II.ÚS 1823/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1823/23 ze dne 25. 7. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CASPER CONSULTING a.s., sídlem náměstí Borise Němcova 510/3, Praha 6, právně zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, sídlem Koliště 55, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 3870/2022-483 ze dne 19. 4. 2023, usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 10 Co 312/2021-430 ze dne 25. 8. 2022, usnesení Okresního soudu v Karlových Varech č. j. 27 Nc 2876/2008-268 ze dne 7. 10. 2021 a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech č. j. 27 Nc 2876/2008-354 ze dne 13. 5. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina"). 2. Krajský soud v Plzni v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil: - usnesení ze dne 7. 10. 2021 č. j. 27 Nc 2876/2008-268, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 10. 2021 č. j. 27 Nc 2876/2008-280, kterým Okresní soud v Karlových Varech zastavil exekuci (výrok I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení v souvislosti se zastavením exekuce (výrok II.) a soudnímu exekutorovi nepřiznal právo na náhradu nákladů exekuce v souvislosti se zastavením exekuce (výrok III.), a - usnesení ze dne 13. 5. 2022 č. j. 7 Nc 2876/2008-354, kterým Okresní soud v Karlových Varech rozhodl, že povinná je povinna uhradit oprávněné na nákladech řízení za fáze nařízení exekuce a vedení exekuce do doby, než byl podán návrh na zastavení exekuce dne 19. 3. 2021, částku 52 090,50 Kč, která již byla v průběhu exekuce vymožena (výrok II.), a rozhodl, že povinná je povinna uhradit soudnímu exekutorovi JUDr. Juraji Podkonickému, Ph.D., na nákladech exekuce za fáze nařízení exekuce a vedení exekuce do doby, než byl podán návrh na zastavení exekuce dne 19. 3. 2021, částku 334 174,36 Kč, která již byla v průběhu exekuce vymožena. 3. Exekučním titulem je rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 6. 5. 2004 č. j. 13 C 44/2003-127 (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2005 č. j. 25 Co 300/2004-145), kterým bylo povinné uloženo zaplatit věřitelce České konsolidační agentuře částku 12 100 057 Kč s tím, že věřitelka je oprávněna domáhat se uspokojení své pohledávky po povinné jen do výše ceny nabytého dědictví. Vymáhaná pohledávka z exekučního titulu byla na současnou oprávněnou za úplatu postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávky. Usnesením exekučního soudu ze dne 2. 4. 2014 č. j. 27 Nc 2876/2008-140 byla exekuce k návrhu povinné zčásti zastavena pro částku 7 154 683 Kč a exekuce byla nadále vedena pro částku 4 945 374 Kč na jistině dluhu. Následně povinná návrhem ze dne 19. 3. 2021 navrhla zastavení exekuce, kterému exekuční soud usnesením vyhověl. 4. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací v napadeném usnesení dospěl k závěru, že jsou naplněny judikatorní předpoklady pro to, aby exekuce byla pro svoji zjevnou nespravedlnost a rdousící efekt vůči povinné zastavena ve smyslu § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. pro nepřípustnost, nikoli však s účinky od jejího počátku, nýbrž až pro další vedení exekuce po zpeněžení veškerého zjistitelného majetku nabytého povinnou v dědickém řízení a s přihlédnutím k tomu, že povinná se na hrazení pohledávky podílela v částce více jak 80 000 Kč. Je třeba upřednostnit možnost povinné nadále plnohodnotně žít svůj vlastní život před plným uspokojením oprávněné v této exekuci. Výsledkem rozhodnutí ve věci je to, že exekuce nebude dále vůči povinné vedena, avšak oprávněné zůstane zachováno právo ponechat si plnění, které na exekuovanou pohledávku již bylo vymoženo, a ponechat si vymožené náklady exekučního řízení. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud neshledal přípustným podle § 237 o. s. ř., a proto je odmítl. 6. Obsah napadených rozhodnutí není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jejich obsah jakož i průběh řízení je účastníkům dostatečně znám. 7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody jakožto oprávněné v exekuci, neboť odvolací a dovolací soud přistoupily k formalistické aplikaci právních předpisů bez ohledu na smysl a účel zákonných ustanovení. Stěžovatelka legitimně očekává ochranu svého vlastnického práva, která jí v napadených rozhodnutích byla odejmuta, když jejím právům nebyla v předchozím řízení poskytnuta ochrana ve smyslu čl. 36 Listiny, jelikož odvolací a dovolací soud založily svá rozhodnutí na zcela nedůsledné mechanické aplikaci právních předpisů. 8. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. 9. Ústavní soud předně uvádí, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud přezkoumává toliko ústavněprávní principy, tj. to, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem libovůle, svévole či přepjatého formalismu (srov. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377, nebo nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17). 10. V dané věci rozhodoval v poslední instanci Nejvyšší soud, který dovolání stěžovatelky proti usnesení odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné. Ten již v minulosti přiléhavě vyložil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018), že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018). 11. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle § 237 o. s. ř., jako v nyní posuzovaném případě, je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku, představovaná uvážením dovolacího soudu, vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) či sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431)]. 12. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami. 13. Ani jedna z citovaných situací v projednávaném případě nenastala. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení neshledal, že by se Nejv