II.ÚS 1824/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1824/24 ze dne 2. 4. 2025 Odměna zmocněnce poškozené a doručování stížnosti proti rozhodnutí o přiznání odměny   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudkyně Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Petry Carvanové, advokátky, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 13 To 121/2024-959 ze dne 7. 5. 2024, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Radima S. (jedná se o pseudonym), jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 13 To 121/2024-959 ze dne 7. 5. 2024 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení se základním právem na rovnost účastníků soudního řízení zaručeným čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a základním právem vyjádřit se ke všem prováděným důkazům zaručeným čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 13 To 121/2024-959 ze dne 7. 5. 2024 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo zaručené čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 3, čl. 28, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 2 T 6/2020 ze dne 12. 10. 2023 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") sp. zn. 13 To 31/2024 ze dne 20. 2. 2024 byl vedlejší účastník pravomocně uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 a odst. 2 písmena b), d) trestního zákoníku, a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, a byla mu uložena povinnost nahradit poškozené (jeho manželce) náhradu nemajetkové újmy na zdraví odpovídající ztížení společenského uplatnění ve výši 206 376 Kč a náhradu nemajetkové újmy odpovídající ochraně osobnosti ve výši 100 000 Kč. 3. Usnesením okresního soudu č. j. 2 T 6/2020-952 ze dne 8. 4. 2024 byla s odkazem na § 151 odst. 6 ve spojení s § 151 odst. 2, 3 trestního řádu vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost nahradit poškozené, která byla v postavení zvlášť zranitelné oběti a kterou jako zmocněnkyně zastupovala stěžovatelka, náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu újmy ve výši 72 600 Kč. Okresní soud stanovil odměnu za jeden úkon právní služby ve výši 9 540 Kč odkazem na § 10 odst. 5 ve spojení s § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. 4. Ke stížnosti vedlejšího účastníka krajský soud napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu zrušil a odměnu stěžovatelky stanovil v celkové výši 25 820,19 Kč. Krajský soud nesouhlasil s postupem okresního soudu, který rozhodl o povinnosti vedlejšího účastníka nahradit poškozené náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody s odkazem na § 151 odst. 6 trestního řádu, a zdůraznil, že povinnost lze přímo odsouzenému stanovit pouze podle § 154 odst. 1 trestního řádu. Krajský soud vysvětlil, že odměnu a náhradu hotových výdajů neměl okresní soud stanovit jako povinnost vedlejšího účastníka, nýbrž jako odměnu náležející přímo stěžovatelce, kterou bude moci následně stát podle § 155 odst. 5 trestního řádu požadovat po vedlejším účastníkovi. Krajský soud dále okresnímu soudu vytkl, že nepostupoval v souladu s judikaturou Ústavního soudu a nezvažoval účelnost uplatněných nákladů, ani přiměřenost výše sazby za jeden úkon právní služby ve vztahu k přiznané odměně obhájce vedlejšího účastníka a přiznané náhradě nemajetkové újmy. Stejně jako okresní soud i krajský soud stanovil odměnu za šest úkonů právní služby, sazbu za jeden úkon však určil ve výši 3 100 Kč s odkazem na § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu podle tarifní hodnoty 50 000 Kč pro věci, v nichž soud rozhoduje o osobnostních právech s návrhem na náhradu nemajetkové újmy. Konstatoval, že zastupování poškozené v trestním, resp. adhezním řízení je oproti funkci obhájce obžalovaného relativně méně náročné a důkazně se opírá především o činnost orgánů činných v trestním řízení, a že odměna stěžovatelky za jeden úkon právní služby je i tak oproti odměně obhájce za jeden úkon ve výši 2 300 Kč vyšší o 34,7 %. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka uvádí, že právní zastoupení poškozené převzala v roce 2019, kdy se ustálila rozhodovací praxe ohledně výše odměny zmocněnců na maximální částce 5 000 Kč za jeden úkon právní služby a soudy postupovaly v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatelka konstatuje, že po zrušení § 12a advokátního tarifu (s účinností od 1. 1. 2022) začaly obecné soudy (např. senát 7 To Vrchního soudu v Praze) rozlišovat úkony směřující přímo k účelnému uplatnění adhezního nároku a úkony obecné povahy, což však podle ní nemá žádnou oporu v právním předpise. Stěžovatelka poukazuje na nejednotnost v rozhodování o nákladech řízení mezi jednotlivými soudy, resp. i mezi jednotlivými senáty Vrchního soudu v Praze. 6. Stěžovatelka rozporuje správnost odkazu krajského soudu na usnesení sp. zn. I. ÚS 198/2023 ze dne 14. 2. 2023 a tvrdí, že Ústavní soud se v něm konformitou výkladu § 10 odst. 5 advokátního tarifu ani použitelností závěrů usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3771/2020 v adhezním řízení nezabýval. 7. Stěžovatelka odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 297/22 ze dne 26. 6. 2023, ve kterém je kladen důraz na rozhodnutí o náhradě újmy již v adhezním řízení, a to zejména v situacích, kdy jsou poškození v postavení zvlášť zranitelných osob. Pokud však soudy budou rozlišovat úkony směrující k bezprostřednímu uplatnění nároku na náhradu škody a budou je oceňovat částkou 3 100 Kč, mohou podle stěžovatelky zmocněnci začít odkazovat poškozené s jejich nároky do civilního řízení, kde odměny zmocněnců budou vyšší, nebo poškozené nebudou ochotni zastupovat vůbec. 8. S odkazem na nález sp. zn. III. ÚS 1723/23 ze dne 13. 3. 2024 stěžovatelka namítá, že se nedozvěděla o stížnosti, kterou vedlejší účastník proti usnesení okresního soudu podal, a proto se k ní nemohla vyjádřit. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je advokátkou, a proto nemusí být zastoupena jiným advokátem (srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 ze dne 8. 10. 2015). Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Průběh řízení před Ústavním soudem 10. Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že telefonickým dotazem si u okresního soudu ověřil, že stížnost vedlejšího účastníka proti usnesení okresního soudu skutečně nebyla stěžovatelce zaslána. 11. Krajské státní zastupitelství v Praze ani vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřili. V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní stížnost je důvodná. 13. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li porušení základního práva nebo svobody. 14. Posuzovaná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí krajského soudu o odměně zmocněnkyně poškozené. Rozhodování o nákladech řízení je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025 (97/2025 Sb.) jsou ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou (bod 34 stanoviska). Z ústavněprávního hlediska obstojí takový postup obecných soudů, který není svévolný a respektuje principy plynoucí z ústavního pořádku a ustálené judikatury Ústavního soudu. 15. Při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti se Ústavní soud nejprve zaměřil na stěžovatelčinu námitku, že jí nebyla doručena stížnost vedlejšího ú