II.ÚS 2039/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2039/25 ze dne 12. 11. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Přibáně a Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Šercla, zastoupeného Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem, sídlem U Nového dvora 1076/2, Praha 4 - Lhotka, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2025 č. j. 30 Cdo 1071/2025-173, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2024 č. j. 54 Co 207/2024-84 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. března 2024 č. j. 47 C 235/2023-47, ve spojení s usnesením ze dne 28. 2. 2025 č. j. 47 C 235/2023-170, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/18, Praha 2 - Nové Město, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel jako žalobce se v řízení před obecnými soudy domáhal po vedlejší účastnici jako žalované náhrady nemajetkové újmy ve výši 465 000 Kč s příslušenstvím, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 197/2005. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 4. 1. 2005 a dosud neskončilo. Vedlejší účastnice na základě mimosoudního uplatnění nároku poskytla stěžovateli zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva. Stěžovatel byl již odškodněn za nepřiměřenou délku řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 62/2006, do jehož skončení bylo posuzované řízení opakovaně přerušeno, částkou ve výši 262 085 Kč. 3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem, ve spojení s tam uvedeným usnesením, uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli částku 88 667 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z této částky od 28. 10. 2023 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 376 333 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 14 342 Kč (výrok III.). 4. Proti rozsudku obvodního soudu podali stěžovatel i vedlejší účastnice odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu ve vyhovujícím výroku I. o věci samé potvrdil (výrok I.), v zamítavém výroku II. o věci samé rozsudek obvodního soudu změnil jen tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 26 598 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 28. 10. 2023 do zaplacení, jinak, tj. ohledně částky 349 735 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 28. 10. 2023 do zaplacení, rozsudek obvodního soudu v tomto výroku potvrdil (výrok II.) a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů za řízení před soudy obou stupňů ve výši 26 684 Kč (výrok III.). 5. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel v části výroku II., ve které byl potvrzen zamítavý výrok II. rozsudku obvodního soudu, dovoláním. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). II. Argumentace stěžovatele 6. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že krajský soud své rozhodnutí "nezaložil" na otázce vlivu plynutí času a inflace na hodnotu poskytovaného zadostiučinění, a že tedy nešlo o právní otázku způsobilou založit přípustnost dovolání. Stěžovatel namítá, že závěr obecných soudů, že "hodnota zadostiučinění není závislá na kupní síle peněz", není otázkou skutkovou, nýbrž právní otázkou zásadního významu, která měla být Nejvyšším soudem meritorně posouzena. Nejvyšší soud však odmítl tuto otázku přezkoumat s odůvodněním, že nešlo o otázku právní. Uplatnění paušální náhrady nemajetkové újmy bez její reálné valorizace vede k situaci, kdy právo na přiměřené zadostiučinění existuje jen formálně, nikoli reálně. Závěr Nejvyššího soudu je tudíž nejen formalistický, ale je v rozporu i s účelem zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen "ESLP"), s judikaturou Ústavního soudu i s principy právního státu. 7. Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že v případě souběžného vedení dvou civilních řízení s odlišným předmětem je újma účastníka na právu na projednání věci v přiměřené lhůtě vždy "jediná" a nemůže být násobena počtem řízení. Tento výklad vede k odepření spravedlnosti, neboť stěžovateli reálně znemožňuje plnou kompenzaci za zásah do jeho základních práv ve dvou samostatných soudních řízeních. Stěžovatel namítá, že soudní řízení vedená pod sp. zn. 13 C 197/2005 a pod sp. zn. 8 C 62/2006 byla řízeními samostatnými. Obě řízení měla odlišný skutkový základ i předmět. V prvním šlo o bezdůvodné obohacení, ve druhém o určení vlastnického práva. Každé z nich zakládalo samostatný procesní rámec, jiné důkazní řízení, jiný okruh účastníků a právních důsledků. Stěžovatel byl nucen po celou dobu vedení obou řízení aktivně činit procesní úkony, nést náklady řízení a čelit právní nejistotě v každém z nich zvlášť. Evropský soud pro lidská práva (např. věc Scordino v. Itálie, č. 36813/97) opakovaně konstatoval, že stát je odpovědný za každé porušení práva na řízení v přiměřené lhůtě, nikoli jen jednou za všechny případy vedené s jedním účastníkem. Ústavní soud se k obdobnému závěru přihlásil například v nálezu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), ve kterém zdůraznil nutnost individuálního posouzení každého zásahu a každé újmy. Stěžovatel nesouhlasí nejen s výší přisouzené částky, ale namítá i nesprávnou aplikaci právního kritéria složitosti řízení. 8. Argumentaci Nejvyššího soudu považuje stěžovatel za věcně vadnou. Nejvyšší soud zúžil dovolací přezkum na otázku přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud odkazoval na judikaturu [např. nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247)], podle níž soud není povinen reagovat na každou jednotlivou námitku. V daném případě však krajský soud nevěnoval pozornost zásadním právním námitkám stěžovatele. Nejvyšší soud se nezabýval tím, zda krajský soud reagoval na relevantní argumenty stěžovatele. Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší soud odmítl jeho návrh na předložení věci velkému senátu a položenou otázku zúžil na marginální aspekt "nepřípustnosti dovolání", čímž znemožnil legitimní přezkum judikatury, která má přímý dopad na vymezení obsahu práva na náhradu újmy. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že nákladový výrok rozsudku krajského soudu nemohl být předmětem dovolacího přezkumu. Poukazuje na to, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu je dovolání nepřípustné proti výrokům o náhradě nákladů řízení, ledaže závisí na posouzení právní otázky, která může založit přípustnost dovolání ve věci samé. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního posouzení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 10. Ústavní stížnost směřující proti výroku I. rozsudku obvodního soudu, kterým byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 88 667 Kč s příslušenstvím, a proti měnící části výroku II. rozsudku městského soudu, kterým byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovateli další částku ve výši 26 598 Kč s příslušenstvím, je podaná někým zjevně neoprávněným (viz sub 23). 11. K projednání ústavní stížnosti v části směřující proti výroku II. rozsudku obvodního soudu ohledně částky 26 598 Kč s příslušenstvím (kde městský soud rozsudek obvodního soudu změnil tak,