II.ÚS 2027/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2027/24 ze dne 3. 2. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Pavla Šámala a soudců Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a Jana Svatoně o ústavní stížnosti Ing. Alfreda Roika, zastoupeného JUDr. Leošem Brantálem, advokátem, sídlem 28. října 1727/108, 702 00 Ostrava, proti výrokům V. a VII. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. února 2024 č. j. 8 Cmo 242/2023-723 a výroku V. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. dubna 2023 č. j. 29 Cm 27/2016-614, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a SMO, městské akciové společnosti Orlová, sídlem Okružní 988, 735 14 Orlová - Lutyně, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl rozsudek Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") v rozsahu v záhlaví uvedených nákladových výroků. Stěžovatel tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol k Úmluvě"). 2. Původně byl soudcem zpravodajem v posuzované věci ustanoven David Uhlíř. Jelikož tato věc nebyla ke dni zániku funkce soudce Davida Uhlíře skončena, byla v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu na období od 1. 1. 2025 č. j. Org. 1/25 ze dne 18. 12. 2024 přidělena nové soudkyni zpravodajce Ditě Řepkové jako nové soudkyni zpravodajce. O této skutečnosti byl stěžovatel informován přípisem ze dne 3. 1. 2025, jenž mu byl doručen dne 5. 1. 2025. 3. Z obsahu ústavní stížnosti a jejich příloh se podává, že o otázce náhrady nákladů řízení bylo rozhodováno v řízení, jež se týkalo žaloby vedlejší účastnice proti stěžovateli o zaplacení částky 1 332 334 Kč, jakož i o vzájemné žaloby stěžovatele proti vedlejší účastnici o zaplacení částky 1 842 554,44 Kč. 4. Stručně řečeno, vedlejší účastnice, u níž stěžovatel v minulosti působil jako statutární orgán, podala původní žalobu, v níž požadovala vrácení tzv. další odměny vyplacené stěžovateli, neboť měl přispět k nepříznivým hospodářským výsledkům vedlejší účastnice a ztratit tím nárok na vyplacení odměny. Prvostupňový a druhostupňový soud nejdřív této žalobě vyhověly, pročež stěžovatel jakožto neúspěšná strana zaplatil vedlejší účastnici shora uvedenou částku. Jejich rozhodnutí však byla posléze zrušena Nejvyšším soudem a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Tím vzniklo na straně vedlejší účastnice bezdůvodné obohacení, jelikož odpadl právní důvod plnění. Stěžovatel proto podal v rámci probíhajícího řízení vzájemný návrh, jímž požadoval vrácení bezdůvodného obohacení. 5. Krajský soud za této procesní situace rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem o původní žalobě tak, že ji zamítl (výrok I.), uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení 717 014 Kč (výrok II.) a České republice další náklady řízení (výrok III.). O vzájemném návrhu stěžovatele rozhodl tak, že mu vyhověl a uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli 1 842 554,44 Kč s příslušenstvím (výrok IV.), ve vztahu k úroku z prodlení řízení zastavil (výrok V.), dále uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení 155 606 Kč k rukám právního zástupce stěžovatele (výrok VI.) a také povinnost zaplatit České republice soudní poplatek ze vzájemného návrhu (výrok VII.). 6. Původní žalobu považoval krajský soud za nedůvodnou, neboť vedlejší účastnice (žalobkyně) neunesla břemeno tvrzení ani důkazní břemeno, pročež ji zamítl. O nákladech řízení rozhodl krajský soud podle zásady úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 občanského soudního řádu) a stěžovateli, jenž byl úspěšný v plném rozsahu, přiznal částku 717 014 Kč. 7. Vzhledem k výsledku řízení o původní žalobě stěžovatel plně uspěl i se svým vzájemným nárokem na vydání bezdůvodného obohacení. Krajský soud i v tomto případě rozhodl podle zásady úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 občanského soudního řádu). Za důvodně vynaložené ale považoval pouze některé náklady řízení, konkrétně a) odměnu advokáta ve výši 15 700 Kč za převzetí věci, dvě předžalobní výzvy, sepsání vzájemného návrhu, sepsání odvolání, sepsání vyjádření a jednu účast na jednání u krajského soudu; b) odměnu advokáta v poloviční výši 7 850 Kč ze dvě účasti na vyhlášení rozsudku, sepsání jednoho vyjádření a sepsání jednoho návrhu na vydání opravného usnesení, které s ohledem na jejich obsah a rozsah považoval pouze za jednoduché úkony procesního charakteru; c) paušální náhradu hotových výdajů za 10 úkonů; d) náhradu za daň z přidané hodnoty. Stěžovateli naopak nepřiznal náhradu nákladů za některé další úkony (např. náhradu za účast na 8 jednáních soudu, 7 porad s klientem a 2 nahlížení do spisu) a v příslušné části rozhodl podle § 150 občanského soudního řádu. Měl za to, že jde o totožné úkony ve věci žaloby a vzájemného návrhu, jejichž přiznání by vedlo k neúměrnému navyšování nákladů řízení, a to navíc za situace, kdy byla (ne)úspěšnost vzájemného návrhu závislá na (ne)úspěšnosti původní žaloby, pročež se vzájemný návrh projednával před soudem pouze ve velmi omezeném rozsahu. 8. Vrchní soud rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek krajského soudu ve výroku I. potvrdil co do částky 1 110 278,34 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a ve zbývající části výrok I. změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici částku 222 055,66 Kč s příslušenstvím (výrok II.), uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 441 537,65 Kč (výrok III.), uložil vedlejší účastnici zaplatit České republice další náklady řízení (výrok IV.), v napadených výrocích IV., VI. a VII. rozsudek krajského soudu potvrdil (výrok V.), uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů odvolacího řízení o původní žalobě 24 353 Kč (výrok VI.) a na náhradě nákladů odvolacího řízení o vzájemném návrhu 28 858,50 Kč (výrok VII.). 9. Vrchní soud shledal odvolání vedlejší účastnice do merita věci zčásti důvodným. V této souvislosti konstatoval, že stěžovatel porušil své povinnosti při výkonu funkce při sjednávání a uzavření tam specifikovaných reklamních smluv, čímž naplnil důvod pro odepření sporné finanční odměny. Stěžovateli proto uložil zaplatit vedlejší účastnici částku 222 055,66 Kč. Vrchní soud dále potvrdil jako věcně správný jak zbytek rozhodnutí krajského soudu o původní žalobě, tak i jeho rozhodnutí o vzájemném návrhu. 10. Ve vztahu k nákladům řízení o původní žalobě vrchní soud shledal, že vedlejší účastnice byla v souhrnu - po započtení všech částí nároku přiznaných soudem nebo uznaných a zaplacených stěžovatelem po podání žaloby - úspěšná z 19,21 %, kdežto stěžovatel z 80,79 %. Celkový procesní úspěch stěžovatele tudíž činil 61,58 %, a proto mu na nákladech řízení o původní žalobě přiznal poměrně zkrácenou částku 441 537,65 Kč. Ve vztahu k nákladům řízení o vzájemném návrhu uvedl, že rozhodnutí krajského soudu lze považovat za správné a řádně odůvodněné. Zdůraznil, že vzájemný nárok stěžovatele byl v zásadě nesporný, neboť vedlejší účastnice se proti němu bránila pouze tím, že pokud je její nárok důvodný, nemůže být důvodný vzájemný nárok stěžovatele. O vzájemném nároku se proto prakticky nejednalo, čehož si advokát stěžovatele musel být vědom. Lze proto souhlasit s krajským soudem, že část stěžovatelem nárokovaných nákladů nebyla účelně vynaložena a jejich přiznání by představovalo nespravedlivé dvojí započtení téhož úkonu. Ve vztahu k nákladům odvolacího řízení o původní žalobě vrchní soud přiznal stěžovateli náklady podle procesního úspěchu ve věci (66,66 %). Ve vztahu k nákladům odvolacího řízení o vzájemném návrhu vrchní soud rozhodl, že stěžovatel jakožto plně procesně úspěšný účastník má vůči neúspěšné vedlejší účastnici právo na náhradu nákladů všech účelně vynaložených nákladů řízení. Stěžovateli nepřiznal požadovanou odměnu za podání vyjádření k odvolání vedlejší účastnice, neboť neobsahovalo žádnou zmínku o předmětu vzájemné žaloby, ani zdvojenou náhradu za hotové výdaje, neboť ta byla zohledněna již v rámci nákladů odvolacího řízení o původní žalobě. 11. Stěžovatel brojil pouze proti nákladovým výrokům, proti nimž není dovolání přípustné. Stěžovatel tak ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí vrchního soudu podal první ústavní stížnost. Ústavní soud o ní rozhodl usnesením sp. zn. I. ÚS 1114/24 ze dne 28. 6. 2024 tak, že ji odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný (pro předčasnost)