II.ÚS 1852/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1852/23 ze dne 25. 7. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Pellanta, zastoupeného JUDr. Ing. Šimonem Petákem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem V Kolkovně 921/3, Praha 1, proti výroku I., a výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2023, č. j. 28 Co 111/2023-123, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a ústavní stížnost 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze s tvrzením, že zasáhlo do jeho práva na spravedlivý proces podle 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny. 2. Předmětem ústavní stížnosti je spor o náhradu nákladů řízení [konkrétně postup dle § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), namísto § 8 odst. 5 advokátního tarifu]. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. 12. 2022, č. j. 29 C 106/2022-85, ve znění usnesení ze dne 9. 2. 2023, č. j. 29 C 106/2022-100, obvodní soud zastavil řízení ve vztahu mezi žalobci a stěžovatelem jako jedním ze žalovaných (výrok I.). Současně rozhodl, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 330 330 Kč (výrok II.). 3. V řízení před obvodním soudem se žalobci domáhali zrušení spoluvlastnictví pozemku p. č. X1, jehož součástí je stavba, bytový dům s č. p. X2, vše zapsáno na listu vlastnictví č. X3 vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrálním pracovištěm Praha, pro katastrální území Holešovice, a vypořádání tohoto spoluvlastnictví. V žalobě byl jako 3. žalovaný uveden právě stěžovatel, jenž ve vyjádření k žalobě namítl nedostatek své věcné pasivní legitimace, neboť není spoluvlastníkem předmětné nemovitosti. Ke vzniku účastenství stěžovatele došlo (v řízení uznanou) chybou žalobců v psaní způsobenou shodou jmen a příjmení otce a syna, jakož i tím, že v době, kdy probíhala mimosoudní jednání, byl spoluvlastníkem nemovitosti i stěžovatel, s nímž tak bylo zpočátku jednáno a teprve později byl podíl převeden na jeho syna-jmenovce. Podáním ze dne 5. 11. 2022 tak vzali žalobci vůči žalovanému stěžovateli žalobu zpět, přičemž obvodní soud dovodil, že stěžovatel jako žalovaný se zpětvzetím žaloby souhlasil. 4. O v ústavní stížnosti sporné náhradě nákladů řízení obvodní soud rozhodl s poukazem na § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ("o. s. ř."), s tím, že zastavení řízení zavinili žalobci svým zpětvzetím z důvodu, že žaloba byla podána vůči jiné osobě, než je spoluvlastník předmětné nemovitosti. Podle něj si žalobci měli být vědomi skutečnosti, že stěžovatel jako jeden ze žalovaných není pasivně legitimován. Ostatně měli k dispozici výpis z katastru nemovitostí, z něhož vyplývalo, že spoluvlastníkem předmětné nemovitosti je syn stěžovatele a jeho jmenovec, který se navíc účastnil jednání o vypořádání spoluvlastnictví. Podle obvodního soudu si žalobci měli ověřit, zda údaje uvedené v žalobě odpovídají údajům uvedeným v katastru nemovitostí. Při stanovení tarifní hodnoty vyšel z ceny nemovitosti ve výši 78 000 000 Kč podle odhadu tržní hodnoty nemovitosti realitní kanceláří, který byl předložen jako příloha podání stěžovatele učiněného vůči obvodnímu soudu. 5. Proti usnesení obvodního soudu ve výroku II. o náhradě nákladů řízení podali včasné odvolání žalobci, ve kterém s odkazem na svá předchozí vyjádření namítali, že jednali v prokazatelném a zjevném omylu ohledně osobních údajů. Podle nich syn stěžovatele jako jeden ze žalovaných tento omyl nejen vyvolal, ale udržoval je v něm dále. Syn stěžovatele v důsledku omylu nebyl k jednání nikdy přizván, přesto se jej účastnil a na situaci neupozornil. Obvodní soud měl řádně posoudit otázku zavinění ve smyslu § 146 odst. 2 o. s. ř., kterou především nelze posuzovat formalisticky a i v případech zavinění na straně žalobce může být namístě aplikovat moderační právo podle § 150 o. s. ř. Podle jejich názoru soud prvního stupně též nesprávně určil tarifní hodnotu věci, pokud vycházel z odhadu tržní hodnoty celé věci podle vyjádření realitní kanceláře. Hodnota nemovitosti v řízení nebyla zjištěna. 6. Městský soud v napadeném rozhodnutí přisvědčil obvodnímu soudu, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení bylo třeba vycházet z § 146 odst. 2 o. s. ř., podle kterého jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady; byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). Městský soud uzavřel, že v tomto případě nebylo jakkoliv možné dovodit, že by žalobci vzali žalobu zpět pro chování stěžovatele. Chyba musela být žalobcům zjevná ještě před podáním žaloby s ohledem na údaje o spoluvlastnících předmětné nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí a použití § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. je věcně správné, přičemž neshledal podmínky pro aplikaci moderačního ustanovení § 150 o. s. ř. Podle judikatury Nejvyššího soudu platí, že neumožňuje-li obsah spisu tarifní hodnotu věci stanovit, vychází se z toho, že hodnotu sporné věci nebo práva lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, a tarifní hodnota se stanoví částkou uvedenou v advokátním tarifu [§ 9 odst. 1 advokátního tarifu, viz usnesení ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2964/2016]. Ohledně ocenění předmětné nemovitosti se ve spisu nachází (jen) z internetu pořízený odhad tržní hodnoty ke dni 26. 1. 2022 ve výši 78 000 000 Kč. Nejedná se o znalecký posudek a ani uvedené ocenění již není ke dni rozhodování soudu zjevně zcela aktuální, proto prvostupňové rozhodnutí obvodního soudu napadeným usnesením změnil tak, že je třeba vyjít z § 9 odst. 1 advokátního tarifu. 7. Městský soud usnesení obvodního soudu ve výroku II. o náhradě nákladů řízení změnil tak, že ve vztahu mezi žalobci a stěžovatelem navzájem jsou žalobci povinni společně a nerozdílně zaplatit stěžovateli do tří dnů od právní moci usnesení náhradu nákladů řízení ve výši 10 164 Kč k rukám advokáta (výrok I. napadeného rozhodnutí). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). 8. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nesouhlasí se změnou ustanovení advokátního tarifu, kterou provedl městský soud napadeným usnesením. Je pravdou, že Ústavní soud České republiky připouští, že postup, kdy obecné soudy upustí od zjištění hodnoty předmětu sporu z důvodu nepoměrných obtíží s tím spojených, je zásadně přípustný. Nicméně vždy je potřeba přihlédnout ke konkrétním skutkovým okolnostem a proporcionálně poměřovat úsilí vynaložené na zjištění hodnoty předmětu sporu a významem, který takové zjištění pro průběh sporu má. Čím větší je pak disproporce mezi odměnou určenou podle § 8 advokátního tarifu ve srovnání s odměnou podle § 9 advokátního tarifu, tím spíše lze tolerovat jisté časové a finanční náklady vynaložené na ocenění předmětu sporu (nález Ústavního soudu České republiky ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2688/15). V projednávané věci činil rozdíl mezi náklady řízení vypočtenými s užitím tarifní hodnoty dle § 9 odst. 1 advokátního tarifu a § 8 odst. 5 advokátního tarifu částku 320.166 Kč, tj. více než jednatřicetinásobek toho, co přiznal stěžovateli městský soud ve výroku I. při aplikaci § 9 advokátního tarifu (10 164 Kč). Dle názoru stěžovatele je tedy zřejmé, že konkrétní disproporce mezi odměnou určenou dle citovaných ustanovení je více než značná a městský soud se měl určením hodnoty nemovitosti zabývat. Úsilí a náklady, které by bylo v tomto případě nutné vynaložit na zjištění nemovité věci, by bylo prakticky minimální, ne-li žádné. Relevantní podklad pro určení hodnoty byl totiž obsažen přímo ve spise, a to odhad realitní kanceláře Engel & Volkers ze dne 26. 1. 2022. Odhad ze dne 26. 1. 2022 byl ke dni vydání napadeného usnesení městského soudu v Praze starý přibližně jeden rok a tři měsíce, což rozhodně není tak dlouhá doba, aby mohl být považován za neaktuální. II. Posouzení Ústavním soudem 9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastna řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen advokátem dle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnost