II.ÚS 19/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 19/26 ze dne 22. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Veselého, zastoupeného JUDr. Františkem Divíškem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1695/2025-233 ze dne 16. října 2025 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 69 Co 446/2024-206 ze dne 17. prosince 2024, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva dle čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. 2. Stěžovatel se po vedlejší účastnici domáhal zaplacení náhrady nemajetkové újmy v celkové výši 1 547 000 Kč, která mu měla být způsobena vydáním nezákonných rozhodnutí v řízení o přestupku vedeném Městským úřadem R. pod sp. zn. SPR-4793/2019-Mich, a dále nepřiměřenou délkou tohoto správního řízení. 3. Obvodní soud pro Prahu 1 ("obvodní soud") rozsudkem č. j. 22 C 113/2022-150 ze dne 22. května 2024 uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli částku ve výši 8 400 Kč (výrok I), v rozsahu částky 1 538 600 Kč žalobu zamítl (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III, IV, V). 4. Na základě odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ("odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil ve výrocích II, III, IV, V rozsudek obvodního soudu (výrok I) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. II. Argumentace stěžovatele 6. Za prvé, stěžovatel vytýká odvolacímu soudu, že dospěl k odlišným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně, aniž by k nim provedl odpovídající dokazování. Odvolací soud tak podle něj nepřípustně přehodnotil skutkový stav věci, zejména pokud jde o okamžik, kdy mělo dojít ke změně jeho chování, a dále příčinnou souvislost této změny chování se vznikem tvrzené nemajetkové újmy. 7. Za druhé, stěžovatel namítá, že se žádný z obecných soudů nezabýval posouzením vzniku nemajetkové újmy v důsledku nezákonně vedeného správního řízení jako celku. Podle jeho názoru se soudy pouze omezily na dílčí nezákonná rozhodnutí, aniž by zohlednily celkový dopad zásahu veřejné moci do jeho životní sféry. 8. Za třetí, stěžovatel považuje přiznané zadostiučinění za nepřiměřeně nízké. Obecné soudy měly při určení výše zadostiučinění přihlédnout i k prokázanému zásahu do stěžovatelova práva na soukromí a rodinný život, což neučinily. Přiznaná částka tak neodpovídá intenzitě utrpěné nemajetkové újmy. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 11. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. září 2007). Žádné takové ústavněprávní vady v projednávané věci Ústavní soud neshledal. 12. V rámci první námitky stěžovatele se Ústavní soud zabýval otázkou, zda odvolací soud nepřípustně nepřehodnotil skutková zjištění obvodního soudu, aniž by stěžejní důkazy sám provedl. K této námitce stěžovatele se již vyjádřil Nejvyšší soud v napadeném usnesení a dospěl k závěru, že se odvolací soud od skutkových zjištění obvodního soudu neodchýlil (strana 3 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud tak poukázal na skutková zjištění obvodního soudu, která měl odvolací soud pouze logicky zhodnotit. Z bodu 44 napadeného rozsudku odvolacího soudu skutečně nevyplývá, že by odvolací soud odlišně od soudu obvodního vyhodnotil počátek změny v chování stěžovatele (v návaznosti na body 19 až 21 rozsudku obvodního soudu). Stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti ani nekonkretizuje, z jakých skutkových zjištění měl obvodní soud vycházet a od nichž se měl odvolací soud odchýlit. Ústavní soud proto v postupu obecných soudů neshledal žádné ústavněprávní pochybení. 13. Ani druhé námitce stěžovatele Ústavní soud nepřisvědčil. Stěžovatel tvrdí, že se obecné soudy zaměřily jen na jednotlivá nezákonná rozhodnutí správních orgánů, a tudíž nezohlednily širší kontext a dopady celého správního řízení. S námitkou stěžovatele se ale obecné soudy přesvědčivě vypořádaly, když odkázaly na jeho žalobou vymezený předmět řízení (strana 2 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, body 32 a 33 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Stěžovatel v ústavní stížnosti s jejich závěry ani nepolemizuje a pouze setrvává na svém tvrzení o nepřezkoumatelnosti jejich rozhodnutí. S tímto závěrem se ale Ústavní soud neztotožnil. 14. Za třetí se stěžovatel vymezuje proti výši přiznaného zadostiučinění. V takovém případě jde o otázku interpretace a aplikace podústavního práva, která zásadně náleží obecným soudům. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že neexistuje žádná exaktní metoda, jak určit přiměřenost zadostiučinění za nemajetkovou újmu, resp. jeho výši (např. nález sp. zn. I. ÚS 42/16 ze dne 29. března 2016). Posouzení přiměřenosti zadostiučinění je tedy na úvaze soudu, která ale musí být řádně odůvodněna. 15. Tomuto požadavku obecné soudy jednoznačně dostály, když své závěry založily zejména na srovnání se skutkově obdobnými případy (body 38 a 39 rozsudku obvodního soudu). Odvolací soud se zároveň v bodech 49 až 52 napadeného rozsudku jednotlivými případy podrobně zabývá. Postup obecných soudů tak nebyl zatížen žádnou vadou, která by měla za následek porušení ústavnosti. 16. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. dubna 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu