II.ÚS 1883/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1883/23 ze dne 30. 9. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Davida Uhlíře a Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Blahotové, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2023, č. j. 30 Cdo 1351/2023-122, a s ní spojeném návrhu na zrušení § 15 odst. 1 a 2 a § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a napadené rozhodnutí 1. Stěžovatelka se v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 ("obvodní soud") sp. zn. 65 C 180/2021 domáhala po vedlejší účastnici zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí vznikla nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 132/2017. V řízení sp. zn. 23 C 132/2017 stěžovatelka rovněž uplatnila žalobou nárok na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení, v tomto případě před správními orgány a správními soudy. 2. Rozsudkem ze dne 15. 7. 2022, č. j. 65 C 180/2021-58, uložil Obvodní soud pro Prahu 1 vedlejší účastnici povinnost zaplatit žalobkyni částku 53 039 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 7. 7. 2021 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala zaplacení 146 961 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 53 039 Kč od 8. 1. 2021 do 6. 7. 2021 (výrok III) a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 26 684 Kč (výrok IV). 3. Městský soud v Praze ("městský soud") rozsudkem ze dne 11. 1. 2023, č. j. 23 Co 370/2022-95, rozsudek obvodního soudu změnil ve výroku II jen tak, že je vedlejší účastnice povinna zaplatit stěžovatelce částku 27 961 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 7. 7. 2021 do zaplacení, ve zbývající části výroku II a ve výroku III rozsudek potvrdil (výrok I rozsudku městského soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku městského soudu). 4. Nejvyšší soud následně odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, neboť žádná z předložených otázek nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti a v jejích několikerých doplněních namítá, že Nejvyšší soud (konkrétně senát 30 Cdo) ve svých rozhodnutích nezohledňuje judikaturu k odškodňování za nemajetkovou újmu. Za překvapivé označuje odůvodnění Nejvyššího soudu v části, kde závěry vyslovené v jeho rozsudku ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021, vyvrací usnesením ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2595/2018, vydaným o více než 3 roky dříve. Stěžovatelka namítá, že je penalizována snížením základní částky o 10 % za počet instancí, a to bez souvislosti s příčinou instančnosti řízení, kdy nebylo v její moci tuto okolnost ovlivnit. Takové rozhodnutí považuje za extrémně nespravedlivé, neboť pochybení byla na straně soudců prvního a druhého stupně, jejichž rozhodnutí byla rušena a věc vrácena na soud prvního stupně k novému projednání. Stěžovatelka konstatuje, že tímto způsobem jsou účastníci řízení odrazováni od podávání opravných prostředků. Nejvyššímu soudu dále vytýká, že kritéria instančnosti řízení a složitosti věci nehodnotil ve vztahu k postupu rozhodujících orgánů. 6. Stěžovatelka uvádí, že obecné soudy nejsou schopny pochopit princip individuálnosti posuzování každé jednotlivé kauzy a při odškodňování nepřiměřených délek řízení setrvávají na formalistických a zaběhnutých postupech. Současné rozpětí odškodnění ve výši 15 000 až 20 000 Kč za každý rok je projevem extrémního formalismu naprosto popírající vývoj společnosti. Pro valorizaci těchto částek přitom hovoří plynutí času, zásadní změna poměrů, turbulentní doba posledního roku a extrémní inflace. Stěžovatelka upozorňuje, že stejnou argumentaci používá i justice, která bojuje o své platy. Připojuje ukazatele jako vývoj průměrné hrubé mzdy, indexů cen nemovitostí a odkazuje na odborné publikace pojednávající o teorii hodnoty peněz apod. 7. Následně se stěžovatelka podrobněji věnuje napadeným ustanovením zákona č. 82/1998 Sb., zejména napadá šestiměsíční lhůtu stanovenou k předběžnému projednání nároku, kterou považuje za nepřiměřenou, a to s ohledem na vývoj lidské společnosti ve smyslu úrovně technologií využívaných státem. Odkazuje na dřívější nález Ústavního soudu, ve kterém jako obiter dictum zaznělo, že Ústavní soud očekává, že tato lhůta bude v blízké době zákonodárcem zkrácena (nález ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 1612/09), k tomu však dosud nedošlo. Návrh na zrušení ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. stěžovatelka blíže neodůvodnila. 8. Z uvedených důvodů se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, a to pro porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), a pro porušení jejích základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Právě zmíněný institut zjevné neopodstatněnosti v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. 10. Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Oproti tomu postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší obecným soudům. To je výrazem zásady minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Ústavní soud je tedy oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace či aplikace podústavního práva některé z ústavně zaručených základních práv, a to včetně požadavků spravedlivého (řádného) procesu. K tomu však v nyní posuzované věci nedošlo. 11. Námitky stěžovatelky se týkají především hodnocení jednotlivých kritérií pro stanovení výše zadostiučinění a setrvávání na hodnotě základní částky, kterou se odškodňuje nepřiměřená délka řízení, a která se od roku 2011, kdy bylo vydáno sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu, nikterak nezměnila. Ústavní soud shledal, že podstatou ústavní stížnosti je pokračující polemika stěžovatelky se závěry obecných soudů. Ústavní soud přitom v napadených rozhodnutích žádné ústavněprávní deficity neshledal. K tomu Ústavní soud podotýká, že určení výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je především věcí obecných soudů, které musejí řádně zhodnotit všechny specifické okolnosti individuální věci. V rámci volné, ale nikoli libovolné úvahy musejí řádně odůvodnit, proč dospěly ke konkrétní formě a výši zadostiučinění. Jak Nejvyšší soud, tak před ním i městský a obvodní soud, se v napadených rozhodnutích podrobně zabývaly výší přiznaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která stěžovatelce vznikla nepřiměřenou délkou řízení, dostatečným způsobem se zabývaly i námitkami k jednotlivým kritériím podle § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona o odpovědnosti státu, a ústavně souladným způsobem se s nimi vypořádaly. Svůj postup pak srozumitelně a logicky odůvodnily. Skutečnost, že stěžovatelka se s právním hodnocením obecných soudů neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. 12. Jde-li o problematiku valorizace základní částky, jak již zaznělo v obdobné věci stěžovatelky (viz usnesení ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. III. ÚS 1/24), samotné stanovení základní čás