II.ÚS 1818/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1818/25 ze dne 2. 7. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jiřího Bulvase, soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha 1, Jablonecká 322/72, Praha 9 - Střížkov, zastoupeného Mgr. Gabrielou Šťastnou, advokátkou, sídlem Hradiště 97/4, Ústí nad Labem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2025 č. j. 16 Co 92/2025-102, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti unimatic europe s. r. o., sídlem Kyselova 1185/2, Praha 8 - Kobylisy, a Jakuba Schicka, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 10. 12. 2024 č. j. 54 EXE 18/2017-72 byla zastavena exekuce na majetek povinného (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Výrokem III. bylo rozhodnuto, že stěžovatel jako soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce. Výroky II. a III. o nákladech exekuce mezi účastníky a o nákladech exekutora odůvodnil obvodní soudu odkazem na § 89 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"). Obvodní soud dospěl k závěru, že oprávněné ani povinnému (vedlejším účastníkům) nelze přičítat procesní zavinění na zastavení exekuce z důvodu, že až v průběhu exekučního řízení bylo na majetek povinného zahájeno insolvenční řízení, které skončilo splněním oddlužení, a vedlejší účastnice jako oprávněná jej nemohla ovlivnit. Obvodní soud poukázal na usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 25. 2. 2016 sp. zn. 14 Co 39/2016, podle kterého za situace, kdy dojde k oddlužení povinného a k vydání usnesení o jeho osvobození od placení pohledávek podle § 414 odst. 1, 2 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, nelze v usnesení o zastavení exekuce uložit povinnost k náhradě nákladů exekuce ani povinnému ani oprávněnému. Náklady exekuce (ve smyslu § 87 exekučního řádu zejména odměna exekutora a náhrada jeho hotových výdajů) se svojí podstatou odlišují od nákladů účastníka řízení. Zatímco nárok na náhradu nákladů účastníka řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 29 Cdo 238/2007), soudní exekutor pověřený prováděním exekuce má nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů již tím, že v souladu se svým pověřením započal se zjišťováním a zajišťováním majetku povinného (§ 35 odst. 3 exekučního řádu). Exekuce je totiž vždy od počátku vedena nejen k vymožení pohledávky oprávněného, ale automaticky též pro vymožení nákladů exekuce. Příkaz k úhradě nákladů exekuce (§ 88 exekučního řádu) pak pouze stanoví výši nákladů exekuce pro dané exekuční řízení. S ohledem na důvod zastavení exekučního řízení o nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech soudního exekutora rozhodl obvodní soud tak, že žádný z účastníků ani soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce; nevyhověl tak návrhu soudního exekutora. 3. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Napadeným usnesením městského soudu byl výrok III. usnesení obvodního soudu o nákladech soudního exekutora potvrzen. Městský soud konstatoval, že z § 46 odst. 7 exekučního řádu vyplývá, že pověřený soudní exekutor v případě, že je zahájeno insolvenční řízení vůči povinnému, po rozhodnutí o úpadku usnesením neprodleně rozhodne, že insolvenčnímu správci vydá vymožené plnění, které ještě nevyplatil oprávněnému, a to po odpočtu vyčíslených účelně vynaložených nákladů exekuce. Ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu je zde v pozici lex specialis. Následně insolvenční správce podle pravidel insolvenčního zákona posoudí, komu peněžní prostředky jako osobě s dispozičním oprávněním budou vydány. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2881/17 (N 91/89 SbNU 365; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), soudní exekutor má nárok na odečet, jak náhrady nákladů, tak své odměny. Z uvedeného městský soud dovodil, že soudní exekutor v předmětné exekuční věci měl po zjištění, že povinný je v úpadku, vydat vymožené plnění insolvenčnímu správci, nevydal-li jej před tím již oprávněnému, a měl vydat usnesení podle § 46 odst. 7 exekučního řádu, kterým by o vydání vymoženého plnění do insolvenční podstaty rozhodl po odečtení svých nákladů, které v průběhu exekuce vymohl. Tímto usnesením by tak exekutor získal pravomocné rozhodnutí, kterým by bylo postaveno najisto, že vymožené náklady, včetně odměny, si může ponechat. Městský soud uzavřel, že nepostupoval-li takto soudní exekutor, nelze tento nedostatek zhojit tím, že je-li po oddlužení následně exekuce zastavena, bude nově exekuční soud rozhodovat o tom, že exekutorovi náleží vymožené náklady, jejichž výši deklaratorním rozhodnutím určí. V této souvislosti městský soud, shodně jako obvodní soud, odkázal na rozhodnutí městského soudu ze dne 25. 2. 2016 sp. zn. 14 Co 39/2016, tedy že za situace, kdy dojde k oddlužení povinného a vydání usnesení o jeho osvobození od placení pohledávek podle § 414 odst. 1, 2 insolvenčního zákona, nelze v usnesení o zastavení exekuce uložit povinnost k náhradě nákladů exekuce ani povinnému, ani oprávněnému. II. Argumentace stěžovatele 4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozhodnutím městského soudu bylo v důsledku nesprávného výkladu § 46 odst. 7 exekučního řádu porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Podle uvedeného ustanovení se usnesení o vydání výtěžku insolvenčnímu správci vydává pouze tehdy, má-li soudní exekutor v době zahájení insolvence ve své dispozici vymožené prostředky. V předmětné věci však k žádnému zadržení finančních prostředků nedošlo, neboť všechny byly oprávněnému a soudnímu exekutorovi vyplaceny ještě před zahájením insolvenčního řízení. Stěžovatel poukazuje na to, že § 46 odst. 7 exekučního řádu upravuje postup soudního exekutora poté, co dojde k přerušení exekučního řízení, nevztahuje se tedy k dění před tím. Současně, pokud ke dni zahájení insolvenčního řízení již byly náklady soudního exekutora vymoženy, přiznány pravomocným příkazem k úhradě nákladů exekuce a vyplaceny soudnímu exekutorovi, pak soudní exekutor již nemá pohledávku, kterou by měl a mohl přihlásit do insolvenčního řízení. 5. Stěžovatel poukazuje na to, že městský soud v napadeném usnesení tvrdí, že i přesto je třeba vydat usnesení o vydání výtěžku insolvenčnímu správci. Tento právní závěr však podle stěžovatele postrádá zákonný základ a je v přímém rozporu s jazykovým, systematickým i teleologickým výkladem uvedeného ustanovení. Výklad soudu popírá právní jistotu, zasahuje do nabytých práv účastníků řízení a činí právní postavení exekutora nečitelným a právně neudržitelným. Stěžovatel v odvolání proti usnesení obvodního soudu argumentoval tím, že výrokem soudu mělo být určeno, že náklady exekuce ve výši 9 861,50 Kč byly právoplatně přiznány a uspokojeny. Konstrukce soudu, že i přiznané a vyplacené náklady exekuce pozbývají platnosti, nejsou-li výslovně určeny výrokem při zastavení exekuce, je nelogická a odporuje principům právní jistoty a materiální spravedlnosti. Stěžovatel poukazuje na to, že obdobnou věc řešil Ústavní soud již v nálezu ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2881/17 a stížnosti soudního exekutora v dané věci vyhověl. 6. Argumentace rozhodnutím městského soudu ze dne 25. 2. 2016 sp. zn. 14 Co 39/2016 je podle stěžovatele nepřiléhavá, neboť k obecnému závěru městského soudu, že "za situace, kdy dojde k oddlužení povinného a k vydání usnesení o jeho osvobození od placení pohledávek, nelze v usnesení o zastavení exekuce uložit povinnost k náhradě nákladů exekuce ani povinnému ani oprávněnému" je třeba uvést, že na daný případ tento závěr nedopadá, neboť nejde o uložení nové povinnosti, která má být teprve hrazena, a řešením by mohl být (a v praxi často bývá) právě i určující výrok o výši nákladů soudního exekutora, kterým bude postaveno najisto, že soudnímu exekutorovi náleží to, co vymohl na své náklady před podáním insolvenčního návrhu. Stěžovatel uvádí, že si je vědom, že v daném případě je předmětem sporu čás