II.ÚS 1828/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1828/23 ze dne 9. 8. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky J. L., zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem, se sídlem Opletalova 1284/37, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2023, č. j. 25 Cdo 3721/2022-102, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a průběh řízení před obecnými soudy 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že zasáhlo do jejího práva na spravedlivý proces podle 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu majetku podle čl. 10 odst. 1 Listiny. 2. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 18. 1. 2022, č. j. 15 C 230/2021-59, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se jako žalobkyně domáhala, aby žalované vedlejší účastnici byla uložena povinnost i) zdržet se tvrzení o nestandardnosti postupu při majetkových transakcích mezi stěžovatelkou a paní V. L., ii) odeslat k rukám ředitele Fakultní nemocnice v Motole JUDr. Ing. Miloslava Ludvíka, MBA, a ombudsmanky Fakultní nemocnice v Motole JUDr. Vladimíry Dvořákové, omluvu ve znění: "Omlouvám se tímto za podání stížnosti ze dne 4. 11. 2020, neboť jsem v ní uvedla nepravdivé informace. Nic z toho, co jsem ve své stížnosti uvedla, není pravdou. Za uvedení nepravdivých informací se tímto omlouvám také J. L." a iii) zaplatit stěžovatelce 100 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. 3. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalovaná podala dne 4. 11. 2020 Fakultní nemocnici v Motole stížnost na chování nemocnice vůči paní V. L. (dále jen "pacientka") a na způsob, jakým došlo k podepsání smlouvy, kterou pacientka převedla majetek na stěžovatelku, která je primářkou a zástupkyní přednosty pro léčebně preventivní péči interní kliniky Fakultní nemocnice v Motole. Žalovaná je dcerou celoživotní kamarádky V. L., která je tetou stěžovatelky a během hospitalizace ve Fakultní nemocnici v Motole (po prodělané mrtvici) na oddělení následné péče podepsala dne 20. 10. 2020 darovací smlouvu, jíž převedla na stěžovatelku svůj spoluvlastnický podíl o velikosti 1/2 k nemovitým věcem zapsaným na LV č. X pro k. ú. Liberec. Ve zprávě ze dne 4. 11. 2020 ošetřující lékařka V. L. (MUDr. Marečková) vyslovila, že jmenovaná není schopna validního podpisu negativního reverzu ani jiné úřední listiny. Proto zjednodušeně řečeno uzavřel, že stížnost žalované ve formě, v jaké byla podána, nebyla objektivně způsobilá zasáhnout do práv stěžovatelky, neboť žalovaná realizovala právo na podání stížnosti, a vykonávala tak své oprávnění. 4. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci k odvolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 16. 8. 2022, č. j. 29 Co 84/2022-86, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 18. 1. 2022, č. j. 15 C 230/2021-59, ve výroku, jímž byla žaloba zamítnuta a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se s posouzením prvostupňového soudu, který žalobu zamítl. Nadto uvedl, že stěžovatelka jako lékařka a adeptka na post primářky nemocnice financované z veřejných prostředků je pod větším drobnohledem svého chování i při soukromých záležitostech, které jsou nějakým způsobem spojeny s výkonem její práce. Taková osoba pak musí ve svém vlastním zájmu předcházet situacím, které zavdávají podnět ke spekulacím o zneužití postavení. 5. Proti rozsudku krajského soudu brojila stěžovatelka dovoláním. Podle ní se měl soud zabývat především následkem stížnosti, který způsobil vážný zásah do její osobnosti. Nesouhlasila s odkazem krajského soudu na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozsudek sp. zn. 28 Cdo 795/2002, podle nějž nejsou neoprávněným zásahem do osobnostních práv projevy, které lze podle obsahu, formy a cíle považovat za upozornění, podněty k řešení nebo žádosti o objasnění a přešetření určitých okolností, byly-li proneseny v prostředí oprávněném věc řešit. Cíl domnělé stížnosti totiž bylo stěžovatelku poškodit. Nejvyšší soud posléze dovolání stěžovatelky v záhlaví uvedeným usnesením odmítl. 6. Nejvyšší soud v napadeném usnesení konstatoval, že se stěžovatelka převážně dovolává odlišného skutkového posouzení a odlišného posouzení důkazů. Oba nižší soudy vycházely z relevantních judikatorních závěrů. V odůvodnění blíže konstatoval, že předpokladem povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti je existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Avšak některé zásahy, byť se zdánlivě jeví tak, že odporují objektivnímu právu, není možno posuzovat jako neoprávněné, a to pro existenci okolností vylučujících neoprávněnost zásahu (když k zásahu do osobnosti došlo při výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, popřípadě, kde jiný subjekt plnil právní povinnost, kterou mu uložil zákon, současně nedochází k překročení jistých mezí). Posuzované výroky o osobě stěžovatelky byly učiněny v rámci stížnosti adresované vedení Fakultní nemocnice v Motole, konkrétně při výkonu zákonem stanoveného subjektivního práva žalované na podání stížnosti v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb. Okolnost, že stížnost žalované nebyla úspěšná, sama o sobě neznamená, že by jí bylo zasaženo do osobnostních práv stěžovatelky. II. Ústavní stížnost 7. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti rozsáhle rekapitulovala skutkový stav a průběh řízení před obecnými soudy. V ústavní stížnosti však výslovně napadá toliko rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se ztotožnil se závěry soudů nižších. Obecné soudy se při hodnocení věci stěžovatelky omezily na ryze formální odmítavý pohled na věc, odmítly se zabývat relevantními tvrzeními a důkazními návrhy stěžovatelky, a efektivně jí tak znemožnily hájit svá práva v soudním řízení. Takový postup je však zcela mimo limity práva na spravedlivý proces a toto právo tak obecné soudy v případě stěžovatelky porušily. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že nebylo třeba provést všechny navržené důkazy. Okresní soud zamítl pro nadbytečnost navrhované důkazy a vyšel pouze stížnost žalované ze dne 4. 11.2020, výpis z katastru nemovitostí ke dni 1. 10. 2020, informace o řízení č. j. V-9771/2020, lékařské potvrzení MUDr. Marečkové ze dne 4. 11.2020, předžalobní komunikace s žalovanou a notářského zápisu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. NZ 241/2016, což je nedostatečné. Pouze na základě uvedených listinných důkazů nelze jakkoliv objektivně usoudit na to, jak měl soud ve věci rozhodnout, neboť v podstatě jediným přímým důkazem o protiprávním zásahu do osobnosti stěžovatelky je v tomto případě vedlejší účastnicí podaná stížnost, která nicméně sama o sobě postrádá sdělení o tom, jaký následek způsobený stížností měl zásah do osobnosti stěžovatelky. Takové následky by bylo lze seznat ze svědeckých výpovědí navrhovaných stěžovatelkou, případně z dalších důkazů, vyzval-li by soud stěžovatelku k doplnění důkazů ve smyslu § 118a o.s.ř. To však soud prvního stupně neučinil a stěžovatelku k jakémukoliv doplnění nevyzval, resp. její důkazní návrhy učiněné ještě před koncentrací řízení víceméně bezdůvodně neprovedl. Stěžovatelka poukazuje i na nesprávný závěr odvolacího soudu prezentovaný v bodě 23 jeho rozsudku, kde uvádí, že samotný nárok neexistuje a výslechy svědků by tak byly zbytečné, resp. provedly by se teprve v zájmu určení výše zadostiučinění. 8. Stěžovatelka odmítá závěry obecných soudů, dle nichž by snad měla jako osoba činná ve veřejném prostoru (zde zřejmě míněno v prostoru nemocnice jako lékař nijak s výjimkou svého povolání veřejně nevystupující) snést vyšší míru kritiky ěi zásahu do osobnostních práv. Takto překroucená myšlenka nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4022/17 ze dne 11. 6. 2018 neobstojí. Ostatně vyloučení ochrany osobnostních práv tak, jak se toho dopustil odvolací soud, by znamenalo, že v podstatě všichni státní zaměstnanci by zákonné ochrany osobnostních práv nepožívali jako příjemci státních financí, totéž by pak platilo o zaměstnancích státních organizací, což jistě nebylo úmyslem Ústavního soudu při formulaci jeho již ustálené judikatury. Z ochrany osobnostních práv by to totiž vylučovalo téměř milion obyvatel České republiky. III. Posouzení Ústavním soudem 9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastna řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka