II.ÚS 204/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 204/26 ze dne 20. 5. 2026 Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody - právo odsouzeného na projednání věci v jeho přítomnosti   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele D. K., t. č. ve věznici Praha-Pankrác, zastoupeného JUDr. Tomášem Paťhou, advokátem, sídlem Národní 416/37, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 67 To 336/2025-54 ze dne 23. října 2025, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto I. Usnesením Městského soudu v Praze č. j. 67 To 336/2025-54 ze dne 23. října 2025 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Toto usnesení se proto ruší. Odůvodnění: I. Shrnutí skutkových a procesních okolností 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že jím byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel aktuálně vykonává trest odnětí svobody v trvání tří let. Na základě žádosti stěžovatele rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 ("obvodní soud") usnesením č. j. 37 PP 25/2025-34 ze dne 26. srpna 2025 o podmíněném propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody, a to se zkušební dobou šesti let. Zároveň stěžovateli uložil, aby se ve zkušební době zdržel požívání omamných a psychotropních látek a aby se zdržel hazardních her a sázek a na vlastní žádost se nechal zapsat do registru osob vyloučených z účasti na hazardní hře. Nadto pak stěžovateli stanovil povinnost podrobit se ve zkušební době léčení závislosti na návykových látkách u společnosti SANANIM z. ú. 3. Proti rozhodnutí obvodního soudu podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 stížnost, na jejímž základě Městský soud v Praze ("stížnostní soud") usnesení obvodního soudu napadeným usnesením zrušil a znovu rozhodl tak, že žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítl. II. Argumentace stěžovatele 4. Podle stěžovatele stížnostní soud při posuzování jeho žádosti vycházel z požadavků, které nemají oporu v § 88 odst. 1 trestního zákoníku. Za takový nepřípustný požadavek považuje zejména to, že soud spojil splnění podmínek pro podmíněné propuštění s jeho doznáním k dřívější trestné činnosti. Argumentaci soudu, podle níž stěžovatel nepřijal odpovědnost za spáchanou trestnou činnost a nevytvořil dostatečný náhled na své jednání, považuje stěžovatel ve skutečnosti za nepřímý požadavek na doznání, který jde nad rámec zákonných kritérií a je v rozporu se zásadou zákazu dvojího přičítání. 5. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tím, že stížnostní soud podmínil jeho propuštění předložením konkrétního plánu úhrady vzniklých dluhů. Podle názoru stěžovatele jde o další kritérium, které zákon nestanoví. Zdůrazňuje, že soudu doložil příslib zaměstnání s konkrétní výší mzdy, což podle něj dostatečně prokazuje jeho schopnost vést po propuštění řádný život a postupně své závazky uspokojit. 6. Dále stěžovatel namítá, že stížnostní soud dospěl k závěru, že trpí těžkou závislostí na návykových látkách, aniž by k tomu bylo provedeno odpovídající dokazování. Takový závěr podle něj nemá oporu v provedených důkazech a představuje nepřípustné nahrazení dokazování vlastní úvahou soudu. 7. Stěžovatel konečně tvrdí, že stížnostní soud nesprávně posoudil splnění jednotlivých zákonných podmínek pro jeho podmíněné propuštění. Uvádí, že v řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že má po propuštění zajištěno stabilní rodinné zázemí, bydlení i pracovní uplatnění. Podle něj tak byly splněny předpoklady pro závěr, že se polepšil a je schopen po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody vést řádný život. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas (§ 72 odst. 1 a 3 zákona o Ústavním soudu) a není nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. IV. Vyjádření k ústavní stížnosti a replika stěžovatele 9. Městský soud v Praze ve vyjádření odkázal na své písemné vyhotovení napadeného usnesení. Připomněl, že stěžovatel nesplnil jednu z podmínek pro podmíněné propuštění, a to jeho polepšení. Svůj závěr opřel mimo další skutková zjištění i o stanovisko ředitele věznice, kde se v současné době stěžovatel nachází. Zároveň uvedl, že o podmíněném propuštění stěžovatele kladně nerozhodl, jelikož by propuštění v tomto případě odporovalo rozhodovací praxi a zvýhodnilo stěžovatele oproti dalším žadatelům. 10. Městské státní zastupitelství v Praze se k věci ve stanovené lhůtě nevyjádřilo. Ústavní soud proto vychází z toho, že se postavení vedlejšího účastníka vzdalo a nadále s ním jako s vedlejším účastníkem nejedná. 11. Stěžovatel nevyužil svého práva reagovat na vyjádření účastníka řízení. V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 13. Trestní zákoník (ve znění účinném do 31. prosince 2025) v § 88 odst. 1 stanoví tři kumulativní podmínky, při jejichž splnění soud odsouzeného podmíněně propustí na svobodu. První a objektivně lehce zjistitelnou podmínkou je, že odsouzený vykonal alespoň polovinu uloženého trestu. Druhá a třetí podmínka se vztahují k osobě odsouzeného. Ten má prokázat, že se v důsledku výkonu trestu odnětí svobody polepšil (druhá podmínka). Třetí podmínka je konstruována jako alternativní, když soud buď musí dospět k závěru, že lze od odsouzeného očekávat vedení řádného života v budoucnu, anebo přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného. 14. V posuzovaném případě neexistují pochybnosti o splnění první podmínky. Stížnostní soud ale na rozdíl od obvodního soudu dospěl k závěru, že podmínka polepšení stěžovatele splněna nebyla. Zatímco podle obvodního soudu bylo chování stěžovatele během výkonu trestu odnětí svobody zcela bezproblémové, stížnostní soud zastal spíše opačný názor. Nepřehlédl, že stěžovatel nebyl sice kázeňsky trestán, přesto obdržel pouze jednu kázeňskou odměnu a byl stále zařazen v oddělení s vysokým stupněm zabezpečení. 15. Podobný nesoulad v závěrech soudů panoval i v otázce samotného náhledu stěžovatele na svou trestnou činnost. Podle obvodního soudu projevil stěžovatel dostatečnou lítost nad svým chováním v minulosti a uvědomil si jeho závažnost. Stejně kladně hodnotil i snahu stěžovatele vypořádat své finanční závazky a změnit v budoucnu své sociální prostředí (bod 7 usnesení obvodního soudu). 16. Naopak stížnostní soud došel k zcela opačnému závěru. Stěžovatel měl podle něj svou trestnou činnost bagatelizovat (bod 9 napadeného usnesení stížnostního soudu) a v souhrnu tak neprokázal žádnou sebereflexi nad svým chováním (bod 8 napadeného usnesení stížnostního soudu). 17. Stížnostní soud ale na rozdíl od soudu obvodního učinil své skutkové závěry v rámci neveřejného zasedání. Neměl proto možnost stěžovatele sám vyslechnout, a učinit si tak ucelený obraz o jeho možném polepšení. 18. Takový přístup Ústavní soud v minulosti shledal za potenciálně porušující stěžovatelovo právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, a to pro rozpor se zásadou ústnosti a přímosti (§ 2 odst. 11 a 12 trestního řádu). Tyto zásady předpokládají, že instančně vyšší soud nemůže přehodnotit potenciálně významné důkazy provedené nalézacím soudem, pokud je sám neprovedl (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2338/25 ze dne 23. dubna 2026, bod 39), resp. sám odsouzeného nevyslechl. 19. Ve své judikatuře tak Ústavní soud stanovil povinnost soudu seznámit se s důkazem v jeho autentické podobě, pokud o něj opírá své vlastní (od závěrů soudu nižšího pozměněné) skutkové závěry. To platí zejména u svědeckých výpovědí, resp. výpovědí účastníků. Je-li proto rozhodnutí soudu prvního stupně legitimně (tedy bez rozporů a v dostatečném rozsahu) opřeno o hodnocení subjektivního atributu výpovědi, jakými jsou např. upřímnost omluvy obviněného nebo získání náhledu na trestnou činnost, nemůže daný skutkový závěr stížnostní soud přehodnotit bez možnosti seznámení se s obsahem tohoto důkazu autentickým způsobem (nález sp. zn. III. ÚS 1619/23 ze dne 28. listopadu 2023, bod 15, nález sp. zn. I. ÚS 1421/25 ze dne 20. června 2025, bod 12). 20. V posuzované věci stížnostní soud v intencích výše uvedených východisek nepostupoval, když závěry obvodního soudu podstatně přehodnotil, aniž by se s výpovědí stěžovatele autenticky seznámil. 21. Ústavní soud proto uzavírá, že stížnostní soud svým postupem jednal v rozporu se zásadou ústnosti a přímosti při rozhodování o podmíněném propuštění stěžovatele a porušil tak právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené mu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní so