Proti usnesení okresního soudu se stěžovatel bránil stížností. 3. Krajský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 12. 1. 2023, č. j. 14 To 18/2023-60, stížnost stěžovatele zamítl. V hodnocení provedených důkazů se ztotožnil se závěry okresního soudu. Nad rámec uvedeného dodal, že je zcela na odsouzeném (stěžovateli), aby v řízení o podmíněném propuštění prokázal, že se polepšil, důkazní břemeno je na něm a zásada "v pochybnostech ve prospěch" se zde neuplatní. Krajský soud se odkázal na judikaturu Ústavního soudu, podle které pouze zjištění o slušném (tedy normálním) chování odsouzeného ve výkonu trestu nestačí pro propuštění z jeho výkonu. Připomněl, že základem pro prokázání polepšení je dosažení I. prostupné skupiny vnitřní diferenciace a zisk kázeňských odměn. Toto však nejsou jediná kritéria. Hodnotí se, zda odsouzený vyvíjí vyšší aktivitu, než jaká je třeba k plnění základních povinností a hledí se také na to, zda odsouzený prokázal dostatek sebereflexe a zda se zodpovědně připravuje na život na svobodě. Krajský soud shledal, že hodnocení stěžovatele z výkonu trestu lze považovat za nadstandardní. Dále se krajský soud vyjádřil k otázce sebereflexe stěžovatele. Podle jeho názoru u stěžovatele nedošlo k potřebné vnitřní proměně, nepřijal vinu za své jednání a jeho prohlášení, že trestné činnosti lituje, nepovažuje krajský soud za upřímné. Krajský soud přisvědčil stěžovateli v tom, že okresní soud vedl jeho výslech podrobněji, než bylo nezbytné. V odůvodnění napadeného usnesení se však okresní soud zabýval skutečnostmi, na které se stěžovatele dotazoval a vysvětlil, proč jsou relevantní. Okresní soud byl podle názoru krajského soudu veden snahou zjistit postoj stěžovatele k trestné činnosti, nikoliv jej druhotně postihnout, zásadu ne bis in idem tedy neporušil. II. Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníků řízení 4. Stěžovatel má za to, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zásadu vyplývající z čl. 40 odst. 5 Listiny. Stěžovatel namítá, že okresní soud zamítl jeho žádost o podmíněné propuštění proto, že se odmítl k trestné činnosti doznat. Takový postup však podle stěžovatele porušuje zásadu ne bis in idem a je též v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatel uvádí, že na něj při výslechu okresní soud naléhal, aby se k trestné činnosti doznal a podrobně ji popsal. Stěžovatel tvrdí, že v písemné žádosti i ústně před soudem opakovaně uvedl, že svého jednání lituje, že měl situaci lépe vyhodnotit a že neměl souhlasit s přijetím funkce správce svěřenského fondu a obmyšleného (což bylo podstatou trestné činnosti). Stěžovatel má tedy za to, že všechny zákonné podmínky pro podmíněné propuštění splnil. Z jakých důkazů konkrétně splnění dovozuje, není třeba opakovat, neboť jsou tyto skutečnosti účastníkům řízení známy. 5. Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal soudní spis vedený u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 1 PP 39/2022. Seznámil se s podklady, které stěžovatel předložil společně s žádostí o podmíněné propuštění, a rovněž si přehrál záznam z veřejného zasedání konaného dne 8. 12. 2022, jak ostatně navrhoval i sám stěžovatel. Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření okresního soudu, krajského soudu, okresního státního zastupitelství a krajského státního zastupitelství. Okresní soud ve vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a uvedl, že námitky stěžovatele prezentované v ústavní stížnosti jsou v zásadě shodné s námitkami, které stěžovatel uplatnil ve stížnosti proti usnesení okresního soudu. Okresní soud má přitom za to, že se s těmito námitkami již řádně vypořádal krajský soud. 6. Krajský soud ve vyjádření uvedl, že stěžovatel podle jeho názoru nebyl nucen k doznání, byť postup okresního soudu při výslechu stěžovatele nebyl nejvhodnější, což však krajský soud okresnímu soudu vytkl. Dotazy na postoj stěžovatele k jím spáchané trestné činnosti měly za cíl zjistit, zda se stěžovatel skutečně polepšil, nebo zda je jeho tvrzení vynucené specifickým prostředím věznice. Podle krajského soudu je v projednávané věci zásadní charakter trestné činnosti, za kterou byl stěžovatel odsouzen. Uvedl, že při svém rozhodování plně respektoval relevantní judikaturu Ústavního soudu. Shrnul, že stěžovatel nebyl nucen k doznání, nýbrž šlo výhradně o zjištění, zda si uvědomuje příčiny spáchání trestné činnosti a důsledky trestné činnosti nejen pro sebe a svou rodinu, ale zejména pro poškozenou. Bez těchto zjištění, která stěžovatel mylně zaměňuje za snahu přinutit jej k doznání, nelze spolehlivě uzavřít, že se stěžovatel polepšil. Dále krajský soud cituje některá rozhodnutí Ústavního soudu. Závěrem krajský soud dodal, že stěžovateli oba soudy daly určitý návod, jak při další případné žádosti postupovat a o co ji případně doplnit. Má tedy za to, že ani okresní soud, ani krajský soud ústavně zaručená práva stěžovatele neporušily. 7. Okresní státní zastupitelství pouze uvedlo, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, neboť obecné soudy neporušily práva stěžovatele. Krajské státní zastupitelství se ve věci nevyjádřilo. 8. Ústavní soud zaslal všechna vyjádření stěžovateli k replice, tohoto práva však stěžovatel nevyužil. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní stížnost podal včas oprávněný stěžovatel, který byl účastníkem řízení, v němž obecné soudy vydaly napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 11. Podstatou ústavní stížnosti je otázka, zda soud v konkrétním případě porušil ústavně zaručená práva stěžovatele, když vyhodnotil, že stěžovatel nemá dostatečnou sebereflexi ve vztahu ke spáchanému trestnému činu, a proto zamítl jeho žádost o podmíněné propuštění. Stěžovatel namítá, že po něm