II.ÚS 1912/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1912/23 ze dne 15. 8. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše B. (jedná se o pseudonym), t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Kuřim, právně zastoupeného Mgr. Janem Heldesem, advokátem se sídlem Husovo náměstí 20, 588 13 Polná, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2023, č. j. 4 Tdo 287/2023-453, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. listopadu 2022, č. j. 8 To 335/2022-407, a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 7. září 2022, č. j. 1 T 39/2020-388, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností se stěžovatel podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že byl stěžovatel napadeným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 7. 9. 2022, č. j. 1 T 39/2020-388, uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (skutek pod bodem 1) výroku) a dále přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ukončeným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku (skutek pod bodem 2) výroku). Za tyto trestné činy a sbíhající se zločin pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 5 písm. c) trestního zákoníku, dílem ukončeného ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byla uložena povinnost nahradit způsobenou škodu zdravotním pojišťovnám. Stěžovatel se proti rozsudku okresního soudu bránil odvoláním, které Krajský soud v Brně napadeným usnesením ze dne 8. 11. 2022, č. j. 8 To 335/2022-407, zamítl jako nedůvodné. Proti usnesení krajského soudu se stěžovatel bránil dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 10. 5. 2023, č. j. 4 Tdo 287/2023-453, odmítl. 3. V předchozí fázi řízení se stěžovatel domáhal ochrany svých ústavně zaručených práv u Ústavního soudu a žádal zrušení odsuzujícího rozsudku okresního soudu a navazujících rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu. Ústavní soud nálezem ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. I. ÚS 1226/21, vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a napadená rozhodnutí zrušil. Svůj kasační zásah odůvodnil zejména tím, že učiněná skutková zjištění se ocitla v extrémním nesouladu s důkazy, o které okresní soud stěžovatelovo odsouzení opřel, čímž došlo k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a v konečném důsledku i k porušení presumpce neviny garantované čl. 40 odst. 2 Listiny. Výhrady Ústavního soudu se týkaly zejména formulace, respektive odůvodnění skutku pod bodem 2). Ústavní soud shledal, že pro popis skutku tak, jak byl uveden v odsuzujícím rozsudku okresního soudu, nejsou ve spisovém materiálu založeny důkazy. Ústavní soud přímo uvedl, že: "Není tedy vůbec zřejmé, na základě čeho okresní soud dospěl k takové verzi skutku, v níž stěžovatel uzavřenou pěstí udeřil do hlavy Antonína B. a Ivana C. (jedná se o pseudonymy) tak, že dotyční v důsledku toho upadli. Jak už bylo řečeno, takový skutkový stav nemá v důkazech, na nichž okresní soud vystavěl odůvodnění svého rozhodnutí, ani minimální oporu." Úkolem okresního soudu v dalším řízení proto bylo doplnit dokazování tak, aby skutek pod bodem 2) obstál. Ačkoli byl stěžovatel odsouzen pro dva samostatné skutky, Ústavní soud přistoupil ke zrušení celého rozsudku okresního soudu. Učinil tak proto, že okresní soud opřel závěr o stěžovatelově vině ve vztahu k prvnímu skutku i o poměření důvěryhodnosti stěžovatele (který svou vinu popíral) na straně jedné a stěžovatelovy bývalé manželky (jejíž výpověď byla pro usvědčení klíčová) na straně druhé. Okresní soud přitom k závěru o "naprosté nespolehlivosti a nedůvěryhodnosti" stěžovatele dospěl i na základě stěžovatelovy výpovědi u druhého skutku, která byla dle okresního soudu v rozporu s výpověďmi svědků. Ústavní soud také zdůraznil, že v případech, kdy existuje omezené množství jiných důkazů, než jsou výpovědi obviněného a poškozeného, je nezbytné, aby soudy obzvlášť důkladně posuzovaly věrohodnost proti sobě stojících výpovědí a přesvědčivě osvětlily, jak tyto výpovědi hodnotily a jaké závěry z nich vyvodily. Okresní soud měl proto v dalším řízení kvalitněji odůvodnit, z jakých skutečností hodnotí výpověď obviněného jako nevěrohodnou, přičemž tento závěr nemohl být založen na trestní minulosti obviněného. Ústavní soud připomněl, že trestní minulost obviněného lze podle judikatury Nejvyššího soudu brát v potaz pouze při úvaze o druhu a výměře trestu. 4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces, a to zejména práva vyplývající z principu rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a principu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. Rovněž má za to, že obecné soudy porušily čl. 90 a 96 odst. 1 Ústavy České republiky. Stěžovatel, shodně jako ve své předchozí ústavní stížnosti, namítá, že napadená rozhodnutí trestních soudů spočívají na nesprávném právním posouzení věci a na nesprávně a neúplně zjištěném skutkovém stavu vycházejícím z rozporných tvrzení svědků. Stěžovatel spatřuje porušení zásady rovnosti účastníků řízení v tom, že okresní soud posoudil jeho výpověď jako nevěrohodnou a výpovědi poškozených a svědků jako věrohodné. Stěžovatel soudům dále vytýká, že na jeho námitky nereagovaly, případně je odmítly "nepřípustně paušalizujícím" způsobem. Rovněž namítá, že soudy na jeho návrh neprovedly znalecké posudky, které by prokázaly věrohodnost jeho a poškozené (ve skutcích pod bodem 1) i 2)). Ve zbývající části své stížnosti stěžovatel opakuje námitky, které již uplatnil v předchozím řízení, a které jsou v zásadě polemikou se skutkovými zjištěními okresního soudu, respektive s právním hodnocením těchto skutkových zjištění. 5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. 6. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 7. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. 8. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, svědčí-li jeho rozhodnutí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Žádná taková kvalifikovaná pochybení však Ústavní soud v napadených rozhodnutí neshledal. 9. Vzhledem k tomu, že v této trestní věci stěžovatele již Ústavní soud jednou rozhodoval a napadená rozhodnutí pro ústavněprávní vady zrušil, soustředil se nyní na to, zda trestní soudy nyní dostály všem požadavkům, které na ně kladl nález