II.ÚS 186/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 186/26 ze dne 28. 1. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Michala Štěpána, zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem, sídlem Západní 255/31, Praha 6 - Střešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2025 č. j. 26 Cdo 859/2025-603 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2024 č. j. 25 Co 184/2024-578, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nadace Český hudební fond, sídlem Besední 487/3, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se podanou žalobou domáhal obnovy řízení ve věci sp. zn. 14 C 214/2015 [rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 2. 9. 2022 č. j. 25 Co 141/2021-424], ve kterém stěžovatel vystupoval v postavení žalovaného. Tvrdil, že v lednu 2022 bylo nalezeno potvrzení o přechodu nájmu vydané Odborem bytového hospodářství ONV Praha 1 dne 26. 11. 1975, ze kterého je zřejmé, že "o přechodu nájmu ze dne v téže věci bylo dříve pravomocně rozhodnuto". ONV Praha 1 konstatuje, že k přechodu nájmu došlo ze zákona, a proto "došlo ve smyslu § 706 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, neboť žalovaný k přechodu nájmu i na žalovaného, i když v potvrzení není vysloveně uveden". 3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 27. 2. 2024 č. j. 14 C 214/2015-246 zastavil řízení o žalobě stěžovatele pro zmatečnost (výrok I.) a uložil obvodnímu soudu povinnost vrátit stěžovateli částku 10 000 Kč (výrok II.). Výrokem III. obvodní soud zamítl žalobu stěžovatele na obnovu řízení. Výrokem IV. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Ve vztahu ke stěžovatelově žalobě na obnovu řízení dospěl obvodní soud k závěru, že v dané věci nebyly splněny zákonné předpoklady pro obnovu řízení. 4. Proti zamítavému výroku III. usnesení obvodního soudu o žalobě na obnovu řízení podal stěžovatel odvolání. Napadeným usnesením městského soudu bylo usnesení obvodního soudu v zamítavém výroku (III.) a ve výroku o náhradě nákladů řízení (IV.) potvrzeno (výrok I). Výrokem II. rozhodl městský soud o nákladech odvolacího řízení. Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že v předmětné věci nebyly splněny zákonné předpoklady pro obnovu řízení. 5. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Dovolání proti výroku o nákladech řízení, který byl stěžovatelem napadán jen jako výrok akcesorický, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. II. Argumentace stěžovatele 6. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že mu, resp. již jeho právním předchůdcům, zaniklo právo užívání předmětné bytové jednotky "v roce 1960, v roce 1992 a současně v roce 2015, jak tvrdila vedlejší účastnice". Uvádí, že proti závěru městského soudu o zániku jeho práva užívání, resp. užívacího práva jeho právních předchůdců již v roce 1960, je relevantním důvodem obnovy řízení stěžovatelem nalezené "Potvrzení Odboru bytového hospodářství ONV v Praze 1 ze dne 26. 11. 1975", které potvrzuje přechod nájmu k předmětné bytové jednotce na právní předchůdce stěžovatele, a to pokračování v nájmu ve smyslu § 179 - § 181 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "zákon č. 40/1964 Sb."), s tím, že toto právo přechází na oprávněné osoby ze zákona, a proto o něm odbor bytového hospodářství nerozhodoval. Stěžovatel je přesvědčen, že předložená listina je v rozporu s právním závěrem obsaženým v odůvodnění rozhodnutí městského soudu, a je proto namístě obnovu řízení povolit a v následném řízení se s touto listinou a právním titulem, jímž tato listina potvrzuje užívací práva právních předchůdců stěžovatele k předmětné bytové jednotce k roku 1975, nově vypořádat a rozhodnout. Stěžovatel považuje za zmatečný, irelevantní a odporující zásadám spravedlivého procesu závěr Nejvyššího soudu, podle kterého pro názor městského soudu, že se z bytu v roce 1992 odstěhoval a užívací právo transformované na právo nájemní zaniklo, je nadbytečné zabývat se otázkou výkladu listiny Odboru bytového hospodářství ONV v Praze 1. Nejvyšší soud však současně neučinil navazující právní závěr, že zaniklo-li právo k užívání předmětné bytové jednotky stěžovateli k roku 1992, neboť se z ní odstěhoval, není stěžovatel osobou pasivně legitimovanou k podání takovéto žaloby. Stěžovatel je přesvědčen, že městský soud i Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích činí závěr, že není dán důvod pro obnovu řízení na základě vadného právního hodnocení věci. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 9. V nyní posuzované věci se městský soud ztotožnil se závěry obvodního soudu, že stěžovatel v žalobě na obnovu řízení nepřichází s žádným důkazem, který by mohl přivodit vydání pro něj příznivější rozhodnutí ve věci. Městský soud poukázal na to, že předložená listina Odboru bytového hospodářství ONV v Praze 1 není rozhodnutím, ale pouze sdělením ve smyslu § 179 - § 181 zákona č. 40/1964 Sb., o tom, že odbor bytového hospodářství vzal na vědomí, že doc. Pavel Štěpán a Eva Štěpánová pokračují v nájmu ve vztahu ke spornému bytu. Uvedené sdělení není způsobilé přivodit pro stěžovatele příznivější rozhodnutí ve věci. Městský soud vysvětlil, že v nalézacím řízení bylo zjištěno, že stěžovatel se v roce 1992 z předmětného bytu odstěhoval a užívací právo transformované na právo nájemní mu tak ke dni 1. 1. 1992 (za předpokladu, že by stěžovatelově babičce svědčilo právo osobního užívání tohoto bytu) zaniklo. 10. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí k dovolací argumentaci stěžovatele přiléhavě poukázal na závěr městského soudu, že stěžovatel v řízení neoznačil žádný důkaz, který by mohl přivodit vydání pro něj příznivějšího rozhodnutí v předmětné věci. Stěžovatel zpochybňuje uvedený závěr prostřednictvím skutkových námitek (zejména ohledně prokázání přechodu nájmu k bytu na jeho právní předchůdce a prokázání jeho odstěhování z předmětného bytu v roce 1992), nesouhlasí s hodnocením provedeného dokazování a nabízí vlastní (odlišnou) verzi skutkového stavu, čímž uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout. K tomu Ústavní soud dodává, že dovolací námitky směřující proti skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům odvolacího soudu představují nezpůsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.), neboť přípustnost dovolání nelze založit na zpochybnění správnosti zjištění skutkového stavu věci. Pouze ve výjimečných případech, kdy