II.ÚS 1840/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1840/23 ze dne 3. 3. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky Š. Z., zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem Slezská 1297/3, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. března 2023 č. j. 95 Co 14/2023-139, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení a Intrum Czech, s.r.o., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Tento spor je jeden z mnoha sporů řešených civilními soudy i Ústavním soudem ohledně zastavení exekuce z důvodu nemravné dohody. Exekuce vůči stěžovatelce byla zastavena a soud prvního stupně jí přiznal náhradu nákladů řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem v napadeném usnesení aplikoval § 150 občanského soudního řádu ("o. s. ř.") a náhradu jí nepřiznal z důvodů hodných zvláštního zřetele. Konkrétně shledal, že stěžovatelka byla v rámci exekučního řízení pasivní, dluh skutečně vznikl, ona ho neplatila a vůči jeho samotné existenci nebrojila. Ústavní soud v tomto řízení zkoumal, jestli je tento závěr krajského soudu ústavně souladný. I. Vymezení věci 2. Stěžovatelka uzavřela se společností GE Money bank, a. s., úvěrovou smlouvu. Následně tato společnost postoupila svou pohledávku vedlejší účastnici. Vedlejší účastnice se stěžovatelkou dne 22. 6. 2011 uzavřela dohodu o uznání dluhu, ve stejný den byla také podepsána rozhodčí smlouva. Celá pohledávka zahrnovala 69 432,50 Kč na jistině, 12 535,68 Kč na úrocích a 22 106,62 Kč na smluvních pokutách. Podle dohody mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí měla být pohledávka zaplacena do 10 dnů, v opačném případě navýšena o smluvní poutu ve výši 26 018,2 Kč s možností 60 měsíčních splátek ve výši 2 169 Kč. 3. Okresní soud v Teplicích usnesením ze dne 17. 2. 2012 č. j. 56 EXE 117/2012-5 pověřil soudního exekutora JUDr. Dalimila Miku k provedení exekuce na majetek stěžovatelky (povinná) z titulu rozhodčího nálezu ze dne 13. 12. 2011 sp. zn. P 854/11-9, vydaného rozhodcem Mgr. Markem Landsmannem. 4. Usnesením ze dne 9. 12. 2022 č. j. 56 EXE 117/2012-114 Okresní soud v Teplicích zastavil exekuci (výrok I.) a stanovil vedlejší účastnici (oprávněná) povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 53 402,87 Kč (výrok II.). Shledal, že dohoda o uznání dluhu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí je nemravná, a proto neplatná. 5. Důvody neplatnosti podle okresního soudu dopadají i na samostatně uzavřenou rozhodčí smlouvu, přičemž shledal i nedostatek pravomoci rozhodce. Na základě toho zastavil exekuci podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Uzavřel, že procesní zavinění na zastavení exekuce bylo na straně vedlejší účastnice, proto jí uložil podle § 89 exekučního řádu uhradit stěžovatelce náklady řízení. Tyto náklady by stěžovatelce podle § 150 o. s. ř. nepřiznal, neboť pohledávku ani z části nezaplatila před zahájením exekuce, avšak rozhodujícím podle okresního soudu bylo, že vedlejší účastnice trvala na provádění exekuce v celém rozsahu, ačkoliv na postoupenou pohledávku jí již bylo vyplaceno minimálně 102 145,56 Kč a důvod vedení exekuce pro pohledávku samotnou již tak v zásadě odpadl. Skutečnost, že vedlejší účastnice trvala na provádění exekucí i v případech, kdy jí musela být z jiných řízení zřejmá přinejmenším spornost přiznaných pohledávek a rozhodčích nálezů, zakládala podle okresního soudu její procesní zavinění a povinnost platit minimálně náklady exekuce. 6. Usnesení okresního soudu ve výroku II. napadla vedlejší účastnice odvoláním. Nesouhlasila s přiznáním náhrady nákladů řízení povinné a namítala, že z ustálené praxe Ústavního soudu je zřejmé, že dojde-li k zastavení exekuce pro neplatnost exekučního titulu, mělo by dojít k aplikaci § 150 o. s. ř. Krajský soud jí vyhověl, když shledal, že stěžovatelka před zahájením exekučního řízení nevyvinula aktivitu směrem k uhrazení alespoň dlužné jistiny a dlužná jistina musela být vymožena až v rámci exekuce (materiálně tedy existoval důvod vedení exekuce). V rozhodčím a exekučním řízení byla stěžovatelka rovněž dlouhodobě procesně pasivní (návrh na její zastavení podala až v roce 2022). Nepřiznání náhrady nákladů krajský soud shledal souladným s judikaturou Ústavního soudu, přičemž poukázal zejména na usnesení z 6. 8. 2019 sp. zn. III. ÚS 3921/18 a usnesení z 16. 1. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1990/19, jakož i usnesení ze dne 12. 1. 2021 sp. zn. I. ÚS 3419/20. 7. Stěžovatelka navrhovala nařízení jednání a provedení svého účastnického výslechu a výslechu zástupce oprávněné. Krajský soud těmto návrhům nevyhověl. K procesní nečinnosti podle něho stěžovatelka netvrdila relevantní skutečnosti. I v případě, že by vztáhla zdravotní důvody ke své procesní neaktivitě, z obsahu spisu vyplývá, že zdravotní důvody byly omezeny časově (na dobu po zahájení exekuce) a také svou povahou [v rámci přiznaného (invalidního) důchodu mohla pracovat]. Pokud stěžovatelka mohla pracovat, nebyly zdravotní důvody tak mimořádné povahy, aby jí znemožňovaly 13 let uplatňovat svá procesní práva. Stěžovatelka navrhovala také důkaz k okolnostem uzavírání dohody o uznání dluhu, výslech zaměstnance vedlejší účastnice. Ovšem krajský soud shledal, že protože je dohoda o uznání dluhu neplatná, nejsou okolnosti před jejím uzavřením rozhodné a nemohou zdůvodnit jednak nesplnění (zákonné, nikoliv smluvní) stěžovatelčiny povinnosti vrátit vedlejší účastnici alespoň jistinu dluhu, jednak její dlouhodobě trvající procesní pasivitu. II. Argumentace stěžovatelky 8. Stěžovatelka namítá, že krajský soud porušil její právo na procesní rovnost (čl. 37 odst. 3 a čl. 1 Listiny základních práv a svobod). Usnesení krajského soudu je podle ní nepřezkoumatelné, a proto bylo porušeno i její právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod). V důsledku těchto dvou nepřiměřených zásahů bylo porušeno i její právo vlastnit majetek (článek 11 odst. 1 Listiny a v kontextu článku 1 odst. 1 Úmluvy). Její nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 53 402,87 Kč nelze považovat za ústavně nevýznamný. Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud nezohlednil všechny relevantní skutkové okolnosti její věci a nepostupoval tak v souladu s nálezem Ústavního soudu z 12. 11. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2728/19. Své rozhodnutí založil pouze na pasivitě stěžovatelky, aniž by byť jen minimálně zohlednil pasivitu vedlejší účastnice. Ta přitom byla (přinejmenším) stejně pasivní, jako stěžovatelka. Dále uvádí, že krajský soud nepřihlédl ani k tomu, že náklady řízení vznikly převážně jednáním vedlejší účastnice, která mohla udělit souhlas se zastavením na výzvu exekutora. To však vedlejší účastnice neučinila a trvala na dalším vymáhání, a to i přesto, že prokazatelně věděla, že je exekuce vedena protiprávně. Navíc v okamžiku podání návrhu na zastavení exekuce byla již postoupená pohledávka uhrazena. Přitom tato skutečnost byla důvodem, proč soud prvního stupně náhradu nákladů řízení stěžovatelce přiznal. Stěžovatelka se ohrazuje vůči tomu, že krajský soud opřel své závěry o to, že se stěžovatelka hrazení dluhu účelově vyhýbala, ač její zdravotní stav nebyl natolik závažný, že by nemohla pracovat. Žádné takové skutečnosti ale nevyplývají ani z exekučního spisu, a ani z dokazování provedeného před soudem prvního stupně. 9. Dále stěžovatelka namítá, že jí postupem krajského soudu bylo znemožněno uplatnit její procesní práva. Krajský soud přes výslovnou žádost stěžovatelky nenařídil ve věci jednání k provedení dokazování, aby tak stěžovatelka měla možnost se náležitě bránit a uplatňovat důkazní návrhy. Krajský soud své rozhodnutí opřel o zjištění a listinné důkazy, které nebyly provedené před soudem prvního stupně. Stěžovatelce tak byla odebrána možnost se s nimi nejen seznámit, ale případně se k nim vyjádřit či navrhnout jiné důkazy na podporu svých tvrzení. III. Vyjádření účastníka řízení a vedlejší účastnice 10. Podle vedlejší účastnice krajský soud svůj nákladový výrok v napadeném usnesení řádně odůvodnil, přičemž odkázal na relevantní judikaturu civilních soudů i Ústavního soudu. K samotné problematice nákladů řízení se Ústavní soud ve své konstantní judikatuře staví rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)]. 11. Krajský soud ovšem podle vedlejší účastnice při posouzení otázky náhrady nákladů řízení a aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. nijak nevybočil, rozhodnutí není svévolné. Ústavní soud již v minulost