II.ÚS 1924/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1924/23 ze dne 24. 9. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Tomáše Prokopa, advokáta se sídlem Kutnohorská 43, Kolín, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2023, sp. zn. 1 Tmo 5/2023 a sp. zn. 1 Tmo 6/2023 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. března 2023, sp. zn. 4 T 33/2022 a sp. zn. 4 Tm 1/2022, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavnímu soudu byly dne 20. 7. 2023 doručeny dvě ústavní stížnosti téhož stěžovatele, jimiž brojil proti rozhodnutím obecných soudů jimiž bylo rozhodnuto o jeho odměně za poskytnutí právní pomoci poškozeným v trestním řízení. První ústavní stížnost byla evidována pod sp. zn. II. ÚS 1924/23 (směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2023, sp. zn. 1 Tmo 6/2023 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2023, sp. zn. 4 Tm 1/2022-1073) a druhá pak pod sp. zn. I. ÚS 1925/23 (směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2023, sp. zn. 1 Tmo 5/2023 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2023, sp. zn. 4 T 33/2022). Usnesením Pléna Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2023 bylo rozhodnuto o tom, že dojde ke spojení obou ústavních stížností, přičemž nově budou vedeny pod sp. zn. II. ÚS 1924/23. Stěžovatel se předmětnou ústavní stížností domáhal zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzený rozpor s čl. 26, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod. 2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o ÚS. II. 3. Z ústavních stížností stěžovatele se podává, že tento v trestním řízení zastupoval dvě zvlášť zranitelné oběti trestných činů. Po skončení trestní věci stěžovatel vyúčtoval odměnu zmocněnce ve výši 244 639 Kč bez DPH (za zastoupení poškozeného Z.) a 109 284 Kč bez DPH (za zastoupení poškozeného U.). Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2023, sp. zn. 4 Tm 1/2022 bylo rozhodnuto o souhrnné odměně za zastoupení poškozených v částce 111 290 Kč včetně DPH. Po podání stížnosti přiznal Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 26. 5. 2023, sp. zn. 1 Tmo 6/2023 stěžovateli odměnu ve výši 135 689 Kč. Námitky vůči částečnému nepřiznání odměny vznesl stěžovatel v ústavní stížnosti sp. zn. II. ÚS 1924/23. 4. Vzhledem k tomu, že věc jednoho z obviněných byla vyloučena k samostatnému projednání, domáhal se stěžovatel též přiznání odměny zmocněnce ve výši 43 847 Kč bez DPH (za zastoupení poškozeného Z.) a ve výši 20 420 Kč bez DPH (za zastoupení poškozeného U.). Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2023, sp. zn. 4 T 33/2022 bylo rozhodnuto o souhrnné odměně za zastoupení obou poškozených v částce 17 428 Kč včetně DPH a po podání stížnosti mu bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2023, sp. zn. 1 Tmo 5/2023 přiznána odměna ve výši 18 396 Kč. Námitky vůči částečnému nepřiznání odměny vznesl stěžovatel v ústavní stížnosti sp. zn. I. ÚS 1925/23. 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že řádně účtoval jen ty úkony právní pomoci, které lze podřadit pod § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Stěžovatel též důsledně aplikoval § 12 odst. 4 advokátního tarifu a u úkonů poskytovaných souběžně oběma klientům provedl korekci o 20%. Obecné soudy však provedly korekci úkonů, kdy zcela bez opory v ustanovení advokátního tarifu určily, že některé úkony, týkajícího se přímo adhezního řízení, budou počítat podle § 10 odst. 5 advokátního tarifu, ale další úkony toliko dle § 9 odst. 1 citovaného předpisu. Stěžovatel namítá, že advokátní tarif neumožňuje jakoukoliv kategorizaci úkonů. Všechny případy, ať již civilní či trestní, se posuzují výhradně dle kategorie uváděné v § 8-10. V projednávané věci musí být tarifní hodnota všech úkonů počítána podle § 10 odst. 5 advokátního tarifu. Advokátní tarif a ani trestní řád neumožňují třídění úkonů pod různé kategorie a ty pak podřazovat pod různé tarifní hodnoty. Postup obecných soudů považuje stěžovatel za svévolný. Zájmem poškozených nebylo jen vymožení náhrady nemajetkové újmy, ale komplexní právní ochrana v rámci celého případu. Takovou ochranu by však nebylo možno realizovat, pokud by stěžovatel zajistil jen účast u tzv. úkonů adhezního řízení a nechal poškozené takřka napospas osudu. Pokud by nedošlo k odsouzení pachatelů, tak přirozeně nedojde ani k pozitivnímu výsledku v adhezním řízení. Z toho důvodu trestní řád umožňuje poškozeným podílet se na dokazování. 6. Podle náhledu stěžovatele obecné soudy prakticky odmítly hradit jakékoliv společné úkony a tyto počítají pouze jednou, a to navíc snížené o 20%. Obecné soudy tak fakticky trestají stěžovatele za zastoupení dvou osob tím, že mu sníží odměnu. Podle náhledu stěžovatele nemají obecné soudy právo vykládat ustanovení § 12 odst. 4 jinak, než jak vyplývá z právního předpisu. Smysl a účel společného úkonu spočívá právě v tom, že je za více osob činěno totéž, a právě z toho důvodu je odměna redukována o 20%. V souvislosti s uvedeným se stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3152/21. Dále stěžovatel nesouhlasí s tím, že obecné soudy provedly komparaci odměny stěžovatele s odměnou pachatelům ustanoveným obhájců. Z žádného právního předpisu takový postup nevyplývá. Přitom stěžovatel na rozdíl od obhájců pachatelů trestné činnosti poskytoval právní pomoc pro dvě osoby. Stěžovatel uvedl výčet hodin, které s poskytováním právní pomoci strávil, přičemž pokud by mu na začátku případu byla známa výše odměny, tak by ji z ekonomických důvodů nemohl akceptovat. Současně stěžovatel poukázal na roztříštěnost soudní praxe v posuzování odměn zmocněnců či opatrovníků v trestních kauzách, přičemž v civilních věcech tento problém nevzniká. Stěžovatel jako zmocněnec nemá jistotu, za jakou odměnu bude právní pomoc poskytovat a nemůže se tak rozhodnout, zda práci za určitou odměnu přijme či nikoliv. III. 7. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že spor o náhradu nákladů řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. V řízení o ústavních stížnostech proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, zejména pak v adhezním řízení, je Ústavní soud maximálně zdrženlivý, a to i právě s ohledem na tu skutečnost, že má být poskytována náhrada nákladů toliko účelně vynaložených. I přes široký prostor pro úvahu, který zákon v tomto směru soudům poskytuje a který v sobě skrývá nebezpečí nejednotnosti posuzování otázky nákladů řízení v judikatuře obecných soudů, zde nicméně zůstává zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá jak zákonu, tak i učiněným skutkovým zjištěním [srov. např. nález ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767) či nález ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 1255/18 (N 203/103 SbNU 39)]. Ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se tak Ústavní soud uchyluje pouze výjimečně, například zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti nebo zasažení jiného základního práva [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) či usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2135/12]. 8. Stěžovatel vytýká obecným soudům především tu skutečnost, že při výpočtu jeho odměny za zastupování dvou poškozených v trestním řízení se odchýlily od dikce ustanovení advokátního tarifu, neboť odměnu považovaly za nepřiměřeně vysokou. K uvedené problematice se již Ústavní soud vyjadřoval. Z jeho judikatury vyplývá, že takový postup je za určitých okolností přípustný, je-li obecnými soudy řádně a dostatečně zdůvodněn. Jakkoliv při stanovení výše přiznaných nákladů je primárně hodnocena účelnost jednotlivých úkonů, je také povinností obecných soudů posoudit přiměřenost výše sazby za úkon právní služby a přiměřenost celkové částky náhrady nákladů vůči celkové částce nemajetkové újmy. V případě, že shledá celkovou výši nákladů s ohledem na konkrétní okolnosti a případný dopad na odsouzeného nepřiměřenou, může použít zmíněného korektivu snižujícího částku odměny [srov. např. nález ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 1255/18 (N 203/103 SbNU 39), bod 37 až 38, a dále usnesení ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. II. ÚS 4103/18, bod 24, ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 1404/18, bod 10 až 12, nebo usnesení ze dne 9. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 1266/18, bod 12]. 9. V projednávané věci stanovil vrchní soud sazbu odměny za jeden úkon obhájce částkou 3100 Kč, přičemž vyšel z § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, podle něhož, se za tarifní hodnotu považuje částka 50 000 Kč. Jedná se přitom o v minulosti již Ústavním soudem akceptovaný postup, kdy Ústavní soud považoval za logické, aby se v rámci sjednocení justiční praxe i v trestním řízení postupoval