II.ÚS 1861/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1861/21 ze dne 3. 8. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Jiřím Koláčkem, advokátem se sídlem Lidická 26, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 14 Co 273/2019-274 ze dne 15. dubna 2021, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti 1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 14 Co 273/2019-274 ze dne 15. 4. 2021, kterým měla být porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina"), právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny, právo na péči a výchovu svých dětí dle čl. 32 odst. 4 Listiny a právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Stěžovatel je otcem dvou nezletilých synů, dvojčat narozených v roce 2007. S matkou nezletilých byl ženatý od roku 2004, přičemž na podzim 2018 jejich společné soužití ukončili a matka se ze společné domácnosti odstěhovala. 3. Dne 15. srpna 2019 rozhodl Okresní soud v Břeclavi rozsudkem č. j. 20 Nc 26006/2019-101 o návrhu matky na úpravu péče a výživy k nezletilým na dobu před i po rozvodu tak, že nezletilé svěřil do péče stěžovatele, přičemž matce byla stanovena povinnost přispívat na výživu nezletilých synů výživným. Současně byl upraven styk matky s nezletilými. Okresní soud při svém rozhodování ohledně péče o nezletilé vyšel zejména z přání nezletilých, kdy oba opakovaně uvedli, že chtějí bydlet se stěžovatelem a s matkou se vídat méně než s otcem, přičemž okresní soud došel k závěru, že oba nezletilí dobře chápu rodinnou situaci a jejich přání není objektivně v rozporu s jejich zájmem. Co se týče úpravy výživného, okresní soud zjišťoval příjmy matky, otce i náklady na výchovu nezletilých (s důrazem především na jejich nákladný koníček - lední hokej). Bylo zjištěno, že průměrný výdělek matky činil do konce roku 2018 částku 38 000 Kč. K následnému snížení hrubého výdělku matky na částku 39 600 Kč v důsledku dohodnutého dodatku k pracovní smlouvě okresní soud nepřihlédl, neboť jej zhodnotil jako bezdůvodné vzdání se majetkového prospěchu. Výživné bylo na dobu před i po rozvodu stanoveno v částce 3 000 Kč na každého nezletilého. 4. Oba rodiče napadli rozsudek okresního soudu odvoláním. Krajský soud výše nadepsaným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ohledně svěření nezletilých do péče otce, neboť jej na základě provedeného dokazování shledal jako věcně správný. Současně změnil rozsudek ohledně vyživovací povinnosti: v dílčích obdobích v minulosti ji výrazně zvýšil, do budoucna ji zvýšil na částku 3 500 Kč na každého nezletilého (v návaznosti na to byl změněn i výrok o nedoplatku na výživném). Soud po zopakovaném a výrazně doplněném dokazování vyšel pro každé stanovené období z odpovídajících i potenciálních příjmů matky. Krajský soud zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku týkajícím se úpravy styku nezletilých s matkou, v tomto rozsahu věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, neboť v době rozhodování odvolacího soudu styk řádně neprobíhal a tento stav byl řešen odbornou terapií, na základě jejichž výsledků by měl soud prvního stupně po doplněném dokazování v budoucnu rozhodnout (v návaznosti na to byl doplňujícím rozsudkem zrušen též výrok rozsudku okresního soudu o nákladech řízení a též vrácen k dalšímu řízení). 5. Stěžovatel svou ústavní stížností brojí proti stanovení výživného obecnými soudy. Konkrétně svou ústavní stížnost opírá jednak o porušení principu dvojinstančnosti soudního řízení, neboť dle stěžovatele krajský soud svým rozsáhlým dokazováním nahrazoval činnost soudu prvního stupně, a upřel tak stěžovateli možnost přezkumu zjištěných skutečností soudem vyšší instance. Tím bylo ze strany krajského soudu zasaženo do stěžovatelova práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále stěžovatel opírá stížnost o extrémní nesoulad rozhodnutí krajského soudu s provedenými důkazy, čímž ze strany krajského soudu došlo k zásahu do práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a dále do rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny a práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Uvádí též, že odvolací soud se vůbec nezabýval potřebami nezletilých a jejich vlivem na výši výživného, čímž porušil zákaz libovůle v soudním rozhodování. II. Hodnocení ústavní stížnosti 6. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas a oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a zároveň jde o návrh přípustný, nebo směřuje proti rozsudku krajského soudu v rozsahu, v němž již řízení před obecnými soudy bylo skončeno [tj. v rozsahu části výroku odvolacího soudu b), c) a d), týkající se změn ve stanovení výživného v minulosti (jako nedoplatku) a do budoucna]. 7. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. 8. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, tj. není třetí "superrevizní" instancí ve vztahu k obecným soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 9. Otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby povinné k výživě a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, přičemž obecný soud je povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se tato jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného, pohybovala. Postrádá-li odůvodnění soudního rozhodnutí údaj o tom, o které důkazy soud opřel svá skutková zjištění, dochází k porušení § 157 odst. 2 o. s. ř., což vede k tomu, že se soudní rozhodnutí stává nepřezkoumatelným [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1836/13 ze dne 27. 2. 2014 (N 24/72 SbNU 275)]. Z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, jinak odůvodnění nejenže nevyhovuje zákonným hlediskům, ale současně představuje porušení zákazu libovůle v soudním rozhodování a způsobuje porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1356/16 ze dne 12. 9. 2016 (N 170/82 SbNU 647)]. Jen v takových případech je Ústavní soud povinen zasáhnout. K takovému porušení práv stěžovatele či nejlepšího zájmu jeho nezletilých dětí však v projednávaném případě nedošlo. Pokud stěžovatel očekává, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu přezkumu, je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) nebo ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529)]. 10. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je jeho nesouhlas jednak s rozsáhlým dokazováním provedeným odvolacím soudem za účelem stanovení výše výživného placeného matkou, druhak s dle jeho názoru nepřiměřeně nízkou výší stanoveného výživného na oba nezletilé placeného matkou k rukám stěžovatele. 11. Co se týče namítaného porušení dvojinstančnosti řízení, je na místě zdůraznit, že neexistuje základní právo na dvojinstančnosti všech soudních řízení. V obecné rovině platí, že limity procesního postupu odvolacího soudu, s jejichž překročením může být spojeno porušení zásady "dvojinstančnosti řízení", a potažmo práva na spravedlivý proces, jsou dány příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, v ústavní rovině není zakotveno právo na dvojinstančnost řízení, tedy až na (některé) trestněprávní věci (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). O to důležitější však je, zejména tam, kde řádný opravný prostředek není přípustný, aby rozhodnutí obecného soudu bylo řádně odůvodněno [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 699/18 (N 117/89 SbNU