II.ÚS 182/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 182/23 ze dne 10. 1. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. S., zastoupeného JUDr. Václavem Veselým, advokátem, sídlem Gutova 3297/4, Praha 10, proti výroku I. a II. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2023 č. j. 7 Ads 299/2021-27, výroku I. a II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2021 č. j. 41 Ad 17/2020-49, rozhodnutí o námitkách České správy sociálního zabezpečení ze dne 1. 9. 2020 č. j. RN- X a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 3. 6. 2020 č. j. R- X v části, ve které bylo rozhodnuto o výši invalidního důchodu pro invaliditu III. stupně, spojené s návrhem na zrušení čl. II. odst. 3 věty první zákona č. 220/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění a ustanovení § 41 odst. 3 citovaného zákona, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení a České správy sociálního zabezpečení - ústředí, sídlem Křížová 25, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Ústavnímu soudu byl dne 18. 1. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí orgánů státní moci, a to pro jejich rozpor s čl. 3, čl. 34 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Stěžovateli byl v listopadu 2007 přiznán částečný invalidní důchod, který se na základě zákona č. 306/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů od 1. 1. 2010 přeměnil na invalidní důchod pro invaliditu II. stupně. V únoru 2020 požádal stěžovatel o změnu výše invalidního důchodu z důvodu zhoršení svého zdravotního stavu. V březnu 2020 byl u stěžovatele posudkovou lékařkou shledán pokles pracovní schopnosti o 80 %, čímž se stěžovatel stal invalidním ve III. stupni. Rozhodnutím ze dne 3. 6. 2020 č. j. R - X, stanovil správní orgán I. stupně žalobci konkrétní částku invalidního důchodu pro invaliditu III. stupně. V odůvodnění odkázal na § 41 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v rozhodném znění a konstatoval, že se koeficient stanovený tímto ustanovením při změně invalidního důchodu pro invaliditu II. stupně na invaliditu III. stupně rovná číslu 2. Stěžovatel měl přitom za to, že výše koeficientu by se měla rovnat číslu 3, pročež podal proti uvedenému rozhodnutí námitky, které správní orgán rozhodnutím ze dne 1. 9. 2020 č. j. RN-X zamítl a potvrdil prvostupňové rozhodnutí. Správní orgán přitom konstatoval, že se nelze odchýlit od § 41 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění. Proti rozhodnutí správního orgánu podal stěžovatel žalobu, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně zamítnuta. Následně podaná kasační stížnost byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu rovněž zamítnuta. Stěžovatel spatřuje jádro své ústavněprávní argumentace v tom, že obecné soudy nevyvrátily jeho ústavně-konformní výklad předestřené právní argumentace, přičemž samy předložily výklad, který označily za ústavně konformní, který však není vstřícný k právům stěžovatele, ale toliko správního orgánu. Posláním správních soudů je ochrana veřejných subjektivních práv účastníků řízení před vrchnostenskou mocí a nikoliv ochrana vrchnostenské moci před účastníky řízení. V kolizi dvou proti sobě stojících výkladů právního předpisu má přednost ten z výkladů, který je vstřícnější k právům účastníků řízení. Stěžovatel má tak za to, že v jeho případě došlo k zásahu do samotné podstaty práva na hmotné zabezpečení v případě invalidity. Stěžovatel považuje postup obecných soudů za diskriminační a za projev ústavně nepřípustné libovůle. Orgánům státní moci stěžovatel vytýká, že jeho požadavku na aplikaci koeficientu 3 nebylo vyhověno, neboť tento postup neumožňuje stávající právní úprava (čl. II. odst. 3 věty první zákona č. 220/11, kterým se mění zákon č. 155/95 Sb., o důchodovém pojištění). Nesouhlasí též s tím, že zákonodárce má určitý prostor k preferenčnímu zacházení a v případě předložení rozumných argumentů je na něm, jaké prostředky k dosažení cíle použije, a to při respektování zásady přiměřenosti. Orgány státní moci se podle stěžovatele nepokusily vyložit dotčená zákonná ustanovení ústavně konformním způsobem. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by cíl v podobě preferenčního zacházení s některými pojištěnci byl faktickým cílem zákonodárce, pročež újma, kterou stěžovatel pociťuje je toliko subjektivní a je v mezích přípustné faktické nerovnosti uvnitř skupiny pojištěnců. Stěžovatel vychází ve svých tvrzeních z důvodové zprávy, z níž se podává, že vznik žalovaného následku nebyl cílem zákonodárce a nebyl jím nikterak zamýšlen. Cílem mělo být naopak faktickou nerovnost mezi pojištěnci odstranit, a to se zachováním ochrany u transformovaných částečných invalidních důchodů. Za stávající situace tak nelze podle stěžovatele argumentovat tím, že zákonodárce má určitý prostor k preferenčnímu zacházení s určitými skupinami osob. Zdravotní stav, který odpovídá invaliditě II. stupně, byl u stěžovatele zjištěn před 31. 12. 2009, přičemž z důvodové zprávy je zřejmé, že v jeho případě došlo k situaci, na kterou zákonodárce nepamatoval. Proto tento stav nemůže být hodnocen jako následek zákonodárcem zamýšleného preferenčního zacházení s určitými skupinami osob. Za situace, kdy zákonodárce schválením zákona založil situaci, kterou nepředpokládal a kterou daná právní norma neměla za cíl, musí aplikovaná právní norma obstát v testu ústavnosti. Což se podle stěžovatele nestalo. V projednávané věci vedlo rozlišování k porušení principu rovnosti, což je nepřípustné. Podle náhledu stěžovatele technický přepočet stávající výše invalidního důchodu pro invaliditu I. nebo II. stupně vznikl na základě pouhé transformace dřívějšího částečného invalidního důchodu na invalidní důchod pro invaliditu I. nebo II. stupně, která byla de facto i de iure provedena ke dni 1. 1. 2010 ex lege pouhou administrativní změnou v označení invalidního důchodu bez změny výše důchodu. V případech, kdy dochází ke zvýšení stupně invalidity na III. stupeň u osob, u kterých invalidní důchod pro invaliditu I. nebo II. stupně vznikl (v minulosti) ke dni 1. 1. 2010 pouze a jen zákonnou transformací dřívějšího částečného invalidního důchodu je třeba stanovit výši procentní výměry invalidního důchodu tak, jakoby byl invalidní důchod pro invaliditu III. stupně žadateli přiznán originálně, tj. nezávisle na shora uvedeném technickém přepočtu. Případně by měl být čl. II. odst. 3 věta první zákona č. 220/2011 Sb. a § 41 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb. ústavně konformně interpretován tak, že invalidní důchody pro invaliditu I. nebo II. stupně, které vznikly ex lege ke dni 1. 1. 2010 zákonnou transformací v podobě pouhé administrativní změny názvu invalidního důchodu beze změny výše vypláceného důchodu, považovat za (dřívější) částečné invalidní důchody, a na ustanovení § 41 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb. nahlížet tak, že pro tyto případy obsahuje příkaz zákonodárce, aby nová výše procentní výměry invalidního důchodu byla stanovena jako součin procentní výměry invalidního důchodu, který náležel ke dni, který předcházel dni, od něhož došlo ke změně stupně invalidity a koeficientu, který by byl použit v případě, kdyby ke dni této změny byl transformován invalidní důchod částečný, tzn. v případě změny invalidního důchodu pro invaliditu II. stupně na invaliditu III. stupně použít k vynásobení stávající procentní výměry invalidního důchodu koeficient 3, tedy stejný koeficient, jako v případě, kdyby docházelo ke zvýšení I. stupně invalidity na III. stupeň invalidity. Stěžovatel spojil předmětnou ústavní stížnost s návrhem na zrušení v záhlaví citovaných zákonných ustanovení, a to z toho důvodu, že postup orgánů státní moci při jejich aplikaci považuje za rozporný nejen s princem logického a racionálního zákonodárce, ale rozporný též se zákazem diskriminace podle čl. 3 a čl. 34 Listiny. Závěrem stěžovatel navrhl k provedení komparace postavení dvou pojištěnců, (Ladislava Janáka a stěžovatele), kteří, ať se nacházejí ve stejném postavení, pobírají odlišnou výši invalidního důchodu, a to právě z důvodu stěžovatelem popsaného protiústavního postupu orgánů státní moci. III. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 o