II.ÚS 1931/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1931/22 ze dne 25. 9. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnost J. H., zastoupeného JUDr. Petrem Topinkou, advokátem se sídlem Spálená 29, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2021, sp. zn. 3 Tdo 958/2021, takto: Ústavní stížnosti se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu uvedeného v záhlaví. Návrh odůvodňuje tím, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Ústavní soud si ze spisu soudu prvního stupně vyžádal kopie rozhodnutí, která napadenému usnesení předcházela. Z nich a z ústavní stížnosti zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 1 T 23/2009, byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím trestným činem lichvy podle § 253 odst. 1 alinea (pozn. ve výroku blíže nespecifikovaná), odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zák."). Protiprávní jednání, kterého se stěžovatel dopustil, soud popsal ve skutkové větě rozsudku. Zkráceně řečeno protiprávní jednání spočívalo v tom, že stěžovatel uzavíral smlouvy o úvěrech zajištěných zástavním právem k nemovitosti ve vlastnictví dlužníků, jejichž hodnota několikanásobně převyšovala hodnotu úvěru. Při uzavírání jednostranně znevýhodňujících smluv s rozhodčími doložkami využíval tísně a nezkušenosti, při jakémkoli porušení smlouvy vypovídal a pohledávky vymáhal prostřednictvím nedobrovolných dražeb. Jednotlivé útoky vůči konkrétním poškozeným jsou podrobně popsány v bodech 1) - 46) skutkové věty odsuzujícího rozsudku. Tímto jednáním způsobil poškozeným škodu v celkovém rozsahu nejméně 29 284 456 Kč. 3. Za toto jednání soud stěžovatele odsoudil podle § 253 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl v souladu s § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 1 T 23/2009, podal stěžovatel odvolání do výroku o vině i trestu. Odvolání v neprospěch stěžovatele podala státní zástupkyně, a to do výroku o trestu. 5. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 4. 2021, sp. zn. 61 To 92/2021, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek pouze ve výroku o trestu. Při nezměněném výroku o vině soud znovu rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. ř. a podle § 253 odst. 2 tr. zák. tak, že stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle § 60a odst. 1 tr. zák. za splnění podmínek § 58 odst. 1 tr. zák. a § 60a odst. 2 tr. zák. odložil na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu. Podle § 60a odst. 3 tr. zák. soud stěžovateli uložil přiměřenou povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. soud stěžovateli uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu vykonávat práci v oblasti, jejímž předmětem je poskytování finančních služeb vykonávaných na základě oprávnění podle zákona č. 455/1999 Sb. nebo zvláštních zákonů upravujících podmínky podnikání na finančních trzích, a to na dobu osmi let. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání stěžovatele soud podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. 6. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. II. 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl porušení zásady ne bis in idem (ne dvakrát o tomtéž), resp. prolomení překážky rei iudicatae (překážky věci pravomocně rozhodnuté). Stěžovatel se domnívá, že Nejvyšší soud nesprávně vyložil a aplikoval § 37a a § 89 odst. 3 tr. zák. a s nimi souvisejících ustanovení § 11 odst. 1 písm. h) a odst. 3 (dříve odst. 2) a § 12 odst. 12 tr. ř. Stěžovatel uvedl, že v souvislosti s uzavíráním úvěrových smluv mezi dlužníky a obchodní společností, za níž stěžovatel při uzavírání smluv jednal, probíhala dvě trestní řízení. První bylo vedeno Obvodním soudem pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 23/2009 pro pokračující trestný čin lichvy dle § 253 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 tr. zák. Druhé probíhalo u téhož soudu pod sp. zn. 5 T 35/2010 rovněž pro pokračující trestný čin lichvy dle § 253 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 tr. zák. Obsah i mechanismus uzavírání smluv byl ve všech případech totožný. Důvod rozdělení řízení na dvě linie stěžovateli není znám. 8. Druhé řízení vedené pod sp. zn. 5 T 35/2010 pro 14 dílčích útoků pokračujícího trestného činu skončilo tak, že stěžovatel byl pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 5. 2010 obžaloby zproštěn podle § 226 písm. b) tr. ř., neboť skutek nebyl kvalifikován jako trestný čin. V odůvodnění soud uvedl, že u žádného poškozeného nelze dospět k závěru o rozumové slabosti nebo takové míře nezkušenosti či stavu tísně, které předpokládá ustanovení § 253 odst. 1 tr. zák. 9. První (starší) trestní řízení vedené pod sp. zn. 1 T 23/2009, v němž bylo vydané nyní napadené usnesení, bylo vedeno pro 46 dílčích útoků. V tomto řízení byl stěžovatel opakovaně obžaloby zproštěn, ale Městský soud v Praze opakovaně tyto rozsudky rušil a věc vracel nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Nakonec soud vázán právním názorem odvolacího soudu vydal odsuzující rozsudek, jak je uvedeno výše. 10. Obecné soudy považovaly všechny dílčí útoky v rozdělených trestních řízeních za pokračování v jednom trestném činu ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák. V jednom řízení stěžovatele soud ve vztahu ke všem poškozeným obžaloby zprostil. Ve druhém řízení soudy shledaly naplnění stavu tísně již tím, že se poškození obraceli s žádostí o půjčku na nebankovní sektor, kde je úročení podstatně vyšší. 11. Nejvyšší soud k námitkám stěžovatele ohledně překážky věci rozsouzené s poukazem na pravomocné zproštění obžaloby uvedl, že se nynější řízení vedlo o jiném skutku, jehož dílčí útoky směřovaly vůči odlišným poškozeným. Překážka věci rozsouzené podle něj proto není dána. 12. Stěžovatel znovu zdůrazňuje, že dílčí útoky pokračujícího trestného činu se v obou větvích trestního řízení ničím nelišily. Odlišné právní posouzení téhož skutkového stavu stěžovatel považuje za porušení zásady ne bis in idem. Dodává, že pokud by řízení probíhalo vcelku, soud by jej zprostil obžaloby jako celku. 13. Stěžovatel připomíná, že po celou dobu trestního stíhání nalézací soud jednání stěžovatele kvalifikoval převážně jako palichva. Odvolací soud jej kvalifikoval i jako lichva, aniž by však došlo k překvalifikaci. Takový postup však podle názoru stěžovatele představuje porušení práva na obhajobu. III. 14. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 15. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. 16. Z hlediska ústavněprávního lze konstatovat, že obecné soudy ohledně spáchání výše citovaného trestného činu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Stěžovatel ostatně rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího ústavní stížností nenapadá. 17. Námitku vztahující se k nepřípustnosti trestního stíhání z důvodu překážky rei iudicatae ve smyslu § 11 odst. 1 písm. h) a m) tr. ř., stěžovatel uplatnil v dovolání, když uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud podrobně ozřejmil, proč v jeho případě nebylo možno trestní stíhání z tohoto důvodu zastavit (srov. str. 7 - 11 napadeného usnesení dovolacího soudu). Je třeba poukázat na skutečnost, že stěžovatel byl odsouzen za pokračující delikt, který se ze své podstaty nevyčerpává jednotlivými dílčími útoky. V rozporu s touto zásadou není ani ustanovení § 11 odst. 2 tr. ř. ve znění novely trestního řádu