II.ÚS 2013/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2013/25 ze dne 30. 7. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele N. A., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 - Krč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2025 č. j. 4 Tdo 173/2025-6227, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. srpna 2024 č. j. 12 To 47/2024-6102 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. ledna 2024 č. j. 9 T 2/2020-5974, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 4 a čl. 90 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ukončeným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že v období od října 2017 nejméně do března 2018 za pomoci dalších jemu blízkých osob opakovaně úmyslně neoprávněně jednal jménem obchodní společnosti X v přímém rozporu s vůlí a bez vědomí jediné jednatelky uvedené společnosti B. A. (nyní Č.), své tehdejší manželky, jež byla ode dne 27. 4. 2011 rovněž jediným společníkem dané společnosti, využívaje a předkládaje při tomto jednání za účelem doložení zdánlivě oprávněného zastupování společnosti písemně vystavenou plnou moc ze dne 18. 2. 2010 udělenou za obchodní společnost X tehdejším jednatelem společnosti V. S., ačkoli mu bylo nejpozději ke dni 9. 6. 2016 známo, že tato plná moc pozbyla platnosti, neboť byla jedinou jednatelkou společnosti B. A. (nyní Č.) odvolána. Konkrétně se pokusil z vlastnictví obchodní společnosti X převést fingovaným prodejem na obchodní společnost Y nemovitý majetek - skladový areál. K úhradě kupní ceny sjednal uzavření dohody o uznání dluhu a závazku ke splacení dluhu ve výši 21 000 000 Kč, v níž jako dlužník vystupovala obchodní společnost X a jako věřitel M. P. Za obchodní společnost X jednal stěžovatel, a to na základě plné moci ze dne 18. 2. 2010, která již ale podle pravomocného rozsudku byla zrušena, a tedy nebyl oprávněn za tuto společnost jednat. Uvedenou pohledávku za obchodní společnost X pak M. P. jako postupitel převedl na obchodní společnost Y. Jednal přitom cíleně s úmyslem se obohatit. 3. Za uvedené jednání a za sbíhající se přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 trestního zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. 2. 2020 sp. zn. 2 T 165/2019, byl stěžovatel odsouzen podle § 209 odst. 5 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců a podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. 2. 2020 sp. zn. 2 T 165/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Dále byl stěžovateli podle § 67 odst. 1 trestního zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku uložen peněžitý trest v celkové výměře 500 000 Kč. Podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byly poškozené B. Č. a obchodní společnost X se svými nároky na úhradu nemajetkové újmy a na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. Daný rozsudek obsahuje rovněž zprošťující části ve vztahu ke skutkům týkajícím se stěžovatele a obviněného V. S. 4. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") shora specifikovaným rozsudkem ohledně stěžovatele zrušil rozsudek krajského soudu ve výroku o uloženém trestu a při nezměněném výroku o vině stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání pěti roků se zařazením do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 trestního zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku byl dále stěžovateli uložen peněžitý trest v celkové výměře 500 000 Kč. 5. Dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení namítá, že jednání popsané ve skutkové větě rozsudku krajského soudu by mohlo být kvalifikováno jako zločin podvodu, kdyby však nebylo známo, že to byl právě on, z jehož iniciativy a za jeho finanční prostředky byla obchodní společnost X pořízena. Znovu uvádí, že byl od počátku vzniku dané společnosti jejím faktickým vlastníkem a ovládal ji, a to i v době, kdy jednateli byli V. S. a poškozená B. Č. Změna nastala v souvislosti s rozpadem manželství s poškozenou, která využila svého formálního práva a zrušila mu dříve udělenou plnou moc, na základě níž mohl mít nad společností kontrolu, čímž ho fakticky zbavila jeho majetku. Problémem je podle něj posouzení zjevné diskrepance mezi tím, kdo je formálně deklarován jako vlastník společnosti a kdo je od počátku pořízení společnosti vnímán legitimně a důvodně jako její jediný společník a jednatel. Nesprávné právní posouzení spatřuje v tom, jak soudy hodnotily jeho pokus vyvést z majetku společnosti nemovitosti v daném kontextu, současně však připouští, že interpretace práva, kterou soudy použily, se nijak nevymyká posuzování obdobných případů. Přesto má za to, že soudy měly přihlédnout, minimálně jde-li o ukládání trestu, k aplikaci § 58 trestního zákoníku. 7. Dále stěžovatel opakovaně poukazuje na to, že obchodní podíl v obchodní společnosti X měl být součástí společného jmění manželů. V souvislosti s tím poukazuje na fakt, že i z učiněných skutkových zjištění je zřejmé, že podíl ve společnosti nemohla poškozená pořídit za vlastní oddělené finanční prostředky a že téměř s jistotou spadá do společného jmění manželů, přičemž o této otázce nebylo dosud v řízení o vypořádání společného jmění manželů rozhodnuto. Poukazuje na diferenci mezi vlastnictvím podílu v obchodní společnosti jako majetkem osobním a majetkem této společnosti a vznáší otázku správnosti takové interpretace vlastnických vztahů. Připouští, že jeho jednání nebylo zcela standardní, zároveň polemizuje s tím, zda má být kvalifikováno jako zločin podvodu. K tomu poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014 sp. zn. 11 Tdo 1406/2013, které se zabývá § 209 odst. 1 trestního zákoníku ve světle problematiky pojmu "cizí majetek" versus "společné jmění manželů". Je toho mínění, že spadal-li by podíl v uvedené společnosti do společného jmění manželů, je otázkou, koho mohl vyvedením nemovitostí ze společnosti fakticky poškodit. 8. Závěrem v ústavní stížnosti stěžovatel dovozuje nepřiměřenost uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody s ohledem na specifika projednávané věci (tj. že byl jediný, kdo se přičinil o získání společnosti i majetku, který vlastnila) a dosud nevypořádanou otázku společného jmění manželů (zda podíl společnosti byl či nebyl součástí společného jmění manželů). Neztotožňuje se se závěrem Nejvyššího soudu, podle něhož pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu nelze podřadit námitky spočívající v tom, že soud při ukládání trestu neaplikoval § 58 trestního zákoníku. Napadená rozhodnutí považuje za nedostatečně odůvodněná, k čemuž odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se práva na spravedlivý proces a požadavků na odůvodnění soudních rozhodnutí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecn