II.ÚS 201/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 201/21 ze dne 16. 2. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti Ing. Lumír Hanták, zastoupený JUDr. Markétou Tukinskou, Ph.D., advokátkou se sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 26. listopadu 2020, č. j. 8 As 104/2020 - 23, a Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. června 2020, č. j. 15A 16/2019-85, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozsudků Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem. Podle stěžovatele správní soudy tím, že nevyhověly jeho žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, porušily jeho základní práva zakotvená v článku 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Stěžovatel vlastní několik pozemků, které byly součástí honitby Žiželice. Před krajským soudem stěžovatel požadoval, aby krajský soud žalovanému (Městský úřad Žatec) uložil povinnost obnovit zápis registrace Honebního společenstva Žiželice k datu 1. 3. 2018. Na nich se v posledním roce nekontrolovaně pohybovala zvěř, která žalobci způsobila škodu. Výmazem honebního společenstva došlo podle stěžovatele k zásahu do jeho práv, neboť mu zvěř způsobuje škodu, ale on se nemůže po žádném odpovědném subjektu domáhat její náhrady. Zásah byl nezákonný, protože výmaz nebyl proveden v souladu s § 25 zákona o myslivosti a honební společenstvo nebylo ani zrušeno s likvidací. 3. Skutečnost, že nikdo honitbu nevykoná, stěžovatel zjistil, když se chtěl domáhat náhrady škody dle § 52 a § 55 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti (dále jen "zákon o myslivosti"), ale nevěděl, kdo na jeho pozemcích právo myslivosti vykonává. Obrátil se proto na městský úřad jako orgán státní správy myslivosti, který mu sdělil, že na jeho pozemcích v dané honitbě neprovádí výkon práva myslivosti žádné honební společenstvo, žádný subjekt neprovádí myslivecké obhospodařování dané honitby a k výmazu honebního společenstva došlo dne 1. 3. 2018. 4. Nadto o výmazu nebyl nikdo informován. Honební společenstvo se o výmazu dozvědělo od stěžovatele. Když následně požádalo Honební společenstvo o obnovení zápisu v rejstříku honebních společenstev, žalovaný městský úřad žádosti nevyhověl. V honitbě nikdo nevykonává právo myslivosti, dochází k přemnožení zvěře a neexistuje subjekt odpovídající za způsobenou škodu. 5. V záhlaví specifikovaným rozsudkem krajský soud zamítl zásahovou žalobu se stěžejním argumentem, že namítaný zásah do jeho právní sféry přímo nesouvisí s výmazem honebního společenstva z rejstříku honebních společenstev (všechna rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz, Ústavní soud na ně proto jen ve stručnosti odkazuje). 6. V kasační stížnosti stěžovatel namítal, že zásah do svých subjektivních práv spatřuje v tom, že pozemky přestaly být myslivecky obhospodařovány a nebylo možné dlouhodobě redukovat počty zvěře, v důsledku čehož mu vznikala škoda na plodinách. Jako vlastníkovi pozemku mu svědčí právo rozhodnout v mezích zákona o myslivosti o tom, do jaké honitby budou pozemky patřit. Není proto jeho povinností pouze požádat o přičlenění do jiné honitby, ale může činit i další možné kroky. 7. Nejvyšší správní soud ve svém zamítavém rozsudku kasační stížnosti stěžovatele nevyhověl. Odkázal přitom na stávající judikaturu, z níž vyplývá, že k tomu, aby určitý úkon mohl být pojmově nezákonným zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s., musí představovat individuální úkon veřejné moci, který je přímo namířen proti jednotlivci a přímo zasahuje do jeho subjektivních veřejných práv, což v případě stěžovatele naplněno není. Podmínka přímého zkrácení práv v případě stěžovatele absentuje. 8. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že zásah do svých práv vymezil v souladu s § 82 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (s. ř. s.), a byl tedy oprávněn podat zásahovou žalobu. Po mnoho let byly jeho pozemky obhospodařovány. Ačkoli stěžovatel měl možnost požádat o přičlenění svých pozemků k jiné honitbě, tak takovéhoto postupu také využít nemusel a mohl se domáhat nezákonnosti výmazu honebního společenstva. Jako majiteli pozemků mu svědčí právo rozhodnout v mezích zákona o myslivosti o tom, do jaké honitby budou pozemky patřit, tedy že není jeho povinností pouze požádat o přičlenění do nějaké honitby, ale že může činit i další možné kroky. Zásah do subjektivních práv stěžovatele spočívá v tom, že jeho pozemky přestaly být součástí této honitby, tudíž přestaly být myslivecky obhospodařovány, tedy nebylo možné dlouhodobě zde redukovat počty zvěře, stěžovateli vznikaly škody na plodinách. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by nezákonný výmaz honebního společenstva Žiželice zasáhl pouze do práv tohoto subjektu, když ve skutečnosti zasáhl i do práv všech majitelů pozemků, které přestaly být myslivecky obhospodařovány. 9. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, krajského soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. 10. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. 11. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. 12. Předně Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 13. Jinak řečeno, napadená rozhodnutí Ústavní soud posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody. Není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl. 14. Obsah stěžovatelovi ústavní stížnosti představuje toliko polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16]. Odpovědi na přednesené otázky přitom byly stěžovateli (k podané kasační stížnosti) spolehlivě osvětleny Nejvyšším správním soudem. 15. Podstata právního názoru obecních soudů