II.ÚS 1904/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1904/21 ze dne 17. 8. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Melanie Borlové, právně zastoupené JUDr. Janem Růžkem, advokátem se sídlem Poděbradova 751, Louny, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021 č. j. 33 Cdo 817/2021-310 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 11. 2020 č. j. 10 Co 353/2017-257, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že je v rozporu s jejími základními právy dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že řízení před obecnými soudy se týkalo žaloby na zaplacení částky 2 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu doplacení sjednané kupní ceny za tam specifikované nemovitosti, kterou podala stěžovatelka (žalobkyně) proti Aleši Jelínkovi (žalovaný). Okresní soud v Lounech (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 30. 6. 2017 uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelce shora uvedenou částku. Krajský soud rozsudkem ze dne 12. 9. 2018 toto rozhodnutí v meritu věci potvrdil. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 7. 2019 dovolání žalovaného zamítl. 3. Ve věci nicméně rozhodl Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 3379/19 ze dne 6. 3. 2020 tak, že rozsudek krajského a Nejvyššího soudu zrušil pro rozpor s čl. 2 odst. 3 Listiny (zásada autonomie vůle) a čl. 1 odst. 1 Ústavy (zásada pacta sunt servanda). V nálezu nejprve připomněl, že jádro projednávaného případu tkvělo ve výkladu výrazu "zajistí", užitého v ujednání kupní smlouvy, které stanovovalo: "Prodávající (pozn. - stěžovatelka) a kupující (pozn. - žalovaný) se dále dohodli, že prodávající zajistí do 30. 11. 2009 (...) zrušení chráněného ložiskového území č. 18660000 nacházejícího se na některých předmětných nemovitostech. V případě, že nebude tato podmínka smlouvy dodržena, nebude kupující povinen uhradit prodávající třetí splátku kupní ceny ve výši 2.000.000,- Kč (...)." Ústavní soud vycházel při posouzení věci z toho, že je vždy třeba upřednostnit takový výklad smluvních ujednání, který zachovává jejich právní účinky, před výkladem, jenž jim právní účinky upírá. V kontextu posuzovaného případu přitom bylo možné vyložit slovo "zajistí" jakožto výraz z obecného jazyka dvěma způsoby. První z nich zvolily obecné soudy, když dospěly k závěru, že z pohledu stěžovatelky je právně nemožné rozhodnout o zrušení chráněného ložiskového území, pročež příslušnou smluvní podmínku je nutno považovat za nemožnou a nepřihlížet k ní. Druhou interpretační alternativu, jež by více odpovídala principu autonomie vůle smluvních stran a zásadě pacta sunt servanda, však obecné soudy zcela opomenuly. Tato druhá interpretační varianta spočívala v tom, že slovo "zajistit" lze chápat i ve smyslu "obstarat" či "opatřit". Ve vztahu k posuzované věci by to znamenalo, že dle stranami odsouhlaseného smluvního ujednání je na stěžovatelce, aby obstarala zrušení chráněného ložiskového území na prodávaných nemovitostech, jinak žalovaný nebude mít povinnost uhradit třetí splátku kupní ceny ve výši 2 000 000 Kč. Jednalo by se tak o podmínku, jejíž splnění by stěžovatelka zčásti mohla ovlivnit (vyvinutím úsilí směřující k opatření potřebného rozhodnutí správního orgánu) a zčásti by jej ovlivnit či garantovat nemohla (vydání samotného rozhodnutí o zrušení ložiskového území), avšak nikoli o podmínku nemožnou. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že šlo o podmínku řádně sjednanou, přičemž nebyl dán důvod k tomu, aby obecné soudy upřely danému smluvnímu ujednání právní účinky a rozhodly v rozporu s principem autonomie vůle a principem pacta sunt servanda. Navíc Ústavní soud konstatoval, že a) objektivně nebylo vyloučeno, aby správní orgán chráněné ložiskové území zrušil a aby tak učinil ve stranami sjednaném termínu (ostatně žalovaný po koupi pozemku dosáhl jeho zrušení v nepříliš dlouhém časovém rámci), a b) ze spisového materiálu je zřejmé, že stěžovatelka nevyvinula žádnou aktivitu směřující k opatření příslušného správního rozhodnutí o zrušení ložiskového území. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud konstatoval, že bylo porušeno základní právo žalovaného na svobodné jednání a autonomii vůle dle čl. 2 odst. 3 Listiny a princip pacta sunt servanda dle čl. 1 odst. 1 Ústavy. 4. V důsledku přijetí nálezu sp. zn. II. ÚS 3379/19 rozhodoval krajský soud ve věci znovu. Ústavní stížnosti napadeným rozsudkem rozhodl o stěžovatelčině žalobě tak, že ji zamítl (výrok I), uložil jí povinnost nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 100 430 Kč (výrok II), jakož i náklady původního odvolacího řízení ve výši 162 579 Kč, náklady dovolacího řízení ve výši 34 086 Kč a náklady tohoto odvolacího řízení ve výši 62 579 Kč (výrok III). V odůvodnění krajský soud předně uvedl, že v oblasti skutkových zjištění nedošlo k žádné změně a v tomto ohledu nepanují rozpory ani mezi stěžovatelkou a žalovaným. V oblasti právního hodnocení krajský soud vycházel z nosných důvodů nálezu Ústavního soudu. Dospěl proto k závěru, že v kupní smlouvě sjednaná podmínka byla sjednána platně, přičemž jejím obsahem byla povinnost stěžovatelky obstarat zrušení chráněného ložiskového území na prodávaných nemovitostech, jinak žalovaný nebude mít povinnost uhradit třetí splátku kupní ceny ve výši 2 000 000 Kč. Jelikož stěžovatelka nevyvinula žádné úsilí směřující ke splnění této smluvní povinnosti, došlo k naplnění stranami sjednané negativní rozvazovací podmínky. Krajský soud proto konstatoval, že stěžovatelčina žaloba není důvodná, a zamítl ji. Na tomto závěru nemohou dle krajského soudu nic změnit ani nově uplatněná tvrzení stěžovatelky, neboť tato tvrzení byla uplatněna až po koncentraci řízení a po vydání kasačního nálezu Ústavního soudu, jsou nekonzistentní a vnitřně rozporná a nemají oporu v důkazech. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud dle úspěchu ve věci. 5. Nejvyšší soud rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že stěžovatelčino dovolání odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech tohoto dovolacího řízení tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalovanému částku 20 086 Kč (výrok II). Dovolací soud posoudil dovolání v intencích uplatněných dovolacích důvodů spočívajících mj. v tvrzení, že předmětné smluvní ujednání bylo veřejnoprávní smlouvou vtělenou do soukromoprávního závazkového vztahu, pročež možnost autonomie vůle smluvních stran byla výrazně omezena (ergo na posuzovaný případ dle stěžovatelky nedopadají závěry vyslovené v kasačním nálezu sp. zn. II. ÚS 3379/19, jenž byl ve věci vydán). S touto argumentací se však Nejvyšší soud neztotožnil. Zaprvé poukázal na to, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Zadruhé uvedl, že přiléhavá není ani argumentace stran toho, že předmětné ujednání bylo ve skutečnosti veřejnoprávní smlouvou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 81/2015). V případě smluvního vztahu mezi žalovaným a stěžovatelkou nešlo o smlouvu, kterou by se převáděl dobývací prostor jako ve věci sp. zn. 22 Cdo 81/2015, nýbrž pouze o závazek zajistit zrušení chráněného ložiskového území, jenž vyplýval ze soukromoprávního vztahu. 6. V ústavní stížnosti stěžovatelka znovu opakuje, že předmětné smluvní ujednání považuje za veřejnoprávní smlouvu vtělenou do soukromoprávního závazkového vztahu. Má za to, že obecné soudy pochybily, pokud tuto skutečnost nezohlednily a nedospěly k závěru, že nosné důvody nálezu sp. zn. II. ÚS 3379/19 na věc nedopadají, neboť v oblasti veřejnoprávních smluv se princip autonomie vůle uplatní pouze v omezeném rozsahu. Toto tvrzené pochybení obecných soudů dle názoru stěžovatelky zakládá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů a porušuje její základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny. Stěžovatelka proto navrhuje zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu. 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). 8. Jedná se však o