II.ÚS 2041/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2041/24 ze dne 19. 9. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Česká provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, sídlem Rybí trh 185/16, Opava, zastoupené Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem, sídlem Za Poštou 416/2, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2024 č. j. 28 Cdo 1352/2024-240, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. prosince 2023 č. j. 11 Co 193/2023-204 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 1. srpna 2023 č. j. 37 C 253/2015-162, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, a Slezského zemského muzea, sídlem Nádražní okruh 669/31, Opava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 4 Ústavy a dále v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Opavě (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle vedlejšího účastníka jako žalovaného uzavřít s ní dohodu o vydání ve výroku vyjmenovaných movitých věcí (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení (výrok II.). Zjištěný skutkový stav posoudil okresní soud podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb."), a dospěl k závěru, že žaloba je za stávající skutkové situace nedůvodná. U stěžovatelky není splněn základní hmotněprávní předpoklad daný § 7 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb., a sice že je vlastníkem nemovité věci [pozemku p. č. 190/1, jehož součástí je budova č. p. 171, v k. ú. Opava - město (dále "předmětná nemovitost" nebo "nemovitost")], ve které byly umístěny předmětné movité věci s ní funkčně související, anebo že by jí tato nemovitá věc podle zákona byla vydána. 3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatelky napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry okresního soudu. Krajský soud poukázal na to, že v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 10 C 252/2015 byl dne 25. 5. 2022 vydán rozsudek, kterým byla ve spojení s potvrzujícím rozsudkem krajského soudu ze dne 24. 11. 2022 č. j. 57 Co 212/2022-266, s účinky právní moci ke dni 5. 1. 2023, zamítnuta žaloba na určení, že stěžovatelka je vlastníkem předmětné nemovitosti. Podmínky podle § 7 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. tak nebyly splněny. Stěžovatelka není vlastníkem nemovité věci, s níž měly funkčně souviset v žalobě vyjmenované věci movité, je jím Moravskoslezský kraj. Krajský soud poukázal na to, že závěry okresního soudu korespondují se závěry aktuální judikatury (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2023 sp. zn. 28 Cdo 3274/2023). 4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítl (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelka svou argumentaci o nesprávném právním posouzení věci krajským soudem při posuzování nahrazení projevu vůle vedlejšího účastníka k vydání předmětných movitých věcí spojuje s námitkami dožadujícími se přezkumu pravomocně skončeného řízení o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Takové námitky v předmětné věci postrádají přiléhavost již jen proto, že jimi není naplněna obecná podmínka obsažená v § 237 o. s. ř., tj. že se dovolacímu přezkumu předkládá otázka hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Výtku brojící proti postupu krajského soudu (a také okresního soudu), který nepřerušil řízení v předmětné právní věci až do skončení stížnostního řízení u Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), pak stěžovatelka vymezuje toliko jako vadu řízení, která ve svém důsledku zasáhla do jejího práva na spravedlivý proces. K vadám řízení Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. (tedy i k tzv. jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) přihlédne jen tehdy, pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným. O takový případ však v projednávané věci nejde. II. Argumentace stěžovatelky 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že okresní soud a krajský soud posoudily nesprávně právní otázku, zda je možno ve věci meritorně rozhodnout bez znalosti výsledku řízení o určení vlastnictví k nemovité věci, které je s předmětem řízení v této věci (ohledně movité věci) esenciálně spjato a jde tedy o (prejudiciální) významnou otázku. Proto ve svém dovolání namítala, že řízení je stiženo vadou nesprávného právního posouzení výše uvedené procesní otázky. Nejvyšší soud však rozhodl formalisticky, když uzavřel, že v dovolání absentuje explicitní vymezení důvodů dovolání, podle stěžovatelky však tyto jednoznačně z dovolání plynuly. 6. Stěžovatelka ve svém dovolání namítala, že okresní a krajský soud dospěly k nesprávnému právnímu, resp. přinejmenším předčasnému závěru. Okresní soud nebyl oprávněn o věci meritorně rozhodnout, jelikož zde byl dán důvod pro přerušení řízení podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. V předmětné věci závisí posouzení nároku stěžovatelky na skutečnosti, zda stěžovatelce bude vydán předmětný pozemek. Tuto otázku nebyly soudy, které rozhodovaly v této věci, oprávněny řešit, neboť byla předmětem jiného řízení a nyní je řešena před ESLP. 7. Stěžovatelka poukazuje na to, že ESLP doposud o podané stížnosti nerozhodl, a je tedy dána možnost, že stížností napadená rozhodnutí budou zrušena a věc bude vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Pokud by se tak stalo a pokračovalo by se v řízení o předmětné nemovitosti a v tomto řízení bylo rozhodnuto o vydání předmětného pozemku, nastala by absurdní situace. Na jedné straně by zde existovalo právo stěžovatelky na vydání movitostí, které jsou předmětem tohoto řízení, na druhou stranu by však řízení o jejich vydání bylo skončeno zamítnutím žaloby, proti kterému by neexistoval žádný opravný prostředek, a to ani opravný prostředek mimořádný. Vzhledem k uvedenému má stěžovatelka za to, že obecné soudy nebyly oprávněny o věci meritorně rozhodnout, ale byly povinny řízení přerušit. Pokud tak neučinily, trpí jejich rozhodnutí vadou, která má za následek porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Okresní a krajský soud odepřely stěžovatelce právo na spravedlivé rozhodnutí o jejím nároku soudem, když rozhodovaly v době, kdy nebylo postaveno najisto, zda stěžovatelce nárok svědčí či nikoli, přičemž Nejvyšší soud toto posvětil. 8. Stěžovatelka poukazuje na to, že v projednávané věci jde s ohledem na restituční povahu věci o výjimečný případ, v němž přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do pravomocného rozhodnutí o stížnosti k ESLP odůvodňovala obava, že by účastník řízení byl při nepřerušení řízení vystaven mimořádné tíživým a neodčinitelným následkům pro případ, že by související pravomocné rozhodnutí, které bylo podkladem pro rozhodnutí, bylo později zrušeno nebo změněno. Nejvyšší soud se striktně jazykovým výkladem zákona dopustil přepjatého formalismu, když se odmítl zabývat posouzením otázky procesního práva se značně formalistickým odůvodněním. Nejvyšší soud se omezil pouze na konstatování, že nebyly splněny předpoklady dovolání. Takový postup je porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V závěrečné části ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na historické souvislosti. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť st