II.ÚS 1837/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1837/23 ze dne 9. 8. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Tomáše Urbana, advokáta, sídlem Bílinská 1147/1, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. dubna 2023 č. j. 96 Co 84/2023-98 a výroku IV rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. března 2023 č. j. 20 P 37/2014-89, 23 P a Nc 49/2023, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, resp. jejich částí, s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 26 odst. 1 a odst. 3 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") napadeným výrokem IV rozsudku ze dne 6. 3. 2023 č. j. 20 P 37/2014-89, 23 P a Nc 49/2023 přiznal stěžovateli odměnu a náhradu hotových výdajů za výkon funkce opatrovníka osoby I. C. N., t. č. neznámého pobytu, v celkové výši 3 148 Kč. 3. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením, že se rozsudek okresního soudu v napadeném výroku IV potvrzuje s tím, že výše odměny činí 3 146 Kč (výrok I) a stěžovateli se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává (výrok II). Krajský soud uvedl, že se ztotožnil s právním závěrem okresního soudu, který přiznal odměnu stěžovatele za dva úkony právní služby při použití sazby mimosmluvní odměny ve výši 1 000 Kč za provedený úkon. Z obsahu spisu je zjevné, že předmětem řízení byla úprava péče a výživy nezletilého dítěte, tj. řízení ve věcech péče soudu o nezletilé podle § 466 písm. b) a c) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů. Z § 9 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), mimo jiné vyplývá, že ve věcech péče soudu o nezletilé se za tarifní hodnotu považuje částka 5 000 Kč. Této tarifní hodnotě pak podle § 7 bodu 3 advokátního tarifu odpovídá sazba mimosmluvní odměny ve výši 1 000 Kč. Okresní soud proto při stanovení výše sazby mimosmluvní odměny nijak nepochybil, když postupoval zcela v souladu se zákonem. Jde-li o požadavek stěžovatele, aby mu byla přiznána odměna též za úkon právní služby spočívající v nahlédnutí do soudního spisu, krajský soud jej neshledal důvodným, neboť nahlížení do spisu je z povahy věci již součástí úkonu převzetí zastoupení. Ačkoliv lze za určitých okolností posoudit nahlížení do spisu jako samostatný úkon, je třeba tuto výjimku vykládat spíše restriktivně. Analogicky k § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu lze proto shledat nahlížení do spisu za samostatný úkon právní služby teprve tehdy, pokud by svým významem mohlo odpovídat prostudování trestního spisu při skončení vyšetřování. O takový případ však v projednávané věci nejde. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel spatřuje porušení jeho ústavně zaručených práv zejména v tom, že obecnými soudy nebylo nikterak přihlédnuto ke skutečnosti, že předmětné řízení, pro které byl stěžovatel ustanoven zastoupenému jako opatrovník, se věcně netýká pouze péče o nezletilou podle § 9 odst. 2 advokátního tarifu, ale i výživného, tj. opakujícího se plnění, pro které se stanovuje tarifní hodnota podle § 8 odst. 2 advokátního tarifu. Současně je nutné uvést, že v případě, kdy jsou dvě věci spojeny ke společnému projednání, se v souladu s § 8 odst. 3 advokátního tarifu považuje za tarifní hodnotu hodnota věci, která je nejvyšší. Stěžovatel nesouhlasí ani s tím závěrem, že prostudování soudního spisu nelze shledat za samostatný úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu. Tyto úvahy jsou v přímém rozporu se stávající judikaturou Ústavního soudu, která stanovuje, že nahlížení do spisu je na místě považovat za samostatný úkon právní služby, kdy odměna by měla být přiznána, nejsou-li v řízení přítomny a řádně odůvodněny výjimečné okolnosti jako např. jejich zjevná neúčelnost, které by přiznání odměny vylučovaly, ne naopak. Takové skutečnosti, které by vylučovaly přiznání odměny, přitom nelze z napadených rozhodnutí dovodit, kdy naopak lze uvést, že v daném případě okolnosti nasvědčují tomu, že úkon byl učiněn jednoznačně účelně, a to s ohledem na nutnost zjistit před jednáním u soudu skutkový stav věci za účelem určení procesního stanoviska ve věci samé, kdy takové skutečnosti nebylo možné zjistit jinak vzhledem k neznámému pobytu zastoupeného. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, tudíž nemusí být právně zastoupen jiným advokátem [srov. stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 8. Směřuje-li ústavní stížnost (jako v nyní posuzované věci) jen proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení, takový spor zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05]; proto v předchozím odůvodnění zmíněné "kvalifikované vady" musí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní úrovně věci. O ústavněprávní dimenzi jde tudíž pouze ve výjimečných případech, a to především v těch, kdy úvaha soudu je důsledkem zřejmé libovůle, jeho rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno, případně kdy nákladový výrok se ocitá ve zřejmé kolizi s celkovým průběhem a výsledkem řízení. Více než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky vůči předmětu řízení před obecnými soudy podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, když úkolem Ústavního soudu je posoudit dodržení ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení při výpočtu n