II.ÚS 1875/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1875/21 ze dne 4. 1. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky 1845 Invest s.r.o., IČO: 248 22 205, se sídlem Jana Masaryka 56, Praha 2, zastoupené JUDr. Vladimírem Jaškem, Ph.D., LL.M., advokátem JAŠEK LEGAL advokátní kancelář, s.r.o., se sídlem Pařížská 67/11, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. února 2020 č. j. 14 C 124/2019-46, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2020 č. j. 18 Co 235/2020-80 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2021 č. j. 28 Cdo 589/2021-113, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 13. července 2021 navrhla stěžovatelka postupem dle § 72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Průběh řízení předcházejících ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovatelce dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné, a to zejména pro účely jeho stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). 3. Z obsahu ústavní stížnosti a obsahu soudního spisu, který si Ústavní soud vyžádal, se podává, že stěžovatelka byla v postavení žalované účastnicí civilního soudního řízení o zaplacení částky 1 800 EUR s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Skutkový základ uplatněného nároku tak, jak byl tvrzen vedlejším účastníkem (v postavení žalobce), spočíval v tom, že stěžovatelka (resp. její pracovník) měla dne 7. července 2016 od vedlejšího účastníka v souvislosti s písemnou rezervační smlouvou uzavřenou téhož dne (dále jen "rezervační smlouva") převzít v hotovosti částku 1 800 EUR. Tato částka měla představovat zálohu na kupní cenu za parkovací místo v právní rovině představované ideálním podílem na nebytové jednotce (garáži) v projektu stěžovatelky. Rezervační smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 30. listopadu 2016. Vzhledem k tomu, že po dobu trvání rezervační smlouvy neměly být učiněny potřebné úkony ze strany stěžovatelky, odstoupil vedlejší účastník od rezervační smlouvy a vyzval stěžovatelku k navrácení složené zálohy z titulu bezdůvodného obohacení, na což však stěžovatelka nereflektovala. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem žalobě vedlejšího účastníka vyhověl a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit částku 1 800 EUR s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Z napadeného rozsudku plyne, že soud prvního stupně měl za to, že vedlejší účastník prokázal na základě uzavřeného řetězce nepřímých důkazů jím tvrzené rozhodné skutečnosti (uzavření rezervační smlouvy, složení zálohy, odstoupení od rezervační smlouvy) a právně posoudil daný stav jako případ bezdůvodného obohacení na straně stěžovatelky, pročež jí uložil povinnost toto bezdůvodné obohacení vedlejšímu účastníkovi vydat. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 23. září 2020 č. j. 18 Co 235/2020-80 rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalované potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Stěžovatelka odvolání postavila především na tvrzených nedostatcích v postupu soudu prvního stupně při provádění dokazování a jeho vyhodnocení. Odvolací soud tyto námitky shledal za nedůvodné a s napadeným rozsudkem soudu prvního stupně se plně ztotožnil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná do všech jeho výroků dovolání, které považovala za přípustné dle § 237 o. s. ř. zejména z důvodu procesně vadného dokazování, které mělo být soudy nižších stupňů provedeno a vyhodnoceno v rozporu se stěžovatelkou v dovolání označenou judikaturou Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud"). Dovolací soud v prvé řadě dospěl k závěru, že projednávaný nárok vychází z rezervační smlouvy, která je svoji povahou smlouvou spotřebitelskou, z čehož plyne nepoužitelnost omezení přípustnosti dovolání hodnotou věci ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Následně dovolací soud v rámci hodnocení předpokladů přípustnosti posoudil jednotlivé dovolací námitky stěžovatelky a dospěl závěru, že odvolací soud se při přezkumu správnosti postupu soudu prvního stupně při provádění a hodnocení důkazů od závěrů judikatury dovolacího soudu neodchýlil. Dovolací soud zdůraznil, že revize samotných hodnotících úvah co do pravdivosti a váhy konkrétních důkazních prostředků nemůže být předmětem dovolacího řízení, přičemž tyto ani nevybočily z judikaturou (obecně) formulovaných požadavků týkajících se možnosti soudu dospět ke skutkovým závěrům na základě dostatečně uzavřeného řetězce nepřímých důkazů. Rovněž k námitce neprovedení stěžovatelkou navrženého výslechu svědka pro nadbytečnost dovolací soud uzavřel, že odvolací soud požadavky plynoucí z judikatury dovolacího soudu respektoval. Dovolací soud tedy dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost dle § 243c odst. 1 o. s. ř. (namítanými vadami řízení se dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. nezabýval, neboť dovolání neshledal přípustným). 4. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Proti nákladovému výroku II rozsudku odvolacího soudu bylo dovolání nepřípustné ze zákona a v tomto rozsahu je tak ústavní stížnost nepřípustná pro opožděnost, když dvouměsíční lhůta pro její podání stěžovateli nepočala běžet doručením usnesení dovolacího soudu, nýbrž již v důsledku doručení rozsudku odvolacího soudu. Ve zbytku je ústavní stížnost přípustná, když byla podána včas a stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelka byla účastníkem řízení, v nichž došlo k vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. 5. Stěžovatelka se ve stížnosti dovolává práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Obecné soudy se měly dle stěžovatelky dopustit ve vztahu k meritu věci řady procesních pochybení, jejichž závažnost stěžovatelka hodnotí natolik vysoce, že je označuje jako neústavní. Dle stěžovatelky měly obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí především opominout její klíčové námitky, neboť se s nimi v potřebném rozsahu argumentačně nevypořádaly a tvrzení stěžovatelky "ignorovaly". Dále měly obecné soudy (resp. soud prvního stupně a odvolací soud) ve své podstatě rezignovat na řádné zjištění skutkového stavu věci, přičemž odvolací soud procesní pochybení soudu prvního stupně, k nimž došlo při dokazování rozhodných skutečností týkajících se úhrady zálohy ve výši 1 800 EUR, nejenže nekorigoval, nýbrž je ještě umocnil tím, že převzal některé skutkové závěry soudu prvního stupně, které však ve skutečnosti soud prvního stupně ve věci vůbec neučinil. V souhrnu stěžovatelka označuje napadená rozhodnutí jako nepřezkoumatelná a hodnotí přístup obecných soudů jako "zjevnou libovůli". 6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadenými rozhodnutími, a došel k závěru, že ústavní stížnost v rozsahu, ve kterém je přípustná, je zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci, údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, popř. v písemnostech, které jsou součásti soudního spisu. 7. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Ústavní soud v této souvislosti především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. 8. Argumentace stěžovatelky je ve své podstatě polemikou se skutkovými závěry obecných soudů, které Ústavní soud až na naprosté výjimky n