II.ÚS 1896/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1896/25 ze dne 23. 7. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Ivany Veselé a b) Miroslava Veselého, zastoupených Mgr. Davidem Böhmem, advokátem, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 260/2024-41 ze dne 30. 4. 2025, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 5 A 26/2023-56 ze dne 20. 11. 2024, rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy č. j. MHMP 454340/2023 ze dne 30. 5. 2023 a rozhodnutí Úřadu městské části Praha 11 č. j. MCP11/22/006911/OV/Bu ze dne 2. 2. 2022, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Magistrátu hlavního města Prahy a Úřadu městské části Praha 11, jako účastníků řízení, a Lukáše Veselého, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelé dále navrhují odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ("NSS") podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. 2. Úřad městské části Praha 11 ("stavební úřad") při kontrolní prohlídce v prosinci 2016 zjistil, že stavba oplocení (zdi) na pozemku ve vlastnictví stěžovatelů byla provedena bez patřičného povolení.V lednu 2017 proto zahájil řízení o odstanění této stavby; stěžovatelé nato požádali o dodatečné povolení stavby nazvané "Technické opatření k revitalizaci pozemku a pro ochranu vynesení zeleně [...]" [podle § 129 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2020]. 3. Stavební úřad první žádost stěžovatelů o dodatečné povolení zamítl. Stěžovatelé následně v červenci 2020 podali žádost znovu s tím, že se změnily poměry v území: stavební úřad totiž v prosinci 2019 povolil na jejich pozemku umístění stavby biotopu. 4. Stavební úřad ústavní stížností napadeným rozhodnutím v únoru 2022 opětovnou žádost stěžovatelů o dodatečné povolení stavby zdi zamítl pro rozpor s územním plánem hlavního města Prahy. Pozemek je součástí nezastavitelného území a vymezeného a chráněného celoměstského systému zeleně; stěžovatelé dostatečně neprokázali, že stavba bude skutečně sloužit jako technické opatření pro revitalizaci pozemku a pro ochranu a vynesení zeleně. Magistrát hlavního města Prahy ústavní stížností napadeným rozhodnutím v květnu 2023 odvolání stěžovatelů zamítl. 5. Proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy stěžovatelé brojili správní žalobou, kterou Městský soud v Praze ("městský soud") v listopadu 2024 zamítl. NSS následně kasační stížnost stěžovatelů zamítl v dubnu 2025 (viz ústavní stížností napadené rozsudky). 6. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Zaprvé, stěžovatelé namítají, že NSS porušil jejich právo na spravedlivý proces, neboť se věcně nezabýval jejich stěžejními námitkami z důvodu jejich údajné nepřípustnosti. Stěžovatelé všechny relevantní námitky řádně uplatnili: formalistické rozhodování správních orgánů a faktické nerespektování územního plánu v dané lokalitě (bod 19 rozsudku NSS) namítaly ve správní žalobě (body 8, 11-13); faktickou funkci stavby a její slučitelnost s územním plánem (bod 22 rozsudku NSS) namítaly v doplnění kasační stížnosti (bod 18); oplocení vytvářející přirozenou hranici (bod 23 rozsudku NSS) namítaly v doplnění kasační stížnosti (bod 11); nevypořádání dílčích námitek (bod 24 rozsudku NSS) namítali v doplnění kasační stížnosti (bod 17); nezohlednění relevantních pražských předpisů a nového metropolitního plánu (body 25 a 26 rozsudku NSS) namítali v doplnění kasační stížnosti (bod 14 a 16). Stěžovatelé se v kasační stížnosti vypořádali s argumentací městského soudu, a proto je odkaz na § 104 odst. 4 soudního řádu správního nepřípadný. Zadruhé, stěžovatelé tvrdí, že správní orgány a soudy porušily jejich základní právo na ochranu vlastnictví. Odepření možnosti oplotit pozemek s odkazem na obecný územní plán, bez ohledu na faktický stav území a okolní zástavbu, je nepřiměřeným zásahem. Podle stěžovatelů všechny podmínky pro dodatečné povolení stavby byly naplněny podle § 129 odst. 3 stavebního zákona i podle územního plánu. Funkčnost celoměstského systému zeleně nemůže být stavbou ohrožena: oplocení je základem pro popínavé rostliny a zabraňuje devastaci zeleně vandalismem; pozemek je nutno zabezpečit proti nepříznivým vnějším vlivům z důvodu ochrany biotopu; oplocení vytváří přirozenou hranici mezi zastaveným územím a odděluje pozemek od komunikace se zvýšeným pohybem aut a cyklistů; nedojde ani k významnému úbytku ploch zeleně; pozemek je odříznut od plochy souvislé zeleně, a naopak je zcela integrován do přilehlé zástavby. Zájem na zachování ochrany vlastnického práva stěžovatelů převažuje nad veřejným zájmem ochrany území v územně plánovací dokumentaci. Zatřetí, stěžovatelé namítají, že správní orgány a soudy porušily jejich legitimní očekávání. Pozemek stěžovatelů je jediným neoploceným pozemkem, i když jde o soukromý pozemek, který bez oplocení nemůže být udržován a řádně užíván. Stěžovatelé se na místní poměry v lokalitě spoléhali. Všechny ostatní ploty v ulici jsou řádně povoleny, byť pozemky mají stejný charakter; stavba dotváří souvislou řadu plotů. Stavbou plotu je rovněž zajištěno, že zamýšlená investice stěžovatelů do biotopu nebude znehodnocena. Odkaz správních orgánů a soudů na územní plán, který v dané lokalitě nebyl fakticky nikdy dodržován, byl přepjatě formalistický a v rozporu se zásadou rovnosti. Chystaný metropolitní plán dává v soulad faktický a regulativní stav pozemku, neboť jej zařadí do ploch shodně s okolní zástavbou: stěžovatelé jsou nepřiměřeně a absurdně nuceni odstranit plot, jehož umístění bude v horizontu měsíců či několika málo let na pozemku zase povoleno. 7. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnými osobami [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelé jsou řádně zastoupeni advokátem. 8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelů a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. 9. Nejvyšší správní soud v projednávané věci ústavně konformně odůvodnil, proč některé uplatněné námitky stěžovatelů považoval za nepřípustné (viz body 18-26 napadeného rozsudku). NSS stěžovatelům v napadeném rozhodnutí nevyčítal pouze, že některé dílčí námitky neuplatnili v řízení před městským soudem (body 19-20 tamtéž), nýbrž především dovodil, že odpovídajícím způsobem nereagovali na odůvodnění městského soudu (body 21-26 tamtéž). Ústavní soud nemá z ústavněprávního hlediska co vytknout především závěru, že stěžovatelé svoji argumentací přímo nezpochybňovali jádro věci, tj. že stavba plotu byla v rozporu s územním plánem (viz bod 24 tamtéž). 10. Namítají-li stěžovatelé, že bylo porušeno jejich základní právo na ochranu vlastnictví, rozporují opětovně závěr o nenaplnění zákonných podmínek pro dodatečné povolení stavby. Městský soud podle Ústavního soudu nicméně srozumitelně vysvětlil, proč podle něj oplocení stěžovatelů narušuje hlavní funkci plochy zeleně městské a krajinné a slouží toliko k individuálním zájmům stěžovatelů (viz bod 25 napadeného rozsudku městského soudu). Podle Ústavního soudu je racionální závěr, že je-li pozemek podle územního plánu primárně určen pro širokou veřejnost (rekreaci), je s touto funkcí jeho oplocení nutně v rozporu (viz bod 24 napadeného rozsudku NSS). Jak uvedl městský soud, stěžovatelé sami na ústním jednání uvedli, že sporné oplocení je formálně v rozporu s územním plánem (bod 26 tamtéž). Stěžovatelé přitom ani v ústavní stížnosti netvrdili nic, co by přesvědčivě dokládalo, že zájem na ochraně jejich vlastnického práva k pozemku převažuje nad veřejným zájmem stanoveným v územně plánovací dokumentaci. 11. Zjevně neopodstatněná je rovněž námitka stěžovatelů, že napadená rozhodnutí byla v rozporu s jejich legitimním očekáváním a zásadou rovnosti. Jak uvedl NSS: Aby správní praxe založila legitimní očekávání, musí být zásadně nejen ustálená a dlouhodobá, ale také v souladu s právními předpisy; legitimní očekávání ovšem nemohlo být u stěžovatelů dáno, postavili-li plot ve zjevném rozporu s územním plánem (viz bod 29 rozsudku NSS). 12. Odkazují-li stěžovatelé konečně na chystaný metropolitní plán a absurdnost případného odstranění jejich stavby, lze přisvědčit městskému soudu, že