II.ÚS 1995/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 1995/23 ze dne 15. 8. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou, se sídlem Platnéřská 191/4, Praha 1, zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem Kaprova 40/12, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2023, č. j. 28 Cdo 839/2023-588, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2022, č. j. 54 Co 102/2022-555, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, ve spojení s čl. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy. 3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 27. 8. 2021, č. j. 18 C 484/2015-474, zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal postupem podle § 18 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnosti a o změně některých zákonů určení vlastnictví státu vůči pozemkům parc. č. 1774/3 a č.1774/2, vše katastrální území Hloubětín, obec Praha (výrok I.) a dále určil, že Česká republika je vlastnicí pozemků parc. č. 1774/8, č. 263/4, č. 263/3, č. 522/2, č. 254/4, č. 1779/1, č. 1780/1, č. 1780/3 a č. 1782/3, vše katastrální území Hloubětín, obec Praha (výrok II.). 4. K odvolání žalovaných (a Městské části Praha 14, vedlejší účastnice na straně žalovaných) ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který stěžovaným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu změnil ve výroku II. tak, že se zamítá žaloba o určení, že vlastníkem pozemků parc. č. 1774/8, 263/4, 263/3, 522/2, 254/4, 1779/1, 1780/1, 1780/3 a 1782/3 v katastrálním území Hloubětín je Česká republika (výrok I.). Žaloba tak byla zamítnuta v celém rozsahu. 5. Dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. 6. Stěžovatel se závěry Nejvyššího soudu a městského soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž ovšem předkládá obdobnou argumentaci, doplněnou toliko odkazy na příslušná ustanovení ústavního pořádku, kterou uplatnil již v průběhu předchozího řízení. Opětovně tudíž poukazuje na to, že se mu podařilo prokázat, že k rozhodnému datu byly pozemky parc. č. 1779/1, 1780/1, 1780/3 a 1782/3 v katastrálním území Hloubětín trvale užívány státním podnikem Sady, lesy a zahradnictví, a nikoliv obcí nebo jejím právním předchůdcem. Má za to, že v případě těchto pozemků nebyla splněna podmínka faktického hospodaření stanovená v § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."). Stěžovatel je dále toho názoru, že se mu podařilo prokázat, že k přepsání vlastnického práva k pozemkům parc. č. 254/4, 263/4, 263/3, 522/2 a 1774/8 v katastrálním území Hloubětín došlo v rozporu s blokačním § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "zákon o půdě") a § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "zákon č. 92/1991 Sb."). Převod těchto pozemků na hl. město Prahu považuje stěžovatel za absolutně neplatný, z čehož vyvozuje, že tyto pozemky jsou nadále ve vlastnictví státu. 7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, v níž Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, není-li napadené rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. postrádá-li ústavní stížnost odpovídající ústavněprávní dimenzi. 8. Ústavní soud v minulosti též mnohokrát zdůraznil, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - libovůle spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471) ze dne 25. 9. 2007; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na https://nalus.usoud.cz]. 10. Ústavní soud rovněž s ohledem na argumentaci stěžovatele dodává, že - obecně vzato - nepřezkoumává a nepřehodnocuje ani důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy. Do rozhodování obecných soudů v tomto ohledu zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu, resp. v případech extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Respektují-li však obecné soudy kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405) ze dne 23. 3. 2004; nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407) ze dne 20. 9. 2006]. V posuzované věci však Ústavní soud neshledal žádné kvalifikované pochybení ve shora naznačeném smyslu, jež by mohlo být považováno za porušení základních práv stěžovatele. 11. Ústavní soud ve vztahu k předmětu nyní posuzovaného řízení dále připomíná své předchozí závěry (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1697/21 ze dne 16. 8. 2021), z nichž se podává, že v restitučních věcech je povinností obecných soudů interpretovat právní předpisy ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji (ve smyslu zásady in dubio pro restitutionis). Ústavní soud však v uvedeném nálezu současně zdůraznil, že v restitučních věcech je vždy také nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Ani tato okolnost, tj. restituční povaha nyní posuzovaného případu, ovšem nemůže vé