II.ÚS 1899/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1899/23 ze dne 8. 8. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky El NIŇO, a. s., se sídlem Ovocný trh 572/11, Praha 1, zastoupené Mgr. Vladimírem Trnavským, Ph. D., advokátem se sídlem Masarykovo nám. 6/5, Karviná, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2023, č. j. 30 Cdo 2236/2022-518, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (doplněnou podáním ze dne 6. 8. 2023), která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatelka se domáhala žalobou podanou proti České republice - Úřadu průmyslového vlastnictví a České republice - Ministerstvu financí zaplacení částky 607 236 000 EUR s příslušenstvím z titulu náhrady škody spočívající v ušlém zisku v důsledku ztráty příjmů z licenčních poplatků a způsobené nesprávným úředním postupem vyúsťujícím ve vydání nezákonného rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví, kterým byly zapsány a následně byly zneplatněny ochranné známky. Tuto žalobu zamítl Obvodní soud pro Prahu 6 ("obvodní soud") rozsudkem ze dne 5. 5. 2021, č. j. 11 C 33/2013-449, který následně potvrdil Městský soud v Praze ("městský soud") rozsudkem ze dne 14. 12. 2021, č. j. 35 Co 342/2021-485. Dovolání stěžovatelky odmítl nyní napadeným usnesením Nejvyšší soud pro nepřípustnost. 3. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že Nejvyšší soud v této věci rozhodoval opakovaně, když předchozím rozsudkem ze dne 18. 6. 2020, č. j. 30 Cdo 3548/2019-368, rozhodnutí městského a obvodního soudu zrušil, takže oba tyto soudy musely rozhodovat ve věci podruhé, přičemž byly vázány právním názorem Nejvyššího soudu, uvedeným v jeho kasačním rozhodnutí. 4. Podstatou tohoto závazného právního názoru Nejvyššího soudu bylo stanovení povinnosti obvodnímu soudu zabývat se tím, (1.) zda Nejvyšší správní soud při svém rozhodnutí o nepředložení předběžné otázky SDEU jednal jako soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, a zda byly dány další obligatorní předpoklady odpovědnosti státu za porušení práva EU (tzn., zda cílem porušeného unijního předpisu je přiznání práv jednotlivcům, zda případné porušení unijního předpisu posuzovaným rozhodnutím by bylo možno hodnotit jako dostatečně závažné, a zda mezi porušením unijního předpisu a škodou je dána příčinná souvislost), (2.) okolnostmi významnými pro rozhodnutí o připuštění změny žaloby, a (3.) zda šlo o dva samostatné nároky na náhradu škody nebo o jediný nedělitelný nárok, což měl obvodní soud vyřešit postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. k odstranění vady žaloby. 5. Obvodní soud tedy ve věci rozhodoval znovu a k požadavku ad (1.) v bodu 23 výše označeného rozsudku konstatoval, že Nejvyšší správní soud rozhodoval o prohlášení ochranných známek žalobkyně za neplatné jako soud poslední instance, avšak povinnost položit SDEU předběžnou otázku ve smyslu ustanovení čl. 267 SFEU k výkladu stěžovatelkou označených článků směrnice Rady 89/104/EHS (dále také "směrnice") neměl. Obvodní soud přitom odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 462/2012, podle kterého nevznikne národním soudům rozhodujícím v posledním stupni povinnost položit předběžnou otázku, pokud 1) otázka unijního práva není významná pro řešení daného případu, 2) existuje ustálená judikatura SDEU k dané otázce nebo rozsudek SDEU týkající se v zásadě identické otázky, 3) výklad a správná aplikace unijního práva jsou naprosto zjevné. V daném případě Nejvyšší správní soud předběžnou otázku k výkladu směrnice nepoložil, neboť k posuzované otázce existovala ustálená judikatura SDEU, z níž Nejvyšší správní soud vycházel. Posuzovaný případ proto nevyvolával pochybnosti, které by bylo třeba odstraňovat cestou předložení předběžné otázky. Tento postup Nejvyššího správního soudu obvodní soud aproboval a závěry obvodního soudu následně potvrdil i městský soud (viz bod 33 výše označeného rozsudku). 6. V nyní napadeném usnesení, kterým Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, Nejvyšší soud shledal, že námitka stěžovatelky, že Nejvyšší správní soud byl povinen předložit předběžnou otázku SDEU, a že je jeho rozhodnutí ve zjevném rozporu s judikaturou SDEU, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu a neodchýlil se ani od nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. II. ÚS 3432/17 (veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz). 7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu, neboť nezkoumal odpovědnost státu za porušení práva EU v rozsahu uloženém mu dovolacím soudem, a to včetně hodnocení dalších kritérií ve vztahu k otázce závažnosti případného porušení práva EU, tzn. míry jasnosti a přesnosti porušeného pravidla, úmyslné povahy protiprávního jednání, omluvitelné nebo neomluvitelné povahy nesprávného právního posouzení, případného postoje zaujatého orgánem EU a nesplnění povinnosti dotčeného soudu předložit předběžnou otázku. 8. Stěžovatelka dále zpochybňuje výklad rozsudku SDEU ve věci Intel, sp. zn. C 252/07, provedený nejprve Nejvyšším správním soudem, a pak následně i obvodním, městským a Nejvyšším soudem. Podle jejího názoru v něm totiž SDEU předmětnou materii dostatečně nevyčerpává, a proto nelze považovat výklad sporného ustanovení za "acte éclairé", což by teprve umožňovalo Nejvyššímu správnímu soudu předběžnou otázku nepoložit. Za takového stavu tedy i Nejvyšší soud učinil nesprávný závěr, když vyhodnotil jako splněnou povinnost Nejvyššího správního soudu posoudit nutnost předložení předběžné otázky SDEU a spokojil se pouze s konstatováním existence dostatečné judikatury SDEU. 9. V neposlední řadě stěžovatelka namítá, že obvodní ani městský soud nepostupovaly v souladu s právními závěry vyjádřenými v bodech 24-26 nálezu ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. II. ÚS 3432/17 (tyto blíže vyloží Ústavní soud níže), a tvrdí, že obdobnou stěžovatelčinu námitku ponechal Nejvyšší soud zcela bez odezvy. Nejvyšší soud podle stěžovatelky nerespektoval ani vlastní předchozí kasační rozsudek (na což byl stěžovatelkou v dovolání upozorněn), neboť nevyhodnotil, zda odvolací soud splnil povinnosti v předchozím řízení nižším soudům Nejvyšším soudem uložené a tedy, zda otázku odpovědnosti plynoucí z vadného či nesprávného výkladu unijního práva nižší soudy posoudily optikou všech určených kritérií. 10. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy. 11. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah předložených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 12. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, v níž Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, není-li napadené rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelky, tj. postrádá-li ústavní stížnost odpovídající ústavněprávní dimenzi. 13. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy - tak jako v nyní posuzovaném případě - v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. 14. Ústavní soud dále konstatuje, že vzhledem k tomu, že ústavní stížnost směřuje výlučně proti usnesení Nejvyššího soudu, který odmítl stěžovatelkou podané dovolání pro nepřípustnost, je v řízení o ústavní stížnosti nutno a možno věnovat pozornost pr