II.ÚS 197/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 197/24 ze dne 17. 4. 2024 N 73/123 SbNU 299 Rozhodování o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele A. M., t. č. ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha Pankrác, zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Západní 449, Chýně, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2023 č. j. 3 To 81/2023-53 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2023 č. j. 49 T 10/2016-4, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto: I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2023 č. j. 3 To 81/2023-53 a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2023 č. j. 49 T 10/2016-4 bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2023 č. j. 3 To 81/2023-53 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2023 č. j. 49 T 10/2016-4 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 1, 4, čl. 6 odst. 1, čl. 7 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2, 3, čl. 6 odst. 1 a čl. 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 19. 7. 2018 sp. zn. 49 T 10/2016 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 13. 12. 2019 sp. zn. 3 To 22/2019 odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře osmi let, jehož výkon mu byl již sedmkrát odložen ze zdravotních důvodů podle § 322 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Naposledy tak bylo učiněno usnesením městského soudu ze dne 4. 7. 2023 sp. zn. 49 T 10/2016, kterým byl stěžovateli odložen výkon trestu odnětí svobody do 28. 10. 2023. Podáním doručeným soudu dne 3. 5. 2023 požádal stěžovatel o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody z důvodu nevyléčitelné a životu nebezpečné nemoci. Městský soud usnesením ze dne 10. 5. 2023 sp. zn. 49 T 10/2016 upustil od výkonu uloženého trestu odnětí svobody. Toto usnesení ke stížnosti příslušného státního zástupce vrchní soud usnesením ze dne 12. 6. 2023 sp. zn. 3 To 33/2023 zrušil a vrátil věc městskému soudu k novému projednání. 3. Městský soud si na základě pokynu vrchního soudu vyžádal stanovisko Vězeňské služby České republiky, Generální ředitelství Praha, Odboru zdravotnické služby (dále i jen "Vězeňské služby ČR" nebo "VS ČR"), zda mohou a jsou schopni stěžovateli poskytnout vhodnou zdravotnickou péči. Po kladné odpovědi ze strany Vězeňské služby ČR a po zjištění, že veškeré potřebné zdravotní vyšetření a úkony je věznice schopna zajistit, městský soud žádost stěžovatele o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody v záhlaví specifikovaným usnesením zamítl. 4. Stížnost stěžovatele proti posledně zmíněnému usnesení městského soudu vrchní soud napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Po přezkoumání věci konstatoval, že podle vyžádaného stanoviska Vězeňské služby ČR byl stěžovatel jednoznačně schopen nastoupit do výkonu trestu odnětí svobody, a současně nedal stěžovateli za pravdu v tom jeho mínění, že povinností městského soudu bylo nařídit ve věci veřejné zasedání. K tomu zdůraznil, že v případě rozhodování o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody podle § 327 odst. 3 trestního řádu zákon povinnost rozhodovat ve veřejném zasedání výslovně nestanoví, přičemž městský soud důvodně dospěl k závěru, že v dané věci není nařízení veřejného zasedání účelné. II. Argumentace stěžovatele 5. Po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že rozhodující soudy pominuly aktuální lékařské zprávy a vycházely pouze ze sdělení Vězeňské služby ČR, ze kterého dovodily, že je schopen výkonu trestu, že netrpí žádnou závažnou (nevyléčitelnou) nemocí a že mu ve výkonu trestu bude poskytnuta potřebná lékařská péče. Namítá, že ve věci mělo být nařízeno veřejné zasedání a že uvedené stanovisko Vězeňské služby ČR mu bylo doručeno až na jeho vyžádání dne 6. 10. 2023, tedy až po rozhodnutí městského soudu, a že mu tak bylo upřeno jeho právo na obhajobu, neboť námitky vůči postoji Vězeňské služby ČR mohl uplatnit až ve stížnosti proti usnesení městského soudu. Městský soud podle něj vůbec neuvažoval o veřejném projednání věci, a nerespektoval tak dosavadní judikaturu Ústavního soudu - nález ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 2307/15 (N 203/79 SbNU 305; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). 6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na údajnou svévoli soudů při hodnocení důkazů s tím, že pouze na základě stanoviska Vězeňské služby ČR vyslovily závěr o jeho zdravotním stavu, který je v příkrém rozporu s lékařskými zprávami a závěry vypracovaného znaleckého posudku. Poukazuje na to, že stanovisko Vězeňské služby ČR vypracovaly osoby bez lékařského vzdělání a že je v něm řada chyb a nepřesností. Je přesvědčen, že jde o tendenční zprávu, která dezinterpretuje předložené lékařské zprávy a zpochybňuje odborné závěry lékařských kapacit. Takový postup je podle stěžovatele neakceptovatelný a vede k přímému ohrožení jeho života. Má za to, že mělo být přihlédnuto k lékařským zprávám prof. MUDr. Věry Adámkové, CSc., a MUDr. Zdeňka Matějovského, CSc., z nichž jednoznačně vyplývá, že trpí nevyléčitelným životu nebezpečným onemocněním. Dodává, že jeho zdravotní stav se v důsledku péče vězeňské služby, resp. v důsledku neposkytnutí potřebné lékařské péče zhoršuje. III. Vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení 7. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení a vedlejší účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. 8. Vrchní soud ani městský soud se ve stanovené lhůtě k věci nevyjádřily. 9. Vrchní státní zastupitelství se vzdalo postavení vedlejšího účastníka, Ústavní soud proto s ním jako s vedlejším účastníkem dále nejednal. 10. Městské státní zastupitelství nevyužilo možnosti vyjádřit se k ústavní stížnosti, čímž nastoupila domněnka, že se vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení. Ústavní soud proto s ním jako s vedlejším účastníkem dále nejednal. 11. Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků řízení ani vedlejších účastníků řízení se k věci nevyjádřil, byla replika stěžovatele bezpředmětná. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 13. Ústavní soud ustáleně judikuje, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 14. Po posouzení věci Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost stěžovatele je důvodná, neboť napadeným rozhodnutím došlo k poruš