II.ÚS 2029/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2029/23 ze dne 29. 8. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Barbary Bejvančické, zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou, sídlem Lublaňská 673/24, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2023 č. j. 33 Cdo 3343/2022-554, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Martina Bejvančického a obchodní společnosti Invest Troja s. r. o., sídlem Květnového vítězství 135/24, Praha 11 - Chodov, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a také její právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 18. 12. 2017 č. j. 10 C 38/2014-270 zamítl stěžovatelčinu žalobu o určení, že blíže označené pozemky v katastrálním území Troja jsou ve společném jmění (bývalých) manželů - stěžovatelky a vedlejšího účastníka, a stěžovatelce uložil, aby nahradila vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 57 789,60 Kč a vedlejší účastnici ve výši 168 918,70 Kč. 3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v pořadí čtvrtým rozsudkem ze dne 29. 6. 2022 č. j. 11 Co 215/2018-517 rozsudek obvodního soudu potvrdil (avšak) s tím, že se zamítá žaloba o určení, že sporné pozemky jsou ve spoluvlastnictví z jedné poloviny stěžovatelky a z jedné poloviny vedlejšího účastníka a dále rozhodl, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem nemá nikdo právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 154 105,60 Kč. 4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není přípustné. Podle Nejvyššího soudu, poukazujícího na § 241a odst. 1 o. s. ř., stěžovatelkou předložená otázka ("vázanosti odvolacího soudu jeho vlastním právním názorem, který v téže věci vyslovil v předchozím kasačním rozhodnutí") přípustnost dovolání nezakládá, neboť závěr o tom, zda se účastníku podařilo v řízení prokázat svá tvrzení (konkrétně zda stěžovatelka dne 12. 3. 2007 předala vedlejšímu účastníkovi (v té době i jednateli vedlejší účastnice) listinu obsahující uplatnění námitky relativní neplatnosti darovací smlouvy ze dne 10. 6. 2005, kterou vedlejší účastník sporné pozemky převedl na vedlejší účastnici, má skutkovou povahu, přičemž předchozí rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno toliko na tvrzení stěžovatelky, že k předání této listiny došlo. II. Stěžovatelčina argumentace 5. Stěžovatelka uvádí, že městský soud potřetí potvrdil rozsudek obvodního soudu, ačkoliv byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu obsaženým v rozsudku ze dne 24. 10. 2019 č. j. 24 Cdo 538/2019-343, podle kterého nelze z rozsudku obvodního soudu ani městského soudu zjistit, jaký byl učiněn závěr o skutkovém stavu z pohledu jeho následného právního posouzení, a namítá, že městský soud se tímto právním názorem neřídil. Způsob, jakým Nejvyšší soud v napadeném usnesení rozhodl o podaném dovolání, považuje stěžovatelka za nepředvídatelný, v rozporu s jejím legitimním očekáváním, přičemž tomuto soudu vytýká, že pominul její argumentaci, podle které městský soud nepředvídatelně změnil svůj předchozí právní názor, aniž by pro to měl oporu v provedeném dokazování. 6. Závěry městského soudu stěžovatelka považuje za stojící v "extrémním rozporu" se závěry Nejvyššího soudu obsaženými v rozsudku ze dne 12. 1. 2022 č. j. 24 Cdo 1939/2021-500, což v dovolání namítala, avšak Nejvyšší soud se s tím nevypořádal. Napadené usnesení je ve vztahu k námitce tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními formalistické, demonstrující nechuť Nejvyššího soudu se stejnou věcí potřetí zabývat. Stěžovatelka odmítá, že by její polemika se skutkovými závěry městského soudu byla projevem odlišného náhledu na správnost skutkového zjištění, a napadené usnesení označuje i za nepřezkoumatelné s tím, že nezohledňuje všechny okolnosti. 7. V souvislosti s tvrzeným "extrémním rozporem" závěrů městského soudu s jeho předchozími závěry a závěry Nejvyššího soudu stěžovatelka, poukazujíc na nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 729/17 (N 149/86 SbNU 511) a ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527), uvádí, že ve svém dovolání odkázala na relevantní judikaturu, jde-li však o zmíněný rozpor, ten vyplývá z judikatury Nejvyššího soud v této věci, což podle stěžovatelky prý zakládá dovolací důvod. K tomu uvádí, že Nejvyšší soud v již zmíněném rozsudku č. j. 24 Cdo 1939/2021-500 konstatoval, že podle zjištění městského soudu byla dne 12. 3. 2007 písemnost obsahující námitku relativní neplatnosti předána vedlejším účastníkům a že takto zjištěný skutkový stav nemůže být ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybněn, a v této souvislosti upozorňuje, že městský soud své rozhodnutí založil na tom, že neunesla důkazní břemeno k tvrzení, že zmíněnou písemnost předala. 8. Současně stěžovatelka městskému soudu vytýká, že ji v daném ohledu pouze formálně poučil a vyzval k tomu, aby k prokázání svého tvrzení navrhla důkazy, neboť když tak učinila, jejím důkazním návrhům nevyhověl. Postup městského soudu byl podle stěžovatelky zcela nepředvídatelný a následné hodnocení důkazů se vymyká zásadám a podmínkám, pro ně plynoucím ze zákona a judikatury. Rozhodnutí městského soudu bylo o to překvapivější, že nebylo v celém řízení pochyb, že k předání předmětné listiny došlo. 9. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů [nález ze dne 1. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1738/16 (N 38/84 SbNU 439)] stěžovatelka dále argumentuje, že městský soud v předchozím rozhodnutí uvedl, že k doručení písemnosti obsahující námitku relativní neplatnosti darovací smlouvy sice došlo, ale tato nebyla účinná vůči vedlejší účastnici, v dalším rozhodnutí se ale přiklonil k argumentaci obvodního soudu, který poukázal na rozpory ve výpovědích svědků. To podle ní činí jeho rozhodnutí překvapivým. Současně stěžovatelka poukazuje na nesprávné hodnocení důkazů městským soudem s tím, že to namítla i v dovolání, Nejvyšší soud však její námitky nereflektoval. 10. Podle stěžovatelky městský soud zatížil své rozhodnutí vadami, které spočívají v porušení obecných procesních principů a zásad vyjádřených v Listině, což prý nepochybně představuje dovolací důvod, neboť jde o nesprávné právní posouzení věci. Pokud pak Nejvyšší soud takový postup "posvětil", zakládá to denegatio iustitiae. Následně stěžovatelka cituje z bodu 34 nálezu sp. zn. II. ÚS 1966/16 a dále poukazuje na nálezy ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13 (N 231/75 SbNU 581) a ze dne 21. 12. 2016 sp. zn. I. ÚS 3507/16 (N 251/83 SbNU 903), které se týkají posuzování dovolání Nejvyšším soudem z hlediska jeho náležitostí a přípustnosti, a tvrdí, že v dovolání poukázala na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, s níž se Nejvyšší soud vůbec nevypořádal, a dopustil se tak zásahu do jejích základních práv uvedených shora. 11. Závěrem stěžovatelka shrnuje, že napadené usnesení je nejasné, nesrozumitelné, nepřesvědčivé, a tudíž nepřezkoumatelné, že Nejvyšší soud postavil napadené usnesení na odlišném právním názoru, než jaký předtím zastával, aniž by to náležitě odůvodnil, a že právní názor, podle kterého dovolací soud k vadám řízení přihlédne jen, je-li dovolání přípustné, je nesprávný a nepřiměřeně zasahující do jejího legitimního očekávání a práva na spravedlivý proces. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, re