II.ÚS 1943/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1943/23 ze dne 17. 8. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) A. A. F., 2) A. A., 3) H. F. a 4) nezl. H. F., všech zastoupených JUDr. et Bc. Marošem Matiaškem, LL. M., advokátem, sídlem Mánesova 1175/48, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2023 č. j. 30 Cdo 497/2023-320, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Ústavnímu soudu byl dne 23. 7. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Stěžovatelé se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 7 domáhali náhrady újmy způsobené nezákonným zbavením osobní svobody a nesprávným úředním postupem státních orgánů České republiky. Obvodní soud rozsudkem ze dne 8. 3. 2022, č. j. 10 C 291/2016-257, stěžovatelům 1) a 2) přiznal odškodnění za nezákonné zajištění ve výši 28 000 Kč pro každého a zbytek nároků zamítnul. Odvolací Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 9. 2022 č. j. 19 Co 247/2022-297, prvoinstanční rozhodnutí v části potvrdil, v části změnil tak, že umístění stěžovatelů 3) a 4) v zařízení pro zajištění cizinců bylo nesprávným úředním postupem porušujícím jejich právo na osobní svobodu a rodinný život. Rozhodnutí městského soudu stěžovatelé napadli dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 5. 2023 č. j. 30 Cdo 497/2023-320, stěžovatele vyzval, aby do 15 dnů od doručení každý z nich zaplatil soudní poplatek ve výši 14 000 Kč s odkazem na položku 23 bodu 1 písm. d) Sazebníku soudních poplatků, jinak bude dovolací řízení zastaveno. Dne 17. 7. 2023 stěžovatelé podali žádost o osvobození od soudních poplatků, o které v době podání ústavní stížnosti nebylo rozhodnuto. Stěžovatelé se domnívají, že usnesením dovolacího soudu byla porušena jejich práva garantovaná v čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 3, čl. 5 odst. 5, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 14 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání a čl. 37 Úmluvy o právech dítěte. Jsou přesvědčeni, že dovolání podané v řízení o žalobě proti státu na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci podle zákona č. 82/1998 Sb. poplatkové povinnosti nepodléhá. Výše poplatku byla navíc určena nesprávně. III. Ústavní stížnost je nepřípustná. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity plyne již z čl. 4 Ústavy České republiky, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu; konkrétně je pak vyjádřen v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Za nepřípustnou je nutno považovat i nyní projednávanou ústavní stížnost proti usnesení obsahujícímu pouze výzvu k zaplacení soudního poplatku. Otázkou přípustnosti ústavní stížnosti proti tomuto typu usnesení se totiž Ústavní soud zabýval mj. ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 ze dne 23. 4. 2013. V tomto stanovisku Ústavní soud konstatoval, že: "ústavní stížnost proti usnesení soudu, kterým byl účastník řízení podle § 9 odst. 1 zákona České národní rady č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, vyzván k zaplacení poplatku za řízení, splatného podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti, je podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nepřípustná." Ústavní soud v tomto stanovisku dále konstatoval, že případné nesprávné určení výše poplatku ve výzvě podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích samo o sobě není způsobilé bezprostředně přivodit zásah do základních práv a svobod poplatníka. Takovýto důsledek by bylo možné přičíst až usnesení, kterým se zastavuje řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Z usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 2242/20, je zřejmé, že uvedené závěry se uplatní i v případě, kdy stěžovatel namítá, že poplatková povinnost vůbec nevznikla. V nynějším případě Ústavní soud neshledal žádný důvod k odlišnému rozhodnutí (v ústavní stížnosti ostatně ani není tvrzen). Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, předložený návrh odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. srpna 2023 Tomáš Lichovník v. r. soudce zpravodaj