II.ÚS 190/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 190/22 ze dne 12. 4. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele: Mohammad Khalid, zastoupeného Mgr. Ing. Markem Luhanem, advokátem se sídlem Masarykova 1250/50, Lysá nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2021 sp. zn. 20 Co 296/2021, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní korporace ČEZ Prodej, a. s., se sídlem Duhová 425/1, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Rekapitulace skutkového a procesního vývoje 2. Proti stěžovateli je u JUDr. Dalimila Miky, LL.M., soudního exekutora Exekutorského úřadu Klatovy (dále jen "soudní exekutor"), pod sp. zn. 120 EX 5544/09 vedeno exekuční řízení. V rámci tohoto řízení vydal soudní exekutor mimo jiné usnesení ze dne 3. 3. 2020 č. j. 120 EX 5544/09-72 (dále jen "dražební vyhláška"), vyhlašující dražbu tam uvedené nemovité věci ve vlastnictví stěžovatele. Usnesením ze dne 6. 5. 2020 č. j. 120 EX 5544/09-119 (dále jen "usnesení o příklepu") udělil soudní exekutor příklep tam specifikovanému vydražiteli na dražené nemovitosti. Proti dražební vyhlášce i usnesení o příklepu podal stěžovatel dne 2. 11. 2020 odvolání (doplněné podáním ze dne 9. 8. 2021), které odmítl soudní exekutor usnesením ze dne 7. 10. 2021 č. j. 120 EX 5544/09-174 jako opožděné. 3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem napadeným ústavní stížností potvrdil usnesení soudního exekutora č. j. 120 EX 5544/09-174. Krajský soud neshledal důvodnými námitky stěžovatele o tom, že dražební vyhláška a usnesení o příklepu mu nebyly řádně doručeny na jeho adresu ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska. Soudní exekutor totiž řádně zjišťoval v evidenci osob, v registru pojištěnců i v evidenci vězňů, kde je stěžovatel hlášen nebo zda je znám jeho současný pobyt. Ministerstvo vnitra České republiky, Odbor azylové a migrační politiky, přitom sdělil, že stěžovatel měl na území České republiky povolen pobyt občana Evropské unie od 23. 11. 2004 s platností průkazu do 23. 11. 2014. Hlášen byl od roku 2002 na adrese X a žádnou změnu adresy nenahlásil. V posledním vyžádaném výpisu z katastru nemovitostí před dražbou byla rovněž uvedena adresa X. Skutečnost, že stěžovatel měl v obchodním rejstříku zapsanou jinou adresu, nebyla podle krajského soudu rozhodná. Nadto byla dražební vyhláška vyvěšena na úřední desce. III. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel nejprve rekapituluje skutkové okolnosti a časovou osu jeho případu. Předně došlo k porušení jeho práv tím, že již samotný rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 5. 10. 2007 č. j. 6 C 75/2007-33 není způsobilý exekuční titul, neboť mu v tomto řízení byl ustanoven jako opatrovník zaměstnanec soudu, což je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Ani v následném exekučním řízení neučinil soudní exekutor potřebné kroky k tomu, aby se jej stěžovatel mohl účastnit. V daném případě soudnímu exekutorovi bylo známo, že stěžovatel je občanem Velké Británie, a proto se měl pokusit doručit i na jeho adresu ve Velké Británii (exekuce trvala v letech 2009 až 2020, přitom v obchodním rejstříku byla adresa ve Velké Británii platně zapsána v letech 2008 až 2015; v katastru nemovitostí byla adresa ve Velké Británii zapsána v letech 2015 až 2019). Skutečnost, že soudní exekutor vydal exekuční příkaz několik dní poté, co došlo ke změně adresy v katastru nemovitostí (aniž o tom stěžovatel věděl a mohl tuto změnu ovlivnit), a vědomě jej zaslal na adresu, o které věděl, že se na ní stěžovatel nezdržuje, svědčí o flagrantním porušení povinnosti zjišťovat místo pobytu povinného nebo o záměrné snaze stěžovatele o exekučním řízení neinformovat. 5. Soudní exekutor nepostupoval v souladu s jemu uloženými procesními povinnostmi, pokud po dobu více než deseti let setrvale neúspěšně doručoval na jednu a tutéž adresu, přestože stěžovatel sám nahlásil Policii České republiky změnu pobytu. Stěžovatel je přesvědčen, že nesprávné doručování listin vydaných v rámci nalézacího, ale zejména exekučního řízení, vede k neúčinnosti jejich doručení. Adresa stěžovatele ve Velké Británii byla přitom výslovně uvedena jako aktuální pobyt stěžovatele již v rozsudku Okresního soudu v Nymburce č. j. 6 C 75/2007-33. 6. Krajský soud postupoval v této závažné věci (vydražená nemovitost má potenciální hodnotu několik mil. Kč) zcela formalisticky. Nepovažoval za nutné ani nařizovat jednání a rozhodl o tom, že odvolání proti dražební vyhlášce a usnesení o příklepu bylo podáno opožděně, přičemž odvolací lhůtu počítal od doručování právě na spornou adresu v X. V neposlední řadě porušil krajský soud ústavně zaručená práva stěžovatele nesprávným poučením o možnosti podání dovolání, neboť krajský soud neodkázal na konkrétní ustanovení občanského soudního řádu, ze kterého dovozuje nepřípustnost dovolání. IV. Vyjádření účastníka řízení 7. Krajský soud ve svém vyjádření především zrekapituloval své závěry z napadeného usnesení. Ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou a v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a na obsah spisu. 8. Vyjádření krajského soudu Ústavní soud nezasílal k replice, neboť nepřesahuje rámec argumentace ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí. V. Předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Dříve než lze přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda jsou k jejímu projednání dány podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 10. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. 11. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). 12. Ústavní stížnost je založena na zásadě její subsidiarity k jiným zákonným procesním prostředkům. To znamená, že ústavní stížnost je třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, není-li možná náprava postupy před jinými orgány veřejné moci, tedy pokud byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky obrany. Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem. 13. Podle § 229 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost. 14. Stěžovatel napadá rozhodnutí krajského soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudního exekutora o odmítnutí odvolání stěžovatele pro opožděnost. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že úkony soudního exekutora se považují za úkony soudu [srov. § 28 věta druhá zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád")]. Z ustanovení § 52 odst. 2 exekučního řádu se podává, že nestanoví-li tento zákon jinak, je exekutor oprávněn vykonat všechny úkony, které občanský soudní řád a další právní předpisy jinak svěřují při provedení výkonu rozhodnutí soudu, soudci, vykonavateli nebo jinému zaměstnanci soudu. Z uvedeného plyne, že je-li exekutor povolán k rozhodování, je jeho rozhodnutí postaveno na roveň rozhodnutí soudu prvního stupně. Podle § 52 odst. 1 exekučního řádu platí, že nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Ustanovení § 254 odst. 2 věta druhá za středníkem občanského soudního řádu umožňuje podání žaloby pro zmatečnost, a to pouze a právě z důvodu uvedeného v § 229 odst. 4 občanského soudníh