II.ÚS 1847/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1847/25 ze dne 2. 7. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Břetislava Michlovského, zastoupeného JUDr. Františkem Honsou, Ph.D., advokátem, sídlem Klimentská 1207/10, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2025 č. j. 23 Cdo 2419/2024-2169, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2024 č. j. 15 Co 236/2023-2090 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. dubna 2023 č. j. 10 C 80/2011-1892, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Československá obchodní banka, a. s., sídlem Radlická 333/150, Praha 5 - Radlice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví. 2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že vedlejší účastnice pochybením svých zaměstnanců v roce 1997 umožnila neoprávněné odčerpání 62 milionů Kč z účtu stěžovatele ve prospěch třetí osoby na základě zfalšované plné moci. V roce 2001 vedlejší účastnice stěžovateli vyplatila uvedenou částku s úroky z prodlení jako náhradu škody za své uvedené protiprávní jednání, později mu vyplatila dalších cca 38 milionů Kč s příslušenstvím jako ušlý zisk za roky 1997 až 2001. Stěžovatel se poté po vedlejší účastnici žalobou domáhal mimo jiné zaplacení dalších téměř 540 milionů Kč s příslušenstvím jako ušlého zisku za roky 2008 až 2021. Tvrdil, že vedlejší účastnice svým pochybením zničila jeho dosud úspěšné podnikání v oboru budování telekomunikačních sítí. 3. Obvodní soud pro Prahu 5 žalobu napadeným rozsudkem zamítl. Shledal, že stěžovatel porušil v roce 2001 povinnost k odvrácení vzniku škody podle § 384 odst. 1 obchodního zákoníku, protože obdržené peníze již neinvestoval do svého podnikání jako fyzické osoby. Na přelomu tisíciletí uvedený obor podnikání nebyl tak lukrativní a též obdobní podnikatelé v oboru přecházeli do stavebnictví. Ostatně stěžovatel podnikal a nadále podniká i v jiných formách také ve stavebnictví a také tam investoval. Měl know-how i prostředky, nezačínal by proto "od nuly". Požadavek, aby takto škodu odvracel, je přiměřený. Že nedosahoval jako podnikající fyzická osoba po roce 2001 zisku, bylo již důsledkem jeho osobního rozhodnutí a situace na trhu, nikoli protiprávního jednání vedlejší účastnice, které tedy s tvrzenou škodou nemá příčinnou souvislost. 4. Městský soud v Praze poté napadeným rozsudkem ve věci samé napadený rozsudek obvodního soud potvrdil. Ztotožnil se se závěry obvodního soudu k přetržení příčinné souvislosti mezi škodou a protiprávním jednáním, ovšem nadto shledal, že nárok stěžovatele je promlčený pro uplynutí desetileté tzv. objektivní promlčecí lhůty, která uplynula nejpozději v roce 2007. 5. Nejvyšší soud konečně napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele, neboť je neshledal přípustným. Závěry městského soudu shledal jako souladné se svou ustálenou rozhodovací praxí k hodnocení příčinné souvislosti, jakož i výkladu § 384 odst. 1 obchodního zákoníku; doba, po kterou poškozený přichází o ušlý zisk, nemůže být neomezená a závisí vždy na tom, zda a kdy je poškozený schopen výpadek příjmu nahradit jiným zdrojem. Na poškozeného proto lze klást určité nároky poměřované pravidlem prevenční povinnosti. Promlčením se Nejvyšší soud nezabýval, protože přetržení příčinné souvislosti obstojí jako samostatný důvod zamítnutí žaloby. Nezabýval se ani námitkami opomenutých důkazů a překvapivého rozhodnutí, protože jde o tvrzené vady řízení, které se v dovolacím řízení podle zákona za dané situace nepřezkoumávají. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel tvrdí, že se Nejvyšší soud nevypořádal s jeho dovolací argumentací. Odkazy na judikaturu nejsou přiléhavé, Nejvyšší soud se nevypořádal se stěžovatelem předloženým výkladem § 384 odst. 1 obchodního zákoníku, že se zde mají posuzovat kritéria realizovatelnosti, obtížnosti, výnosnosti a rizikovosti opatření, které bylo po stěžovateli požadováno, a že k hodnocení těchto kritérií je potřeba odborných znalostí, a přesto obecné soudy neprovedly stěžovatelem navrhovaný znalecký posudek. Je přeci absurdní očekávat, že stěžovatel s částkou obdrženou od vedlejší účastnice obnoví podnikání v původním rozsahu. 7. Stěžovatel dále vytýká Nejvyššímu soudu, že se v rozporu se závěry rozsudku ze dne 27. 1. 2021 sp. zn. 32 Cdo 3874/2019 a nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2024 sp. zn. II. ÚS 1318/23 nezabýval dovolací argumentací o opomenutých důkazech (znalecký posudek k podmínkám obnovy podnikání, komunikace s vedlejší účastnicí k prokázání, že se stěžovatel snažil o odvrácení krachu podniku, a účetní výkazy ke stavu podniku před škodní událostí), a posoudil ji jako nepřípustnou, přestože ji stěžovatel kvalifikoval jako nerespektování rozhodovací praxe v otázce procesního práva. Totéž platí pro dovolací argumentaci o překvapivosti napadeného rozsudku městského soudu, který odlišně od obvodního soudu posoudil promlčení nároku. Konečně stěžovatel brojí proti závěrům o promlčení svého nároku; výklad zastávaný městským soudem znemožňuje stěžovateli nárok uplatnit, protože uplynutí promlčecí lhůty (v roce 2007) podle něj nastalo ještě před vznikem škody (v roce 2008), což odporuje nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2216/09 (N 103/61 SbNU 551) a usnesení ze dne 18. 8. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2033/20. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem. IV. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 10. Stěžovatel nesouhlasí se zamítnutím své žaloby na náhradu ušlého zisku vůči vedlejší účastnici pro její protiprávní jednání. Ústavní soud shledal, že se obecné soudy adekvátně vypořádaly se všemi rozhodnými námitkami stěžovatele a jejich rozhodnutí lze akceptovat jako ústavně konformní. Žádné kvalifikované vady v napadených rozhodnutích neshledal. 11. Závěr obecných soudů, že pozdější snížení příjmů stěžovatele z podnikání již nemá příčinnou souvislost s protiprávním jednáním vedlejší účastnice, Ústavní soud považuje za obhajitelný. Spočívá na věcných argumentech a rozumně odůvodněném zhodnocení konkrétních okolností věci. Lze vyzdvihnout, že napadená rozhodnutí spočívají na závěrech, že stěžovatel podnikal i prostřednictvím jiných subjektů, došlo ke změně situace na trhu, na kterém stěžovatel podnikal, dostal další odškodnění v celkové hodnotě mnoha milionů Kč (z toho větší část jako ušlý zisk za dřívější období) a náklady případně vynaložené na investice do podnikání by vedlejší účastnice nahradila podle § 384 odst. 2 obchodního zákoníku. Proto byly požadavky na stěžovatele v rámci prevenční povinnosti oprávněné. Tyto závěry Ústavní soud nepovažuje za absurdní, nýbrž za rozumné. 12. Nejvyšší soud se podle Ústavního soudu věcně vypořádal se svoji judikaturou a dovolací argumentací stěžovatele ve věci samé, čímž splnil svoji zákonnou povinnost. Je sice pravdou, že Nejvyšší soud neakceptoval výklad stěžovatele § 384 odst. 1 obchodního zákoníku či konkrétní kritéria k hodnocení oprávněnosti požadavků vůči stěžovateli na splnění prevenční povinnosti, ovšem s odkazem na znění zákona a dosavadní judikaturu předložil vlastní ucelenou argumentaci, která se s námitkami stěžovatele vypořádala. Nejvyšší soud odkázal na judikaturu, podle které se za této situace posuzují požadavky vůči poškozenému optikou prevenční povinnosti. Městský soud hodnotil situaci stěžovatele komplexně, podrobně, na jednotlivé námitky stěžovatele věcně v podrobnostech reagoval. Výklad zastávaný obecnými soudy je racionální, doktrinálně udržitelný, nevede k absurdním důsledkům. Také Ústavní soud považuje za nadbytečné se zabývat promlčením nároku,