II.ÚS 1841/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1841/21 ze dne 7. 9. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Richarda Králíka, zastoupeného JUDr. Petrem Holým, advokátem, sídlem Místecká 567, Praha 18 - Letňany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2021 č. j. 23 Cdo 1389/2020-340 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2019 č. j. 3 Cmo 29/2019-300, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu majetku zaručené v čl. 11, právo na svobodné podnikání dle čl. 26 a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhal určení, že je oprávněným držitelem doménového jména "czechteam.cz". Stěžovatel tak reagoval na rozhodnutí experta JUDr. Petra Hostaše, jmenovaného Rozhodčím soudem při hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky vydaného dne 9. 7. 2016 pod č. 00384, k řešení sporu zahájeném žalovaným 1) Českým olympijským výborem, IČO: 48546607 podle Pravidel alternativního řešení sporů vydaných žalovaným 2) CZ.NIC, z.s.p.o., IČO: 67985726, která tvoří přílohu a nedílnou součást Pravidel registrace doménových jmen. Na základě závěru experta, že doménové jméno je zaměnitelné s chráněným označením žalovaného 1) Českého olympijského výboru a nebylo užíváno v dobré víře, se doménové jméno převádí (po zániku předběžného opatření) ze stěžovatele na žalovaného 1). Městský soud rozhodl rozsudkem ze dne 10. 10. 2018 č. j. 41 Cm 16/2016-206 (v pořadí druhým), který určil, že stěžovatel je oprávněným držitelem doménového jména czechteam.cz. Žalovanému 1) uložil povinnost náhrady nákladů řízení v částce 49 254 Kč a ve vztahu k žalovanému 2) určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 3. Ústavní stížností je napaden rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), kterým změnil rozsudek městského soudu tak, že žaloba o určení, že stěžovatel je oprávněným držitelem doménového jména czechteam.cz. se zamítá. Stěžovateli bylo uloženo nahradit žalovanému 1) náklady řízení 43 656 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 13 552 Kč k rukám advokáta. Ve vztahu k žalovanému 2) určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vrchní soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že registrace a užívání doménového jména stěžovatele porušuje práva žalovaného 1) z jeho ochranné známky a je jednáním v nekalé soutěži způsobilým přivodit žalovanému 1) újmu. Stěžovatel při registraci doménového jména nebyl vzhledem k prioritě kombinované ochranné známky žalovaného 1) a dosavadnímu způsobu a okolnostem užívání doménového jména v dobré víře a k registraci neměl žádný jiný než spekulativní důvod. Ochranná známka žalovaného 1) je známkou s dobrým jménem a stěžovatel registrací a užíváním uvedeného doménového jména porušuje práva žalovaného 1) z ochranné známky podle § 8 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochranných známkách"). 4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu napadeným usnesením odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu a vyložil, že stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje přípustnost dovolání, což je obligatorní náležitostí dovolání podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu ve spojení s § 237 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud uvedl, že k přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání. Pouhá polemika stěžovatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že měnícím rozhodnutím Vrchního soudu v Praze a odmítavým rozhodnutím Nejvyššího soudu, bylo legalizováno faktické vyloučení jeho vlastnického práva k internetové doméně czechteam.cz., a to jednak v rozporu s hmotným právem, jednak procesně nesprávným způsobem. Pochybení vrchního soudu spočívalo v tom, že věc nesprávně právně zhodnotil, resp. vůbec dostatečně nezhodnotil, ve vztahu k samotné povaze uplatněného hmotněprávního nároku nevzal v úvahu, že po dobu 5 let stěžovatel užíval předmětné označení, nezabýval se podmínkami vydržení, námitkou promlčení a existencí dobré víry stěžovatele. Řízení bylo zatíženo procesními vadami spočívajícími v absenci poučení stěžovatele vrchním soudem dle § 118a občanského soudního řádu postupem dle § 213b odst. 1 občanského soudního řádu a vydal překvapivé rozhodnutí. Stěžovatel považuje argumentaci vrchního soudu za nepřesvědčivou, nelogickou a ignorující zjištěný skutkový stav. Porušení rovnosti stran došlo vstupem právního zástupce žalovaného 1) do jednací síně v době závěrečné porady senátu, což stěžovatel považuje za závažné porušení jednacích pravidel. Stěžovatel má pochybnosti o nepodjatosti senátu, neboť nelze vyloučit, že soudci získali o věci poznatky neprocesním způsobem a rozhodovali vyloučení soudci, proto se obrátil na předsedu vrchního soudu i ministra spravedlnosti České republiky, ale nebyla zjednána náprava. 6. Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí vrchního soudu i Nejvyššího soudu, aniž by ve vztahu k odmítnutí dovolání uvedl jakékoli důvody. III. Posouzení ústavní stížnosti 7. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení u obecných soudů [srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost je včasná, neboť byla podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení napadeného usnesení Nejvyššího soudu (§ 72 odst. 3 téhož zákona); stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 téhož zákona) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Dále je třeba posoudit, zda je ústavní stížnost stěžovatele přípustná dle § 75 odst. 1 téhož zákona. 8. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), v němž přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání řádné vymezení předpokladů přípustnosti, není odmítnutí dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud dále dospěl k závěru, že podání vadného dovolání nelze postavit na roveň situaci popsané v § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tj. že mimořádný opravný prostředek byl odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje, neboť stěžovatel svým postupem neumožnil dovolacímu soudu zvažovat přípustnost svého dovolání. Neobsahovalo-li dovolání stěžovatele předepsané vymezení přípustnosti dovolání, nevyčerpal stěžovatel efektivně procesní prostředek k ochraně svého práva (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); s ohledem na § 75 odst. 1 téhož zákona je tedy v těchto případech nutno považovat ústavní stížnost v části mířící proti rozhodnutí vrchního soudu za nepřípustnou. Tento závěr platí i pro případy, kdy Ústavní soud rozhodnutí Nejvyššího soudu zruší z důvodu, že se se závěrem Nejvyššího soudu stran nesplnění obsahových náležitostí dovolání neztotožní. Nesprávné odmítnutí dovolání v těchto případech značí, že se Nejvyšší soud podáním věcně vůbec nezabýval; v případě, že toto odmítnutí bylo chybné, může za určitých okolností tímto odmítnutím dojít k porušení základních práv stěžovatele spočívajícímu právě v tom, že mu Nejvyšší soud nesprávně zamezil v přístupu k soudu, který mu zákon poskytuje. Nápravou tohoto porušení pak logicky je vrácení věci Nejvyššímu soudu s tím, aby se jí řádně zabýval (viz body 61-61 stanoviska). 9. V nyní projednávané věci Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl jako vadné. V souladu s výše uvedenými východisky tak Ústavní soud nemůže věcně přezkoumat ústavnost napadeného rozsudku vrchního soudu; ústavní stížnost je v této části nepřípustná. Přezkum Ústavního soudu je tedy omezen pouze na otázku, zda Nejvyšší soud posoudil vadnost dovolání stěžovatele ústavně k