II.ÚS 1876/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1876/23 ze dne 29. 10. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky – Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, právně zastoupené Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem, sídlem U Stanice 11/4, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2023 č. j. 33 Cdo 2230/2022-204 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2022 č. j. 91 Co 312/2021-156, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Landia – V Čeňku, s. r. o. (dříve FATHECAN, s. r. o.), sídlem Evropská 810/136, Praha 6, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Obsah napadených rozhodnutí a námitky stěžovatelky 1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 20. 6. 2019 domáhala určení vlastnického práva k pozemku parc. č. X – zahrada, s tím, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti, neboť rozsudek, kterým byl nahrazen projev její vůle uzavřít s Janem Šestákem (prvním nabyvatelem) smlouvu o převodu pozemků z důvodu (tvrzeného) restitučního nároku, byl po právní moci rozhodnutí odvolacího soudu dovolacím soudem zrušen a nemohlo tak přejít vlastnické právo na vedlejší účastnici (jako druhou nabyvatelku); bylo obnoveno vlastnické právo stěžovatelky. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 4. 2021 č. j. 19 C 246/2019-121 určil, že výlučným vlastníkem předmětného pozemku je stěžovatelka. 3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem napadeným ústavní stížností rozsudek soudu prvního stupně změnil, tak, že se žaloba zamítá; zároveň rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že soud prvního stupně sice věc správně poměřoval ustanovením § 243g odst. 2 o. s. ř., avšak toto ustanovení chybně interpretoval. Zejména nesdílel závěr, že kupní smlouva uzavřená mezi Janem Šestákem a žalovanou je neplatným právním jednáním (§ 580 o. z.), neboť odporuje zákonu o půdě proto, že Jan Šesták nebyl legitimován k podání žaloby o nahrazení projevu vůle žalobkyně k převodu vlastnického práva k předmětnému pozemku (a vlastnictví neměl nikdy nabýt). 4. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu konstatoval, že posuzovaná kupní smlouva by mohla být shledána neplatnou jen tehdy, pokud by byla právním jednáním obcházejícím zákon nebo právním jednáním příčícím se dobrým mravům. Skutečnost, že žalovaná nabyla předmětný pozemek od nevlastníka, což bylo zjištěno až poté, co byl pravomocný rozsudek, kterým byl nahrazen projev vůle České republiky – Státního pozemkového úřadu uzavřít s Janem Šestákem smlouvu o převodu předmětného pozemku, dovolacím soudem zrušen a žaloba Jana Šestáka o nahrazení projevu vůle byla v dalším řízení zamítnuta, neplatnost kupní smlouvy nezakládá, když v době uzavření (resp. účinnosti) smlouvy byl Jan Šesták vlastníkem předmětného pozemku. Závěr, že v době uzavření kupní smlouvy nebyl Jan Šesták dle stavu zápisu v katastru nemovitostí vlastníkem pozemku, je podpořen tehdejším názorem Nejvyššího soudu, podle něhož pravomocné soudní rozhodnutí, kterým bylo povinné osobě uloženo, aby uzavřela s oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitosti, je listinou (rozhodnutím státního orgánu o nabytí vlastnictví ve smyslu ustanovení § 132 o. z.), podle níž katastrální úřad zapíše do katastru nemovitostí vlastnické právo oprávněné osoby k vydávané nemovitosti záznamem podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem; k nabytí vlastnického práva tak docházelo již ke dni právní moci takového rozsudku (srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013 sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 19/2014). Tento závěr byl překonán až nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021 sp. zn. III. ÚS 3804/19. Z uvedeného tedy vyplývá, že Jan Šesták nabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku 30. 3. 2017, tedy ještě před uzavřením kupní smlouvy ze dne 19. 4. 2017. Kromě toho si strany kupní smlouvy ujednaly, že smlouva nabývá platnosti dnem jejich podpisu, účinnosti pak dnem, kdy se prodávající stane vlastníkem pozemku na základě vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, Jan Šesták tak byl nejpozději v době účinnosti kupní smlouvy vlastníkem předmětného pozemku. 5. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl. Stěžovatelka jeho přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na následně uvedených otázkách hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud buď odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny anebo mají být dovolacím soudem posouzeny jinak. 6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházela, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak toto rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy. 7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí jsou zatížena projevem interpretační libovůle, přepjatého formalismu, jsou překvapivá, když se stěžovatelce ani nedostalo v odvolacím řízení řádného poučení při změně právního názoru odvolacího soudu, nejsou řádně odůvodněna, dostatečným způsobem nevypořádaly závažné námitky stěžovatelky a nereflektovaly v právním posouzení věci všechny podstatné skutečnosti, řádně nevyhodnotily v řízení všechny provedené důkazy a dopustily se tzv. opomenutého důkazu. V rámci dovolání stěžovatelky a vyjádření k odvolání vedlejšího účastníka byly uplatněny právní argumenty, které Nejvyšší soud potažmo soud odvolací vůbec či dostatečným způsobem nevypořádal (neodůvodnil) a nezohlednil při právním posouzení věci. Nejvyšší soud dokonce některé právní otázky excesivně považoval za otázky skutkové, zejména, když vzal za skutkové zjištění blíže neodůvodněný právní závěr odvolacího soudu, že v uzavření kupní smlouvy ze dne 19. 4. 2017 odvolací soud neshledal rozpor s dobrými mravy, veřejných pořádkem ani obcházení zákona. Tento právní závěr i přes námitky stěžovatelky dále sám nijak nehodnotil a právní argumentaci stěžovatelky uplatněnou k této otázce řádně nevypořádal. 8. Zásadní spornou právní otázkou v řízení podle stěžovatelky byla ta, zda kupní smlouva ze dne 19. 4. 2017 uzavřená mezi Janem Šestákem a vedlejší účastnicí je absolutně neplatná podle § 580 o. z. ve spojení s § 588 o. z. či nikoliv. V případě absolutní neplatnosti kupní smlouvy nelze poskytnout právní ochranu podle § 243g odst. 2 o. s. ř., která dopadá pouze na případy, pokud v mezidobí práva a povinnosti vznikla platně. V případě neplatnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy a obcházení zákona je ochrana podle § 243g odst. 2 o. s. ř. vyloučena. Soud prvního stupně shledal absolutní neplatnost předmětné kupní smlouvy pro obcházení zákona, což pro správné rozhodnutí ve věci postačovalo. Je však skutečností a stěžovatelka toto namítá, že se ani soud prvního stupně nezabýval neplatností pro rozpor s dobrými mravy, ačkoliv to stěžovatelka v průběhu řízení opakovaně rovněž namítala a uváděla k tomu řadu důvodů. Úvaha odvolacího soudu, která tvrdí úvahu soudu prvního stupně, která jím vůbec nebyla učiněna, je projevem zjevné interpretační libovůle v soudním rozhodování, není řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna, je nepřiměřená a excesivní. Neodpovídá tak ústavněprávním požadavkům odůvodnění soudních rozhodnutí. 9. Dále stěžovatelka namítá, že se jí ze strany odvolacího soudu při jediném jednání dne 16. 2. 2022 nedostalo řádného poučení podle § 213b ve spojení s §118a o. s. ř., když odvolací soud hodlal založit své rozhodnutí na zcela jiném právním posouzení věci. Rozsudek odvolacího soudu byl pro ni překvapivým. II. Procesní předpoklady řízení 10. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, ústavní stížnost je přípustná (stěžovatelka vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje i další zákonem stanovené náležitosti (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu). III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud posoudil obsah