II.ÚS 2005/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2005/22 ze dne 10. 5. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky R. M., zastoupené Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem se sídlem Gočárova třída 504/4, Hradec Králové, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2021, sp. zn. 5 To 166/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2022, č. j. 8 Tdo 148/2022-2069, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhuje Ústavnímu soudu, aby dle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil v záhlaví specifikovaná rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud"), a Nejvyššího soudu, neboť je názoru, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Stěžovatelka byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. 4. 2021, sp. zn. 24 T 22/2020, uznána vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku, které bylo kvalifikováno podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, byla podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo stěžovatelce uloženo, aby během zkušební doby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila, a podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené. 3. Z podnětu odvolání stěžovatelky odvolací soud napadeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že stěžovatelku uznal vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) stěžovatelku odsoudil podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo stěžovatelce uloženo, aby během zkušební doby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila, a podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené. 4. Stěžovatelka podala prostřednictvím svého obhájce dovolání. Nejvyšší soud jej napadeným usnesením podle § 265j tr. ř. zamítl. III. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá, že proces před obecnými soudy nebyl spravedlivý předně proto, že odvolací soud nerespektoval zásadu zákazu reformationis in peius zakotvenou v ustanovení § 259 odst. 3, 4 tr. ř. V této souvislosti uvedla, že odvolací soud upravil skutkovou větu ve výrokové části rozsudku v popisu skutku, aniž by sám znovu provedl podstatné důkazy, čímž jednal v rozporu s ustanovením § 263 odst. 7 tr. ř. a § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. Ve vztahu k porušení zákazu reformationis in peius dále uvedla, že změnou v popisu skutku odvolacím soudem došlo ke zhoršení jejího postavení. V souvislosti s tím došlo podle stěžovatelky rovněž k porušení práva na spravedlivý proces, jelikož popis skutku je v extrémním nesouladu s důkazy založenými v trestním spisu. Přesto, že tuto námitku stěžovatelka uplatnila jako dovolací důvod podle znění trestního řádu po novele provedené zákonem č. 220/2021 účinné od 1. 1. 2022, Nejvyšší soud dovolání nevyhověl. K porušení zákazu reformationis in peius došlo rovněž v souvislosti se stanovením povinnosti k náhradě škody, neboť prvním rozhodnutím v její trestní věci vyhlášené Obvodním soudem pro Prahu 7 byl zprošťující rozsudek, proti kterému podal odvolání pouze státní zástupce, který však odvolání podal pouze do výroku o zproštění, čemuž sice odvolací soud vyhověl, když zrušil napadený rozsudek, ale nezrušil již výrok o náhradě škody, načež soud prvního stupně následně rozhodl tak, že stěžovatelce uložil povinnost nahradit škodu, čímž podle ní došlo rovněž k porušení již shora zmíněného zákazu reformationis in peius. 6. Stěžovatelka dále obecným soudům vytýká, že byla chybně posouzena otázka pokračování trestného činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku, čímž došlo i k nesprávnému stanovení výše škody a k chybné právní kvalifikaci skutku. Rovněž uvedla, že výše škody byla stanovena znaleckým posudkem, což je v rozporu s ustanovením § 137 tr. zákoníku, při uvedení vyplacené hrubé mzdy. Podle názoru stěžovatelky měla být pro výši škody určující tzv. čistá mzda. 7. Stěžovatelka argumentovala rovněž tím, že soudy zcela rezignovaly na potřebu interpretace pojmu "osamělý příslušník bezpečnostních sborů", přičemž sama poukázala na několik možných variant jeho výkladu a uvedla, že je nepřijatelné, aby odvolací soud vykládal daný pojem pouze podle jazykového významu. Dále se nesouhlasně vyjádřila k hodnocení jednotlivých důkazů. Závěrem pak uvedla, že odvolací soud rozhodné skutkové zjištění založil na procesně nepoužitelném důkazu, a to přepisu záznamu o rozhovoru s nezletilými dětmi. IV. Posouzení Ústavním soudem 8. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ. 9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní stížností stěžovatelka uplatňuje námitky, které uplatňovala již v průběhu řízení před obecnými soudy a s nimiž se v zásadě vypořádaly již obecné soudy. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opětovně předkládá tytéž námitky, na něž jí již bylo ze strany obecných soudů odpovězeno, a to způsobem, který se nachází zcela uvnitř mezí ústavnosti. K jednotlivým námitkám pak lze doplnit následující. 10. Stěžovatelka namítá, že skutkový závěr, že nežila osaměle se svými dětmi, není náležitě podložen provedeným dokazováním. Přepis obsahu pohovoru s dětmi je přitom jasným podkladem pro učiněné skutkové zjištění, že stěžovatelka fakticky vedla společnou domácnost s panem B. a její prohlášení o osamělosti neodpovídala skutečnosti. Odvolací soud tento důkaz zhodnotil i v souvislosti s výpovědí svědka B., kterou vyhodnotil jako nevěrohodnou. Otázkou použitelnosti tohoto důkazu se obecné soudy zabývaly a své závěry srozumitelně a logicky vyložily. Ani Ústavní soud nevidí důvod, proč by jako důkaz pro skutkové zjištění nemohl být soudem použit záznam o rozhovoru s dětmi zapsaný pracovnicemi Orgánu sociálně právní ochrany dětí. Obhajoba byla jeho provedení u odvolacího soudu přítomna a mohla k němu uvést své připomínky, na něž soud v odůvodnění reagoval. Takový postup nijak neporušuje právo na spravedlivý proces. Pokud Nejvyšší soud, jak vyplývá z jeho usnesení, neshledal v tomto ani v jiných skutkových zjištěních extrémní rozpor s obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů, nebyl oprávněn (a to ani po novele trestního řádu) do skutkových zjištění nižších soudů zasahovat. 11. Odvolací soud provedení dvou důkazů zopakoval, aby umožnil stěžovatelce při veřejném zasedání realizovat právo na obhajobu a doplnil i dokazování ohledně zpřesnění skutečností, na které stěžovatelka upozornila v odvolání. Skutková zjištění, která naplňují všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, však postupem odvolacího soudu zůstala beze změny. Ohledně žá