II.ÚS 1907/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1907/22 ze dne 1. 11. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Lukáše Jíchy, soudního exekutora Exekutorského úřadu Přerov, se sídlem Komenského 38, Přerov, zastoupeného JUDr. Antonínem Blažkem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 329, Uherské Hradiště, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. května 2022 č. j. 26 Co 31/2022, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Návrhem na zahájení řízení ze dne 15. července 2022 brojil stěžovatel proti shora uvedeného soudnímu rozhodnutí s tím, že jím mělo být, mimo jiné, porušeno jemu ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, a domáhal se jeho zrušení postupem dle ust. § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 2. Průběh řízení předcházejícího ústavní stížnosti a obsah napadeného rozhodnutí jsou stěžovateli dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které v rámci vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V řízení o ústavní stížnosti není zapotřebí veškerá jednotlivá tvrzení stěžovatelů znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a případně z nich vyvozovat vlastní závěry. 3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "odvolací soud") došlo ke změně nákladových výroků (tj. výroků II. až V.) usnesení o zastavení exekuce, jež vydal stěžovatel dne 27. října 2021 pod č. j. 203 Ex 63717/11-90. V důsledku jednoho ze změněných nákladových výroků byla stěžovateli uložena povinnost vrátit vedlejší účastnici - Štěpánce Ratkovské v postavení povinné - částku 18 020 Kč, a to do tří dnů od právní moci napadeného usnesení. Ačkoli ústavní stížnost dle jejího petitu formálně směřuje proti všem výrokům napadeného usnesení, když stěžovatel navrhuje zrušení napadeného usnesení jako celku, týká se stěžovatelova argumentace právě jen výše uvedeného výroku, který byl ostatně jako jediný Krajským soudem v Brně změněn k jeho tíži (zbylé výroky se stěžovatele buď netýkají, nebo byly změněny v jeho prospěch). Podstata věci spočívá v tom, že na návrh vedlejší účastnice byla v listopadu 2021 zastavena proti ní od ledna 2012 vedená exekuce, a to z důvodu neplatné rozhodčí doložky (exekučním titulem byl rozhodčí nález). Danou exekuci stěžovatel převzal v roce 2016 po předchozím pověřeném soudním exekutorovi JUDr. Tomáši Vránovi (dále jen "předchozí exekutor"). Ačkoli si předchozí exekutor ponechal z jím vymoženého plnění na úhradu nákladů exekuce částku 8 891 Kč (což bylo nesporné) a stěžovatel si následně z téhož důvodu ponechal toliko částku 9 129 Kč, uložil odvolací soud stěžovateli postupem dle § 271 o. s. ř. vrátit povinné celou částku 18 020 Kč - tj. v součtu sumu, kterou si z daného titulu ponechali oba exekutoři. Odvolací soud k tomuto závěru stručně argumentoval především tím, že při rozhodování o této složce nákladů exekuce nelze přihlížet k tomu, kterou částku si ten který exekutor činný v dané exekuci ve skutečnosti ponechal, přičemž předchozí exekutor se již řízení ani nijak neúčastní. 4. Stěžovatel proti danému závěru odvolacího soudu brojí rozsáhlou argumentací navázanou na ochranu legitimního očekávání, ochranu vlastnického práva (práva vlastnit majetek) a zásady spravedlivého procesu. V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně rozebírá obsah a dopady zákonného pojmosloví týkajícího se exekutorských úřadů a způsobu jejich obsazování s tím, že odvolací soud měl při svém rozhodování svévolně a extrémně vybočit z obvyklých výkladových a aplikačních pravidel právních norem, což vyústilo až do údajné neústavnosti napadeného usnesení, resp. napadeného výroku. Nadto stěžovatel odvolacímu soudu vytýká, že se při svém rozhodování nevypořádal se všemi argumenty a námitkami stěžovatelem předloženými. V dalších pasážích stížnosti stěžovatel odkazuje na početné judikáty obecných soudů, které se k dané problematice mají vztahovat s tím, že dává do kontrastu rozhodování obecných soudů v exekučních věcech, v nichž jsou řešeny otázky nákladů exekucí, s rozhodováním obecných soudů v civilních sporech o vydání bezdůvodného obohacení. Toto rozhodování označuje stěžovatel za nekonzistentní a domáhá se (při nepřípustnosti dovolacího přezkumu nákladových výroků soudních rozhodnutí) jejího sjednocení Ústavním soudem. 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost splňuje zákonné podmínky pro její projednání, neboť byla podána v zákonné lhůtě oprávněným stěžovatelem, jež byl v rozsahu, v němž bylo napadeným usnesením rozhodnuto o nákladech řízení, jeho účastníkem, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je rovněž řádně zastoupen advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovateli zákon již další prostředky k ochraně práva neposkytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). 6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadeným rozhodnutím, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to z důvodu její bagatelnosti. 7. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a řízení před Ústavním soudem není pokračováním řízení před obecnými soudy, nýbrž zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod zaručených mu ústavním pořádkem. Rozhodovací činnost Ústavního soudu neslouží sjednocování judikatury obecných soudů - tento závěr Ústavní soud konstatuje opakovaně. Vedle hlavních systémových důvodů (struktura justiční soustavy, koncepce institutu dovolání či působnost Nejvyššího soudu) pro něj svědčí i skutečnost, že Ústavnímu soudu až na naprosté výjimky nepřísluší revidovat výklad podústavního práva provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci, a to dokonce ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy [k tomu srov. např. nález ze dne 21. května 2008 sp. zn. I. ÚS 1056/07 (N 94/49 SbNU 409, nález ze dne 3. května 2006 sp. zn. I. ÚS 351/05 (N 94/41 SbNU 253), nebo nález ze dne 21. března 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05 (N 65/40 SbNU 647); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. 8. Skutečná hodnota sporu (tj. část plnění, o němž bylo odvolacím soudem rozhodnuto v rozporovaném výroku, vůči němuž stěžovatel brojí), dosahuje částky 8 891 Kč a činí proto věc z kvantitativního hlediska věcí bagatelní. Již z tohoto důvodu by meritorní přezkum a případný kasační zásah Ústavního soudu byl opodstatněn jen při extrémním rozhodnutí odvolacího soudu přivozujícího (posuzováno kvalitativně) zřetelný zásah do ústavně garantovaných základních práv a svobod stěžovatele [k problematice bagatelních sporů a rozlišování tzv. kvantitativních a kvalitativních hledisek viz např. nález ze dne 19. ledna 2016 sp. zn. III. ÚS 2018/15 (N 11/80 SbNU 139)]. Jinými slovy řečeno by při zohlednění kvalitativního hlediska věci muselo dojít k situaci, kdy se napadené rozhodnutí jeho intenzitou a účinky dotýká samotné podstaty a smyslu některého z ústavně garantovaných práv. 9. V poměrech projednávané věci má Ústavní soud za to, že potřebný kvalitativní aspekt věci naplněn není. Samotný fakt, že se věc týkala povinnosti stěžovatele zaplatit peněžitou částku vedlejší účastnici, a to za podmínek, které dle názoru stěžovatele představovaly zásah do jeho práva na vlastnictví majetku, k naplnění kvalitativního kritéria nepostačuje. Ostatně naprostá většina bagatelních věcí (v podstatě z definice) bývá buď v samotném meritu věci drobným majetkovým sporem, nebo se týká jednotlivého výroku (např. právě nákladového), jež zakládá povinnost účastníka řízení zaplatit jinému účastníku peněžité plnění. Stěžovatel si byl bagatelnosti věci při sepisu ústavní stížnosti očividně vědom a tento nedostatek se snažil překlenout argumentem, že ve vztahu k němu obecné soudy rozhodly obdobným způsobem vícekrát, což by (patrně) mělo posílit význam tohoto konkrétního případu a následně přimět Ústavní soud jej věcně projednat. Stěžovatel tvrdí, že "podobným tlakům krajských soudů čelí opakovaně", přičemž v ústavní stížnosti uvedl na podporu tohoto tvrzení šest věcí z let 2016 a 2017, v nichž byla obecnými soudy vydána rozhodnutí vycházejících ze stěžovatelem rozporovaného právního názoru. Tento argument není dle názoru Ústavního soudu u stěžovatele přiléhavý. Daný stav totiž logicky vyplývá z faktu, že stěžovatel vykonává exekutorskou činnost v takovém rozsahu, v jakém ji vykonává. Je notorietou, že jeho exekutorský úřad patří objeme