II.ÚS 2026/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2026/24 ze dne 4. 9. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Jiřího Miláčka, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2024 č. j. 21 Cdo 2950/2023-165, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2023 č. j. 62 Co 15/2023-114 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. listopadu 2022 č. j. 10 C 292/2022-72, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a X, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se podanou žalobou domáhal po vedlejší účastnici jako žalované doplacení částky 272 061 Kč s příslušenstvím jako náhrady platu za období od 1. 4. 2020 do 30. 9. 2020 podle § 69 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen "zákoník práce"). 3. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu o zaplacení částky 272 061 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a ve výroku II. uložil stěžovateli povinnost uhradit vedlejší účastnici náklady řízení. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že pracovní poměr stěžovatele byl založen jmenováním na dobu určitou do 31. 5. 2020. Dne 8. 1. 2019 stěžovatel obdržel výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zákoníku práce, kterou úspěšně soudně napadl, a tato byla shledána neplatnou. V říjnu 2021 stěžovatel obdržel od vedlejší účastnice odvolání z funkce a (druhou) výpověď z pracovního poměru, tentokrát podle § 52 písm. c) zákoníku práce. Po právní stránce obvodní soud odkázal na § 69 odst. 1 zákoníku práce a uvedl, že pracovní poměr trval do 31. 5. 2020, když ve smyslu § 73a odst. 3 zákoníku práce zanikl uplynutím doby (§ 48 odst. 2 zákoníku práce). Stěžovatel má nárok na náhradu platu do skončení pracovního poměru, tedy do dne 31. 5. 2020. V průběhu řízení před obvodním soudem vyšlo najevo, že náhrada platu za měsíce duben a květen 2020 byla již stěžovateli před podáním žaloby uhrazena. Pokud se týká odvolání z funkce a výpovědi ze dne 14. 10. 2021, tyto úkony nemají právní účinky, jelikož pracovní poměr mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí již v té době neexistoval, proto stěžovateli náhrada platu za měsíce červen 2020 až září 2020 nenáleží. 4. Proti rozsudku obvodního soudu, konkrétně proti výroku I. o věci samé v rozsahu částky 202 765 Kč s příslušenstvím, podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek obvodního soudu ve výroku I. v rozsahu částky 202 765 Kč s příslušenstvím a ve výroku II. potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud shodně s obvodním soudem odkázal na § 73a odst. 3 zákoníku práce, podle kterého platí, že byl-li pracovní poměr vedoucího zaměstnance jmenováním založen nebo změněn na dobu určitou, neskončí-li jeho pracovní poměr dříve, skončí uplynutím doby (§ 48 odst. 2 zákoníku práce). V předmětné věci bylo prokázáno, že stěžovatel byl jmenován do pozice vedoucího oddělení provozu a údržby na dobu určitou, a to do 31. 5. 2020. Stěžovatelův pracovní poměr v souladu s § 73a odst. 3 zákoníku práce zanikl dnem 31. 5. 2020. Městský soud nepřisvědčil tvrzení stěžovatele o tzv. transformaci pracovního poměru na dobu neurčitou ve smyslu § 65 odst. 2 zákoníku práce, když uvedené nemá oporu v provedeném dokazování. Městský soud dále poukázal na § 65 odst. 2 zákoníku práce, podle kterého pokračuje-li zaměstnanec po uplynutí sjednané doby (§ 48 odst. 2 zákoníku práce) s vědomím zaměstnavatele dále v konání prací, platí, že jde o pracovní poměr na dobu neurčitou. Konáním prací podle § 65 odst. 2 zákoníku práce se rozumí výkon nejen dosavadní práce zaměstnance pro zaměstnavatele, ale i jiné práce, než kterou dosud zaměstnanec vykonával, popř. též práce jiného druhu, než které měl konat podle pracovní smlouvy nebo jmenování na vedoucí pracovní místo. Vždy ale musí jít o skutečný (faktický) výkon práce. Je-li pracovní závazek suspendován pro dočasnou pracovní neschopnost zaměstnance, nejde o pokračování v konání prací (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2017 sp. zn. 21 Cdo 4683/2017). Proto městský soud shledal nevýznamným tvrzení stěžovatele vznesené v odvolacím řízení, že se dne 22. 10. 2021 (tedy 17 měsíců po skončení pracovního poměru) dostavil na bývalé pracoviště a dotazoval se, zda je zaměstnancem vedlejší účastnice či nikoliv. Nadto ani takto učiněný dotaz zaměstnavateli není podle městského soudu z hlediska určení trvání pracovního poměru relevantní. Namítal-li stěžovatel, že o tzv. transformaci svědčí i to, že obdržel odvolání z funkce a výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce, datované dne 14. 10. 2021, pak tato právní jednání jsou tzv. nicotná. Nicotné právní jednání vůbec neexistuje, nevyvolává žádné účinky a nepřihlíží se k němu. 5. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dovodil, že závěr městského soudu vyplývající z odůvodnění napadeného rozhodnutí o tom, že po uplynutí sjednané doby pracovního poměru (do 31. 5. 2020) nebyly splněny podmínky podle § 65 odst. 2 zákoníku práce k přeměně pracovního poměru z doby určité na dobu neurčitou, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud s odkazem na rozsudek ze dne 20. 11. 2017 sp. zn. 21 Cdo 4683/2017 konstatoval, že soudní praxe se jednoznačně vyslovila, že pokračováním v konání prací ve smyslu § 65 odst. 2 zákoníku práce je třeba rozumět toliko skutečný (faktický) výkon práce podle pracovní smlouvy. Nastane-li po uplynutí sjednané doby, na niž byl pracovní poměr sjednán, situace, kdy je pracovní závazek suspendován pro dočasnou pracovní neschopnost zaměstnance, nejde o pokračování v konání prací. Skutečný (faktický) výkon práce je zde nezastupitelný a podmínku pokračování v konání prací ve smyslu uvedeného rozhodnutí nebude možno považovat za splněnou tam, kde zaměstnanec po uplynutí sjednané doby pracovního poměru z jakéhokoli důvodu (nejen tedy z důvodu pracovní neschopnosti) pro zaměstnavatele práci fakticky nevykonává. Za situace, kdy po uplynutí sjednané doby pracovního poměru (po 31. 5. 2020) nadále pro vedlejší účastnici fakticky práci nevykonával, nemůže stěžovatel splnění podmínky pro přeměnu (transformaci) pracovního poměru z doby určité na dobu neurčitou spočívající v pokračování v konání prací úspěšně dovozovat ze skutečnosti, že vedlejší účastnice mu 14. 10. 2021 doručila výpověď z pracovního poměru. Nejvyšší soud proto nepřisvědčil argumentaci stěžovatele, který z této okolnosti dovozuje splnění podmínky pro přeměnu pracovního poměru. Nejvyšší soud uzavřel, že s ohledem na výše uvedené přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá ani argumentace stěžovatele, podle které se městský soud ve svém závěru o zdánlivosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 14. 10. 2021 a v otázce výkladu právního jednání odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, neboť vyřešení těchto otázek nemůže na závěru o nesplnění podmínek pro přeměnu (transformaci) pracovního poměru z doby určité na dobu neurčitou stanovených § 65 odst. 2 zákoníku práce nic změnit, rozhodnutí městského soudu na nich tedy nespočívá. II. Argumentace stěžovatele 6. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se závěrem obvodního soudu a městského soudu, že mezi ním a vedlejší účastnicí nevznikl pracovní poměr na dobu neurčitou. Stěžovatel namítá, že soudy nevzaly při svém rozhodování v úvahu judikaturu vyšších soudů, ani jeho dobrou víru. Stěžovatel uvádí, že se důvodně domníval, že mezi ním a vedlejší účastnicí vznikl vztah na dobu neurčitou. K tomuto závěru dospěl na základě chování vedlejší účastnice, od které sice dne 8. 1. 2019 obdržel dokument "rozvázání pracovního poměru výpovědí". Tento jeho pohled utvrdila skutečnost, že ve chvíli, kdy vyvstala pochybnost o platnosti výpovědi ze dne 8. 1. 2019, vedlejší účastnice nijak nedala najevo, že by si nepřála, aby u ní stěžovatel byl